Vánoce -- krásné svátky křesťanské (nebo pohanské?)

24. 12. 2012 / Václav Hořejší

Vánoce jsem od nejútlejšího dětství chápal samozřejmě jako svátek Ježíšova narození. Můj tatínek byl tradičním katolíkem venkovského typu a chození do kostela (a mé a bratrovo ministrování) považoval do značné míry i za výraz odporu proti komunistům. Když nám ve škole říkali, že Vánoce jsou v podstatě oslavou slunovratu, kterou si křesťané jen přizpůsobili ke svým účelům, tatínek (a také pan farář, který nás vyučoval nepovinnému (resp. trpěnému) předmětu "náboženství") to rozhořčeně odmítal jako jednu z mnoha komunistických špatností.

Později (někdy na střední škole) jsem ke svému údivu zjistil, že ačkoli odpradávna bylo bráno datum Vánoc jako samozřejmost, oslava Kristových narozenin skutečně nemá žádnou oporu v Písmu, a je jen jedním z mnoha "přílepků" tzv. církevní tradice.

Slavení Vánoc jako Ježíšových narozenin bylo proto, stejně jako mnoho jiných prvků církevní tradice více či méně odmítáno jako "papeženství" některými radikálnějšími protestanty. Ti ale postupně většinou jaksi "změkli" a vzali Vánoce víceméně na milost; důslední jsou v jejich odmítání třeba Svědkové Jehovovi, kteří se snaží brát doslovně vše, co je v Bibli, a vyhýbat se všemu "falešnému" navíc.

Pokud vím, v současnosti převládá i v církevních kruzích názor, že Vánoce jako svátek Ježíšova narození byly zavedeny skutečně proto, aby nahradily dřívější svátky slunovratu, resp. oficiální římský "svátek zrození nepřemožitelného slunce", a že žádný věrohodný podklad nemají. Nicméně jiné prameny uvádějí, že křesťané spojovali datum 25. prosince s narozením Krista mnohem dříve než císař Aurelianus ustanovil na tento den onen římský svátek ZDE, polemika ZDE.

Moje dětské vnímání Vánoc a víry mělo ještě jeden aspekt -- poměrně dlouho (myslím, že tak do druhé nebo dokonce třetí třídy...) jsem věřil, že dárky opravdu nosí Ježíšek, a toto jsem považoval i za jakousi velmi podstatnou součást křesťanství. Zdálo se mi zcela přirozené, že když existuje onen všemohoucí Bůh, ke kterému se každý večer modlím, který se neustále dívá, jestli nepácháme nějaké špatnosti, a který umí zařídit neuvěřitelné zázraky, tak přece není nic zvláštního, že umí i takovou maličkost, jako přečíst si naše přání a (pokud si to zasloužíme) přinést nám dárky. Ve škole jsem se hádal se spolužáky, kteří už tomu nevěřili a posmívali se mi; vysvětloval jsem si to tím, že v rodinách nevěřících prostě Ježíšek nechodí a musí ho nahrazovat rodiče...

Musím říci, že když jsem se dozvěděl pravý stav věcí, dost to se mnou otřáslo a začal jsem mít podezření, jestli nejsou podobně vymyšlené i ty ostatní věci -- vševědoucí Bůh, zázraky, biblické příběhy, andělé, nebe a peklo.

***

Myslím, že právě "otázka křesťanské podstaty Vánoc" je skvělou ukázkou něčeho mnohem obecnějšího -- totiž toho, co je v křesťanství opravdu podstatné, nakolik můžeme, resp. musíme doslovně věřit všemožným prvkům církevní tradice, ale i Bibli.

Spousta lidí se domnívá, že křesťanství stojí a padá s doslovným chápáním toho, co čteme v Bibli, s vírou v postupně nashromážděnou bohatou církevní tradici, s vírou v zázraky, s vírou v Boha jako jakéhosi neviditelného, otcovsky laskavého (ale někdy i trochu zlostného) "superRýbrcoula" v zákulisí našeho světa, který do jeho běhu občas zasahuje zázraky, trestá, odměňuje, atd.

Prostě něco podobného, jako dětská víra v zázračného Ježíška nadělujícího dárky.

Takový způsob víry je (promiňte...) podle mého názoru naivní a prostoduchý a snadno se v něm ztratí to podstatné -- upřímná víra ve smysluplný řád světa, v němž je Bůh neustále a všude bytostně přítomen jako to, co jej "udržuje v chodu" tak, že směřuje (pomocí "zcela přirozeného" vývoje) k nějakému úžasnému vyústění zcela přesahujícímu naši představivost (Teilhardův "bod Omega"....). To, že se věci v tomto světě dějí "samy od sebe" není s tím v nijakém rozporu -- právě to "samo od sebe" je projevem toho, čemu říkáme Bůh.

Tuto víru můžeme tedy jednoduše ztotožnit se superpřikázáním "Milovat Boha z celého srdce". Nejpodstatnější složkou takové víry je samozřejmě druhé superpřikázání "Milovat své bližní". Pro každého vážného zájemce o křesťanství vyvstávají ohledně biblických textů okamžitě dosti zásadní otázky -- co je "historická pravda" v dnešním pojetí a co "pouze" literární prostředky, včetně určité "poctivé fabulace". To bývá pro většinu "pravověrných" tradičních křesťanů kámen úrazu. Zpravidla trvají na tom, že biblické příběhy se skutečně odehrály víceméně doslova tak jsou prezentovány -- včetně nejrůznějších zázraků.

Je velmi zajímavé zeptat se různých věřících na to, co by pro jejich víru znamenalo, kdyby po výletu strojem času do biblických dob zjistili, že ony nejrůznější zázraky se vlastně v doslovné podobě nekonaly. Někteří bez váhání řeknou, že by to jejich vírou podstatně otřáslo, ale někteří (včetně některých duchovních, kterých jsem se na to zeptal), podobně jako já řeknou, že by s tím neměli vůbec žádný problém.

Já si myslím, že na "kronikářských" kvalitách Bible dnes téměř vůbec nezáleží (přestože si lidé po dlouhá staletí mysleli něco jiného a spousta si jich to myslí dodnes). Oblíbeným Ježíšovým výrazovým prostředkem byla přece podobenství -- tedy "vymyšlené" příběhy, které se v doslovné podobě nikdy nestaly. A přece jsou velice "pravdivé" a působivé.

Lze si tedy dobře představit, že i pisatelé evangelií použili po desítkách let podobnou metodu a "kronikářský" záznam vylepšili resp. do značné míry nahradili literárními prostředky, které bychom my dnešní racionalisté lehkovážně odsoudili jako fabulace. Řekl bych, že se jedná o hluboké nedorozumění -- evangelistům šlo prostě o co nejúčinnější vyjádření toho podstatného z Ježíšova poselství.

Před nedávnem jsem v kostele slyšel skvělé kázání vycházející ze známého příběhu o tom, jak Ježíš nasytil pětitisícový zástup pěti chleby a dvěma rybami. Pro kazatele (katolického!) evidentně vůbec nebylo důležité, jestli se to tak prvoplánově "doopravdy stalo", ale velmi podmanivě a přesvědčivě zdůrazňoval, co si z příběhu můžeme vzít symbolicky -- musím říci, že mě to předtím nikdy nenapadlo... Při tom kázání (a dlouho po něm) jsem měl stejný pocit jako při četbě nějaké chytré a krásné knihy.

Myslím, že takto (ne-doslovně, ne-kronikářsky, jako podobenství) je potřeba chápat v evangeliích skoro všechno, včetně těch klíčových momentů na jejich konci. A totéž platí i o ostatních částech Bible.

Na biblické texty se prostě musíme dívat podobně jako na geniální umělecká díla a v žádném případě ne jako na "literaturu faktu". Skvělý román nebo básnická sbírka s jejich veškerou fantazií, iracionalitou a paradoxy jsou přece v jistém smyslu také "pravdivější" než suchý policejní protokol o nějaké události, ačkoli se třeba vůbec nic z toho, o čem se v nich mluví, reálně přesně nestalo, a je to především plodem autorovy fantazie.

Je samozřejmě zbytečné, ba dokonce škodlivé, jakkoli racionalisticky "odkouzlovat" ty krásné, moudré, ale někdy i obtížně paradoxní biblické příběhy, ve kterých se působivě proplétá ta zcela realistická "kronikářská" rovina s literární rovinou podobenství. V pohádkách přece také nezdůrazňujeme, že "žába přece nemluví" (i když to my i ty děti dobře víme), a bereme si z nich něco mnohem důležitějšího.

Myslím, že takové ne-doslovné, ne-prvoplánové chápání evangelií a celé Bible je znakem určité "dospělejší" fáze křesťanství. Zavrhování jeho podstaty pouze proto, že řada věcí tam je "pravdivá" jen v literárním a ne doslovném slova smyslu, je stejně hloupé jako zapomínat na poučení o dobru a zlu v pohádkách proto, že draci a mluvící žáby neexistují.

A to o to víc, že poselství evangelia je přece jen trochu závažnější než poselství pohádek...

Myslím, že i pro racionalistu odkojeného moderní vědou je nakonec docela dobře možné nejen akceptovat, ale i mít upřímně rád všechny ty starobylé obřady, více či méně metaforické biblické příběhy a nejrůznější "nánosy" církevní tradice -- prostě jako pomocné "ornamenty" okolo toho podstatného, tedy těch dvou výše uvedených "super-přikázání". Ty ornamenty jsou někdy krásné, někdy naivně milé, jindy kýčovité nebo i trochu legrační, ale bez nich by to prostě nešlo -- kdyby se to podstatné prezentovalo jen v té strohé, "holé" podobě, bylo by to neživotné a pro lidi špatně stravitelné.

Existuje ovšem na druhé straně nebezpečí, že pod tou záplavou ornamentů už to podstatné jádro nespatříme a za podstatné budeme mylně považovat právě ty ornamenty.

Pro někoho je těch ornamentů (resp. drsněji řečeno balastu) neúnosně mnoho -- pak je asi třeba tu neúnosnou část prostě vytěsnit, s nadhledem ignorovat (a doufat, že postupně, během dalších stovek let, vymizí z církve i oficiálně).

Pokusů o radikální reformy křesťanství spojených s odstraňováním "balastu" bylo mnoho; je ale zajímavé, že dopadají pravidelně dost špatně a že zvláště ty opravdu hodně radikálně reformní církve a sekty bývají jaksi neduživé. Spíše bych tedy sázel na "staré a osvědčené" církve, i přes jejich snad až přílišný konzervatismus.

***

Promiňte, že jsem to dnes pojal nějak moc "kazatelsky"...

Veselé Vánoce!

0
Vytisknout
7744

Diskuse

Obsah vydání | 27. 12. 2012