Kdo (ne)ukazuje cestu

23. 12. 2012 / Marek Řezanka

čas čtení 10 minut

Každá doba má své spory, mnohdy emočně velmi vyhrocené, v nichž se společnost patlá a do nichž se zaplétá. Na spor o Vítězslavu Baborovou však nenahlížím pouze optikou jednoho lidského příběhu. Podle mě jde o víc. Jedná se o celkovou povahu politické kultury, v níž (ne)chceme žít. Příznivci studentských protestů tvrdí, že KSČM je nereformovaná a nereformovatelná strana, která se dostatečně neodstřihla od zločinů své předchůdkyně a že resort školství nesmí v žádném případě vést osoba, která se hlásí k "takto hrozné ideologii".

Za celou dobu protestů jsem však neslyšel jediný věcný argument, čím se paní Baborová zpronevěřila ústavě, co udělala podpásového, jak komukoli zničila život, s jakou neprůhlednou kauzou je spojena. Nic. V demokratických volbách byla zvolena, demokracii ničím neohrožuje -- naopak, bude usilovat o zhodnocení svých mnohaletých zkušeností, které nabyla ve školství.

Studentům a žákům středních škol, kteří mnohdy ještě volební právo ani nemají, by mělo dojít, že výsledky demokratických voleb se bez debat respektují. Pokud jsou tedy zastánci demokracie. Když nastane situace, že paní Baborová bude podezřelá v úplatkářské aféře, když se odtrhne od své mateřské strany a založí si platformu "Jo, třešně zrály" a bude hlasovat v rozporu s programem, na jehož základě ji lidé volili, když odkloní přebytečné miliony, aby se k nim její manžel nedostal, když bude volat "sláva Stalinovi, smrt mandelinkám" či když ve svém luxusním bavoráku převálcuje nebohého chodce na přechodu a pří útěku před policií si bude prozpěvovat Internacionálu, pak ať naše "uvědomělá" mládež (a nejen ona) vyjde do ulic.

V současnosti však je na tento akt třeba pohlížet jako na frackovství, na naprostou neúctu k demokratickým principům a zvůli menšiny, která chce většině diktovat, co je správné a co se smí. Takové jednání je zapotřebí co nejhlasitěji odsoudit.

Jak si v tomto ohledu vedou uchazeči o prezidentský post? Zatím žalostně až běda. Minulý týden se v Právu Vladimír Franz vyjádřil, že hlavní Havlovou chybou bylo, že se nevypořádal dostatečně důrazně s komunismem a komunisty, a že kdo jiný než jihočeští studenti by to měl nyní napravit. Ve stejném duchu se o týden později na stránkách téhož deníku rozpovídal kníže Schwarzenberg, který bude usilovat o podobné voliče jako pan Franz. O voliče, pro které je komunista jako komunista a kteří nejsou schopni samostatného kritického myšlení, nezávisle na mediální masáži.

V české společnosti je možné vypozorovat generační spor. Mladí se často považují za světlo budoucnosti, které musí definitivně rozptýlit tmu po "chybujících" předchozích generacích. Neschopnost vidět problémy seniorů vedla například k denunciačnímu spotu "Přemluv bábu". Je poněkud tristní, že vzorem české mládeže má být člověk, který tak dlouho nechtěl sedět spolu s J. Čunkem, až seděl spolu s J. Dobešem a V. Bártou. Člověk, který se probudil právě včas, aby jako jeden z mála uznal samostatnost Kosova a hlasoval proti statusu Palestiny jako nečlenského pozorovatelského státu - a dokonce předčasně, pokud se týče jeho výroků ohledně soutěže na rozšíření Temelína.

Bezvýhradný podporovatel církevních restitucí ve stávající vládní podobě a symbol současné vládní trojkoalice se všemi jejími aférami a nekompetentními a asociálními kroky. Jakub Klouzal, bývalý ředitel IT odboru ministerstva zahraničí (MZV), je relativně mladý muž. Od Nadačního fondu proti korupci dostal letos cenu za odvahu, že se nenechal systémově semlít do poslušného přehlížení nepravostí, za což pykal.

Jakub Klouzal nastoupil do pozice odboru centrálních systémů a technologií MZV v roce 2008. Brzy po svém nástupu prý zjistil, že se některé zakázky na ministerstvu předražují.

"Bylo pro mě zklamání, že se ty věci neřeší," podotkl Klouzal. "Hlavně ze strany ministra Schwarzenberga, který je mi jinak sympatický, to považuji za selhání profesionální i lidské. Jezdí za disidentkou Su Ťij, ale doma má někoho, komu vyhrožují," doplnil bývalý šéf ministerského odboru.

A to nepřišla řeč na Romana Smetanu, který šel na rozdíl od našich svědomitých studentů sedět do vězení. Přitom proti nikomu nevedl štvavou kampaň, jenom trochu maloval. Malování u nás nevidíme rádi, zvlášť, nepřijme-li odsouzený trest, který je mu za takové malování vyměřen. "Disciplína musí bejt, vy kluci pitomí," slyším úplně dobrého vojáka Švejka.

Toto ale jihočeští studenti patrně ani nezaregistrovali. Vždyť své vidění mají jasně naprogramované. Vědí, že jen na jejich bedrech leží osud této země, že se z nich stávají bájní titáni, kteří spasí svět -- jenom jim maminka přibalí pár buchet a dá do baťůžku teplou šálu. Musí být při tom demonstrování opatrní, aby se nenastydli. A jinak ať pořádají hon, na koho chtějí. Kamery médií jsou s nimi, nikdo je nebude perzekuovat, za svůj názor nemohou čekat žádný postih, jenom vavříny. Tak to by bylo, aby do toho nešli. Byli by však stejně odhodlaní i za situace, že by se o nich psalo v médiích špatně, že by nemohli pro svůj postoj pokračovat ve studiu či byli terčem posměchu okolí? Na toto by se měli zeptat sami sebe. Oni ale vědí, za co bojují. No přece za svobodu, aby tu zase nebyli politici, co budou krást a vraždit a nespravedlivě zavírat lidi do vězení. Nespletli si tak trochu dobu?

Karel Schwarzenberg ovšem žádným jinochem není. Jeho názory již nelze omlouvat mladickou nerozvážností. "V novoročním projevu bych řekl, že blbá nálada je bezdůvodná", vyjádřil se v rozhovoru pro Právo dne 22. 12. 2012. Jistě, člověk má plesat, kolik zajímavých tváří již v Nečasově vládě viděl -- a těšit se, kolik jich ještě uvidí. Má poděkovat pánu bohu, že státní majetek budou moci nově rozprodat i církevní představitelé a že se konečně zatočí s těmi nechutnými Benešovými dekrety, které měly zajistit, že si nacističtí kolaboranti a jejich potomci nebudou moct nárokovat majetky žádné. Má se radovat, že kontroly trhu s alkoholem jsou na stejné či podobné úrovni jako před tím, než více jak třicet lidí zemřelo na otravu metanolem. Má se bavit a být rád, že miliardy šumí nikoli po skalinách, ale v kauzách typu IZIP či CASA. Má dělat "tytyty" na zlého Smetanu a prosit o shovívavost pro dobrotivého Janouška, který už si bez štěnic ani s přítelem alpinistou nepopovídá. Zkrátka, český občan je tvor nevděčný, co dodat.

Na otázku, co K. Schwarzenberg říká na vlnu odporu, kterou vyvolalo jmenování komunistů do rad některých krajských vlád, kníže odvětil:

"Hlavně do školství. To je neodpovědnost. To vytýkám sociální demokracii, že si ponechali pouze výnosné resorty a školství předali komunistům." Jak je paní Baborová erudovaná, co zosobňuje a co by školství mohla dát, ani slovo. Pro pana Schwarzenberga je to prostě jenom komunistka. A komunisty "zná už sedmdesát let". Hezky všechny do jednoho pytle, osmašedesátníky jako tvrdé normalizátory. Takováto etiketizace od možného prezidenta republiky mě děsí -- a je pro mě nepřijatelná -- podobně jako kandidát, který ji vyznává a hlásí se k ní.

Na dotaz, zda se pan Schwarzenberg nebojí, zda komunisté nebudou vládnout v krajích natolik dobře, že získají ještě větší podporu veřejnosti, jen lakonicky reagoval: "Toho se nebojím, nevidím tam totiž moc nadaných lidí."

Škoda jenom, že neupřesnil kritéria pro nadání. Ale vzhledem k tomu, že vládl po boku lidí jako J. Drábka, P. Drobila, V. Bárty, A. Vondry, J. Bessera či M. Kocourka (a dál vládne po boku M. Kalouska, J. Kubiceho či P. Blažka), lze usuzovat, jak asi mají ti nadaní vypadat.

Je možné, aby žáci středních a studenti vysokých škol začali kritičtěji myslet? Aby se nenechali opít prvním mediálním rohlíkem, který se objeví -- samozřejmě v balení, co je nevíce "in" a "cool"? Určitě je to možné -- ale je zapotřebí, aby na ně působily ještě jiné vlivy než mainstreamové. Herbert Marcuse ve svém konceptu Jednorozměrného člověka (One-dimensional man) upozorňuje na riziko vyprázdnění, a to i takových pojmů jako "svobody slova".

Toto riziko je dnes ještě umocněno obavou vládnoucích elit, že přijdou o moc a výsadní postavení. Potřebují jednostranně a jednosměrně myslící jedince, kteří určité fráze berou za dogma, jež není možné zpochybnit. Pokud nezačnou pochybovat, budou se stále motat v bludném kruhu slepého antikomunismu. To by se ale trochu hlouběji museli věnovat historii českých bohatnoucích veksláků, pinglů, uzenářů, zelinářů a pracovníků StB, z nichž se během 70., 80. a 90. let 20. století rekrutovala nová nobilita a nepřehlédnutelná opora stávajícího systému, kde ten ví to a ten zas tohle a všichni dohromady na sebe vědí vše. Sami od sebe si však studenti otázky klást asi nezačnou. Vždy je potřeba nějakého toho učitele, který ukáže cestu. Jsme ochotni a schopni trpělivě a krok za krokem takovouto debatu vést a cestu ukazovat? Možná by v právě probíhajícím vánočním čase stála tato otázka minimálně za zamyšlení.

0
Vytisknout
8143

Diskuse

Obsah vydání | 27. 12. 2012