O pokrytectví a lokajských duších dnešních českých "antikomunistů":

Všichni dobří antikomunisté aneb Soudruzi proti soudruhům

20. 12. 2012 / Roman Kanda

Fašizace české společnosti nese prvky nefalšované grotesky. Vždyť to, co se kolem nás děje, je přímo k popukání -- máme-li patřičně zvrácený smysl pro humor s mrazením v zádech. Protože ono to ve skutečnosti moc k smíchu není. Tak jako po roce 1918 vylétla hejna protirakouských bojovníků, po roce 1945 zase množství antifašistických hrdinů, tak máme od roku 1989 plné kavárny i školy plamenných antikomunistů. Jenže je v tom háček: někteří si dobu tzv. reálného socialismu ani nepamatují a jiní se na jejím budování kdysi aktivně podíleli.

Například režisér Filip Renč se vyjádřil, že komunisté jsou vředem na našem těle. Ta nacistická rétorika působí odpudivě a musí varovat každého demokraticky smýšlejícího občana. Opravdu dokonale to sedí od někoho, kdo v roce 1979 hrál mladičkého Julka Fučíka v trapné normalizační slátanině Oty Kovala a kdo si střihl i roli v odpadním seriálu Rodáci a v dalších skvostech normalizační kultury. Přijmeme-li (se sebezapřením) Renčovu odpudivou metaforu -- kdo je tedy vředem: ten, kdo se dnes otevřeně hlásí ke komunismu, anebo ten, kdo bezcharakterně spoluvytvářel Husákův režim jako oddaný člen kulturní fronty? Asi se už začínáte usmívat...

Ale Renč v tom přece není sám. Stačí namátkou zmínit Jiřího Bartošku, který je velmi zadobře s dnešním establishmentem, stejně jako s ním byl zadobře před rokem 1989. Ještě pár měsíců před Listopadem -- jak dokládá krátké archivní video -- soustředěně naslouchal stranickým žvástům Miroslava Štěpána o přestavbě, a to spolu s nábožně se tvářícím Jiřím Lábusem (Bič boží!), Ladislavem Mrkvičkou, Bronislavem Poloczkem (ten aspoň vypadá znuděně), Aloisem Švehlíkem a jinými. Směšné, že?

Dobrými antikomunisty jsou také stachanovci současné pravicové žurnalistiky: Martin Komárek a Karel Steigerwald (spojnice mezi Steigerwaldem a Bartoškou vede přes další normalizační perlu, Skalského film Hřiště z roku 1975). Zatímco Komárek v druhé půli 80. let čile lezl Sovětskému svazu do zadní části (uveďme jeho nezapomenutelný článek o černobylské katastrofě, zneužívané prý kapitalistickou propagandou), uvědomělý soudruh Steigerwald, autor veledíla Jak se máte, Vondrovi?, nelenil a podepsal tzv. Antichartu. Jak statečné a zásadové!

Od vysokých normalizačních kádrů Jana Fischera a Vladimíra Dlouhého, kteří mají (resp. měli) tu drzost kandidovat na prezidenta, se pak dozvídáme, že by klidně pošlapali Ústavu ČR a nejmenovali vládu opírající se o hlasy komunistů. Inu, starého nedemokratického psa novým demokratickým kouskům nenaučíš. -- To by se člověk potrhal smíchy.

Korunu -- či spíše rudou hvězdu -- tomu nasadil soudruh Přemysl Sobotka z ODS, když svým čerstvým prohlášením podpořil nesmyslně protestující jihočeské studenty. Od bývalého studenta VUMLu má takováto podpora přímo cenu zlata. Asi jako když kleptoman začne brojit proti zlodějnám. Smích přechází v slzy...

Jak je možné, že si tito mravní trpaslíci, kteří v rozhodujících chvílích trapně selhali, mohou hrát na arbitry demokracie, zbaběle bojující ve válce dávno dobojované? Tato fraška, tak typická pro české vnímání vlastní minulosti, je možná snad jen proto, že lidé jsou zmatení, nejednotní, že sami mají máslo na hlavě a nadto trpí ztrátou paměti.

Mladé generace je mi líto: je ohlupována tak masivně, že si ve své naivitě ani nestačila všimnout, že ji bývalí soudruzi zneužili v absurdním boji proti soudruhům dnešním, aby si tak dodatečně vyhladili kádrový profil. Hodnoty lze měnit jako Schwarzenbergovy červené fusekle, ale lokajská duše -- ta je na celý život.

0
Vytisknout
12000

Diskuse

Obsah vydání | 21. 12. 2012