Vánoční příběh

24. 12. 2012 / Boris Cvek

Na vánočním příběhu mne každý rok fascinuje asi nejvíce to, jak všichni ti, kdo čekali Mesiáše (nebo to aspoň říkali a hráli si na to), ho minuli, zatímco obyčejným pastýřům to řekli sami andělé a krále z dalekých, exotických zemí za ním dovedla hvězda. A šli až z takové dálky, aby ho viděli, chudé dítě ve chlévě, které mělo spasit svět.

Lidé často svůj zájem o něco spíše jenom předstírají, modlí se "přijď království tvé", ale vůbec si to nepřejí a ani si to nepředstavují při svém modlení. Byla by to ostatně zvláštní představa, kdyby se po Ježíšově narození seběhli velekněží a farizeové a vzdali mu hold. To by pak nebyl příběh, který bodá do jádra našich životů, nýbrž byl by to kýč, který chce potvrdit to, co se pouze vydává za pravdu. Byla by to jen další lež. Jenže prodrat se s vánoční zvěstí, která je tak paradoxní a znepokojivá, do běžných životů vlastně snad ani nejde. Spojili jsme ji s dárky, stromečkem, rodinnou idylou.

Kam také běžet do té noci a zimy, za jakým Mesiášem? Jakou hvězdu následovat? Vánoční příběh ale není vyprávěn proto, abychom napodobili tři krále a pastýře, ta událost byla jedinečná, neopakovatelná.

Ukazuje spíše na to, že to podstatné může přijít z periferie, že to podstatné přichází jinak a navzdory tomu, jak a že bylo očekáváno. A také to, že moc mocných je povrchní a hloupá. Skutečná moc je totiž v tom novém, co přichází. Kdo ji chce vidět, kdo ji opravdu očekává a hledá, ten ji najde i přes půl světa, neboť si všimne jejího znamení, zatímco kdo pouze předstírá, že mu na ní záleží, ten ji mine a nikdy nepochopí.

0
Vytisknout
3263

Diskuse

Obsah vydání | 27. 12. 2012