KAUZA ROMAN SMETANA A DALŠÍ:

A kterou spravedlnost má justice prosazovat?

23. 12. 2012

Reakce anonymního čtenáře na článek Jana Čulíka "Nemá justice prosazovat spravedlnost?"

Některé výroky čím dál více připomínají rétoriku nastupující diktatury. Dříve Romové a Židé, dnes právníci nebo justiční mafie. Kdo ale nese vinu na tom, že rozhodování českých soudů připadá obecnému lidu nespravedlivé? Právníci? Soudci? Ti samí soudci, kteří jsou zároveň občany této země? Žijí s nimi a mezi nimi, ale narozdíl od nich si nesmějí bokem přivydělávat, nakupují s DPH, čtou ty samé noviny, nemají mnohdy čas ani na pořádný oběd, berou si hypotéky, rozvádějí se, kupují si nová i ojetá auta nižší střední třídy a spisy jim napadají i těch pět týdnů, co mají mít nárok na dovolenou? Je to obraz nějaké kasty nadlidí, mafie žijící ve zvláštním světě, s jinými životními potřebami? Nemyslím. Rozhodující chybu vidím v systému, protože míra individuálního selhávání se běžnému průměru v ostatních profesích s numerus clausus nijak zvlášť nevymyká. Justici lze jistě vyčítat individuální selhání, ale kritikou špatné koncepce rozhodování bude veřejnost jen ztrácet čas, pokud v druhé ruce nebude nabízet miliardy na administrativu, která soudcům uvolní ruce a čas, a novou koncepci ústavy, která jim dá jiné kompetence.

Když vytknu před závorku určité procentuální pošpinění každé zájmové či profesní skupiny vykradeným sociálním kapitálem, neoceňovanými ba až vysmívanými profesními i osobními morálně-etickými zásadami a všudypřítomným stále více nezřízeným českým nepotismem, zůstává přesto něco signifikantního.

A tím je podle mého stále upadající legislativní kultura. Nikoliv kultura aplikace práva (moc výkonná), která má být jen poslušným vykonavatelem zákonů a nesmí si sama nic doplňovat nebo vykládat jinak, než jim nadiktují zákonodárci či vysvětlí soudci. A stejně tak tím zajímavým není ani samotná kultura výkladu práva (moc soudní), která se za samotným zákonem, který má vykládat, ustavuje až sekundárně a se značným zpožděním.

Časté změny zákona moc výkonnou i soudní dočasně vyvádějí z rovnováhy a vyžadují určitý nezanedbatelný čas, aby nedostatky psaného zákona dokázaly překlenout těmi omezenými prostředky, kterými je ústava nadala. Je-li však změna střídána změnou, žijí tyto dvě v neustálém pohybu, závěsu a chaosu, jsou bržděny enormními transakčními náklady a setrvale reprodukovat v takové atmosféře kvalitní úřednickou a právní kulturu je takřka nemožné. Trochu jinak se úředničí a soudí v zemi, kde konkrétní normy platí deset a více let a je čas na nalezení nejlepší praxe, než v zemi, kde platí dva tři roky, výdobytky zastarají dříve, než se mohou uplatnit a zásadní nedomyšlenosti norem jsou všem zjevné ještě před nabytím jejich účinnosti.

Jaké právo se mají lidé učit, pokud látka prvního semestru v semestru druhém již neplatí? A mají-li se tedy místo toho učit raději jen abstraktní právní teorii a zásady právní interpretace, jak se je poctivě mohou učit na zákonech, které byly psány v lobbyistickém chaosu a spěchu a nedávají dobrý smysl dokonce ani jejich tvůrcům? Přílepky k zákonům byly kritizovány již před více jak deseti lety. Nestalo se nic, jednací řád zůstal nezměněn. Příliš časté změny zákonů jsou problémem, který pociťuje snad každý občan této země. Přesto se negativní trend spíše prohlubuje. Proč je takový problém napravit tento pilíř českého ústavního pořádku -- legislativu?

Především se stále více a více devalvuje hodnota této právnické non plus ultra dovednosti. Legislativa je korunou právnické profese, nikoliv variantou směřování mladých absolventů, hrnoucích se na ministerstva, které v rámci šetření a politického kolotoče klik letité odborníky nezaplatí a nechtějí se s nimi handrkovat.

Dobrým legislativcem se přitom člověk nerodí, ani se jím nestává a mnohdy se k němu propracovat ani nedovede. Je to totiž komplex dovedností, z nichž perfektní znalost práva a právní vědy je jen jednou z vícero dovedností esenciálních. Těmi dalšími je určitě i bohatá a letitá životní a profesní zkušenost, důsledná znalost oboru, do kterého má daný legislativní záměr mířit. A v neposlední řadě i znalost praxe v tomto oboru a to i za hranicemi naší malé zemičky, aby zde vůbec byla šance současný stav o něco obohatit a něčím jej zlepšit. Tedy ne jen slepě pohnout s tou veličinou, o které si myslí, že s problémem úzce souvisí. Jak chtějí vylepšit systém, který vlastně neumí na všech jeho klíčových pozicích ani udržovat, natož aby mu důsledně rozuměli a chápali jeho interakce s okolím?

Právní teoretici a filosofové práva ne zase tak dávné minulosti spekulovali o tom, co to vlastně právo je. Byli fascinováni jeho účinností a měli je nejčastěji za koncentrovanou moudrost předchozích generací. Jak by asi ti samí teoretici smýšleli o právu dnes? Obávám se, že by byli paradoxně původem práva fascinováni ještě více. Protože v současných legislativcích by jen těžko nalezli odraz tvůrců všeobecně platných norem, které mají sloužit po desítky let i navzdory faktickým změnám vztahů, které upravují a se kterými by zákonodárce počítat měl. Místo toho by viděli, že mladí právo vytvářejí a staří zkušení pak toto právo vykládají. Viděli by tedy systém právní kultury na pokraji svého totálního úpadku, protože v systému stabilním, ba vzkvétajícím, by tomu muselo logicky být přesně naopak. Zákonodárce musí být moudřejší těch, kteří budou právo jako nástroj v praxi používat. Ne jen o jednu pouhou délku, ale o mnoho délek...

Práce poslance totiž nemá končit, jestliže se v zákoně objeví něco, co významově vypadá jako naplnění obsahu předvolebního slibu. Práce poslance má končit, až když je tento předvolební slib přetaven do odborně zpracované legislativní podoby, na kterém se rozumná demokratická většina poslanců za aplausu odborné veřejnosti shodne a přiměřený počet praktických případů ukáže, že zaplňovat "díry" je třeba jen v malém procentu případů. Taková doba k hodnocení výsledků je ale bohužel příliš dlouhá a v současné době mnohokrát přesahuje životnost politických figur. Natož aby si alespoň odborná veřejnost mohla začít všímat, zda mají zvolení politici co dělat s asociálním narcistickým tlučhubou, nebo poctivým a před odborností svých konzultantů pokorným zákonodárcem. Politik samozřejmě nemusí být sám legislativcem, ale přinejmenším musí dávat osobní záruku, že jeho jediným zájmem ve funkci je dlouhodobě stabilní a kvalitní právní řád. Taková je jediná úloha poslanců. Jakákoliv jiná nabídka smrdí podvodem.

Zákon je rozumným kompromisem mezi univerzální a trvanlivou obecností a nejkritičtější momenty řešící detailností. Ale detailností je třeba maximálně šetřit a nelze skrze ní řešit palčivá společenská témata nebo minulé koncepční chyby zákonodárce. Čím detailnější bude právní úprava, tím vyšší klade nároky na své brilantní legislativní zpracování, tím snáze se praktikům obchází nepatrnou změnou hypotézy a tím více ukrádá prostoru moci soudní. Tu pak deklasuje z role arbitra na pouhého garanta vykonatelnosti a zatrpklého obecního drába.

Moc soudní má dvě základní úlohy. Tou první a hlavní je zjišťovat skutkový stav věci konkrétních žadatelů autoritativního zásahu státu a na ten pak závazně aplikovat obecnou normu. Takový výklad je pak pro účastníky řízení závazný, ať už jsou jimi dvě osoby soukromého práva, nebo soukromá osoba a úřad. Tou druhou rolí moci soudní je zaplňovat "díry" v zákonech, respektive výkladem dokázat, že taková díra zde ve skutečnosti není a které obecné pravidlo a jak je třeba na danou situaci aplikovat. Odepřít spravedlnost a říci, že zákon tuto situaci neřeší, totiž zpravidla nelze. Tato druhá činnost má však být činností výjimečnou, statisticky mnohem méně častou, nepřímo úměrnou kvalitě legislativy.

Jestliže však legislativa selhává masivně, nemůže jí moc soudní nahradit zcela -- k tomu nemá nástroje ani pravomoc. Jestliže je něco výslovným přáním zákonodárce a Ústavní soud takový požadavek neshledá protiústavním, nemá v této otázce soudce na svůj odlišný názor nárok a je jeho profesní povinností rozhodnout podle zákona. Zkonstruovat soudní doktrínu k otázce zákonodárcem vysloveně neřešené, bezvýhradně přijímanou všemi soudními instancemi napříč, pak trvá vždy dlouhé roky, ale spíše celá desetiletí (v angloamerické právní kultuře někdy dokonce staletí). Tvorba práva mocí soudní je tak spíše raritou, než pravidlem. Do té doby mohou dva soudci téhož soudu rozhodovat různě a oba tím mohou naplňovat svůj úkol stejně dobře -- mít svůj vlastní názor na řešení určité netriviální, komplexní otázky.

Nepochybně mohou mít dva renomovaní odborníci různý názor na výchovné schopnosti dvou rodičů, na ještě přiměřenou výši úroku, na formu zavinění trestného činu v psychicky vypjaté situaci nebo na účelnost vynaložených nákladů řízení. A stejně tak jej mohou mít i dva soudci, pouzí odborníci na výklad zákonů. Zákonů, v nichž má být moudrost dotčených vědních disciplín již neomylně zakódována a příjemce právních norem už takové nároky klást nemá. Ostatně s ohledem na schopnost dopouštět se bez ohledu na okolní tlak vlastního závěru jsou přece soudci do své profese vybíráni. Nenechme se tedy prosím zmást ani výkřiky Jana Čulíka, který se laicky pohybuje v angloamerické právní kultuře, kde soudci právo nejen nalézají, ale do jisté míry i tvoří.

Mimochodem, kauza Romana Smetany jako by odhalovala zločinnost soudního systému. Opravdu? Co má ale zákonem vázaný systém dělat, když Roman Smetana zvolil jiný způsob protestu, než pouhé odmítnutí jezdit konkrétním nazdobeným autobusem. Autobusem, který v tu chvíli možná vypadal spíše jako volební stánek, než jako autobus. Dnes už se těžko dozvíme, zda by mu vedoucí dispečinku dokázal garantovat svobodu politického smýšlení a nenutil by ho namísto s lidmi jezdit s volebním stánkem. Roman Smetana totiž místo toho zvolil klukovinu, která se bohužel formálně kryje s trestným činem. A co dělat, když od 1. 1. 2010 zákonodárce výslovně opustil materiální pojetí trestnosti (stupeň společenské nebezpečnosti musí být vyšší, než nepatrný) a nahradil jej více formálním pojetím. Těch odborných článků, co muselo být napsáno, než si praxe jakžtakž ujasnila, co tím vlastně zákonodárce chtěl říct... Možná mohl Romana Smetana při troše štěstí narazit na soudce, který by měl na šaškovitost politického boje úplně stejný názor a neurčitý pojem zákona by vyložil více ve prospěch odsouzeného, ale stejně tak mohl narazit na soudce, který má legitimitu politického agitování a ochranu majetku názor naopak velmi konvenční. A to se zřejmě také stalo.

Ale to ještě není tak důležité, zatím se přece žádná tragédie konat nemusela a nebylo třeba brát do ruky zbraň a rukojmí, dokud existovaly opravné prostředky a rozhodnutí nebylo pravomocné. Odvolal se tedy Roman Smetana, aby se mohla soudní praxe v této otázce posunout dál směrem ke sjednocení zatím čerstvé právní úpravy? Odpověď již známe. A co dělat dál, když mučedník Roman Smetana odmítl přijmout svůj "mučednický úděl" a raději ignorováním zákonných povinností spáchal úplně samostatný a svým vlastním životem žijící trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí? Dovolím si řečnickou otázku: jak by se asi psalo o mučednících, kteří by se místo podstoupení mučení nenápadně ztratili v davu?...

Nepochybně se na mou hlavu snese smršť kritiky, ale předesílám, že nevyjadřuji svůj názor na činy Romana Smetany (ať už ty aktivní, či následně převážně pasivní), pouze odvracím pozornost od falešného cíle oprávněné kritiky. Roman Smetana naopak velmi ilustrativně ukázal, jak se chová běžný český občan před zákonem. Sebepoškozuje se nesmyslnou pasivitou a ignoruje, že většina práv a svobod má charakter procedurální, nikoliv automatický, absolutní a neomezený. Jan Čulík bude oponovat, že občany je třeba chránit před škodlivými následky, i když se oni sami bránit nebudou. Má na svůj názor právo a nebude váhat ho uplatnit formou posledního slova ve formě redakčního komentáře, ale mě osobně jeho názor bude zajímat až když řekne jak to chce zcela konkrétně zařídit. Názory, které ignorují podstatné aspekty života v bohatě institucionalizované lidské společnosti, považuji za nevyzrálé. Pravda a láska zatím nad lží a nenávistí nezvítězila, i když asi úplně všichni tušíme, že by to bylo fajn a možná bychom na to každý obětovali i nějakou tu pětku nebo prostoj na Václaváku.

Nadávejte si tedy úředníkům a justici, že nedokáže měnit nepromyšlené a nespravedlivé právo v důmyslnou spravedlnost. Ale to vlastně nadáváte horním partajím za průsaky vody, zatímco vám všem v činžáku někdo třetí vesele rozebírá střechu nad hlavou. Zákonodárci nám neškodí tím, zda berou v základu 50 tis. Kč nebo 200 tis. Kč. Přál bych jim i víc, za ten nadlidský úkol, který jim dle Ústavy ČR náleží. I když oni narozdíl od soudců nemusí do práce chodit, natož dělat neplacené přesčasy, a mohou si vydělávat na deseti dalších placených postech. Bohužel nám ale škodí tím, za co se kritizuje a ukazuje prstem poněkud obtížněji -- čím dál tím víc dělají zákony a jejich prováděcí vyhlášky asi tak kvalitně, jako my, běžní občané, kušníme u piva.

0
Vytisknout
5177

Diskuse

Obsah vydání | 27. 12. 2012