Osamělost

18. 5. 2011 / Milan Valach

V oněch slavných listopadových dnech padla komunistická diktatura, kterou Karel Kosík přirovnává k nehostinné, ostnatými dráty obehnané jeskyni, jež byla naším společným vězením. Nyní jsme konečně svobodni, ale zůstali jsme sedět uvnitř, v jeskyni, jen její podlaha je nyní pokryta koberci, na stěně visí plazmový a plochý televizor, ona náhražka skutečnosti. Ostnaté dráty byly přestříhány, avšak stěny jeskyně zůstaly pevné, a to především uvnitř našich myslí. Obraz komfortní jeskyně (Kosík, 1993, s. 183), původně Aristotelův, zde symbolizuje uzavřený prostor a zdánlivost osvobození po roce 1989. Lidé jeskyně, žijící v uzavřeném prostoru a nesoucí si tuto omezenost i v sobě, jsou stěnami tohoto uzavírajícího prostoru odděleni od vnějšího světa i jeden od druhého jako skleněnou tabulí, studenou a lhostejnou. Jejich prototypem je Markéta Samsová, jež "neotřesena ničím, ani smrtí bratrovou, kráčí vstříc své budoucnosti, která je reprodukcí minulosti, a bude proto ve svém dalším životě pouze opakovat sterilnost, přízemnost, zaběhanou minulost a do tohoto sterilního opakování vloží veškerou energii mládí" (Kosík, 1993, s. 17).

Ze sterilnosti, z lhostejnosti vůči podstatnému, nás může vytrhnout jen otřes, v němž rozbijeme toto sklo a v němž nahlédneme toto podstatné v podobě transcendující obecnosti a trvalosti a takto jsoucí v protikladu k dočasnému a banálnímu (tamtéž, s. 20). Dovolím si nyní pominout pojetí tohoto trvajícího obecného u Kosíka, i jeho nahlédnutí jako pravdy (lépe snad s "P"), v němž vidím silnou platonsko-heideggerovskou inspiraci. Pokud tedy opustíme tuto oblast hypostazovaných a ve své podstatě totalizujících abstrakcí, a to tak, že dešifrujeme jejich pozemský základ, budeme schopni nalézt odpověď na otázku po příčinách dnešní existenciální krize. Ono podstatné obecné nám pak vystupuje jako lidské společenství, tvořené lidmi samotnými a sítí jejich vzájemných vztahů. Jednotliví lidé se rodí a umírají, ale to, co zůstává, je společenství -- obec -- jejich potomků. A tato obec se stále zachovává i přes všechnu proměnlivost svých forem. Toto trvání společenství je ono obecné, o němž píše Kosík, redukované na svůj pozemský základ, z něhož bylo vzato a v mysli člověka přetvořeno na zdánlivě "o sobě jsoucí" abstrakci. Ztráta vztahu k obecnosti v podobě hypostazované abstrakce se stává metafyzickým tajemstvím. Sice emocionálně působivým a uchvacujícím čtenáře, ale jako takovým neřešitelným, ve své podstatě tragicky osudovým určením člověka. Odhalení jeho pozemského základu nám naproti tomu umožňuje nalézt skutečné příčiny této vskutku osudové ztráty.

Uloupená obec

Jestliže je v tomto případě obecné jen to, co se stále zachovává ve vztazích mezi lidmi včetně těchto lidí samotných, není pak ničím jiným než právě jednou stránkou těchto vztahů, částí jejich konkrétní totality. Tyto vztahy samotné jsou tvořeny přímou vzájemnou interakcí mezi lidmi, která je současně prožívána, emocionálně zvýznamňována. Z hlediska této přímé lidské interakce je pak podstatné, jestli se lidé k sobě vztahují jako nezávislá, svobodná individua, nebo jako aktéři nějakých institucionálně vymezených rolí. A v tomto vztahu je zase důležité, jestli je instituce a její fungování utvářeno na základě kolektivní, společné vůle jejích členů jako rovnoprávných, nebo je diktováno shora jako vyjádření vůle mocenské elity tuto instituci ovládající. V tomto druhém případě se lidé vztahují k sobě navzájem z vůle a příkazu těchto držitelů moci, a nikoliv z vůle a na základě potřeb vlastních. Jejich vůle je potlačena, vytěsněna vůlí držitelů moci a jí nahrazena. Z již klasické analýzy tohoto typu vztahů u Hegela víme, že pak dochází k odcizení člověka sobě samému a následně i k druhým lidem. Vztahy mezi lidmi i jejich obec ve své fakticitě stále existují a nemohou neexistovat, neboť život každého člověka je na nich závislý, a proto je vždy nutně tvoří, ale již nejsou prožívány jako "moje vztahy" a "moje pospolitost", ale jako něco vnějšího, jsoucího mimo mne a mně cizího.

Prožitek vzájemných interakcí je za podmínky svobody prožíván jako můj autentický vztah k druhému a jeho autentický vztah ke mně a jako takový je internalizován, zvnitřněn a zapamatován jako přítomnost druhého ve mně a prožitek významu této přítomnosti. V důsledku této skutečnosti není nikdy svobodný člověk jen sám sebou, ale je současně i druhým a druhými, nakolik se tito stali součástí jeho já a naopak. Je to tedy živá přítomnost obce ve mně a pro mne. Tento zvnitřněný prožitek opakovaných interakcí je základem našeho citového vztahu ke konkrétnímu druhému, ale i k druhým lidem obecně, nakolik je každý jednotlivý člověk reprezentantem sám sebe ve své konkrétnosti, ale současně i reprezentantem člověka, lidství vůbec, v tom i reprezentantem společenství -- obce, již společně tvoříme. Máme pak citový vztah nejen k lidem obecně, ale i k našemu vzájemnému (!) společenství. V tomto případě se významnou součástí mého já stává "MY", jež transcenduje horizont mého individuálního "já" jak v teritoriálním, tak v časovém smyslu. To má několik důsledků, z nichž si všimněme alespoň těch, jež se jeví významné v kontextu dalších Kosíkových úvah o naší současnosti.

Především, v tomto sdíleném "MY" nachází člověk smysl života, bez nějž by byl znicotněn faktem neodvratné individuální smrti. V onom "MY", jež není jen součástí nás samých, ale jehož součástí jsme i my sami, je v trvání tohoto "MY" překonána dočasnost individuální existence. Naše snažení a životní zápasy, nakolik se stávají součástí onoho obecného, tj. "MY", trvají v tomto trvajícím "MY" i po zániku naší fyzické individuální existence, jako moje trvající přítomnost pro ně. To, o co se snažím, není pak omezeno jen starostí o mé fyzické přežití a o uspokojení mých čistě individuálních potřeb v hranicích mé fyzické existence, ale nabývá nové dimenze práce pro a starosti o ono "MY", jehož jsem součástí a jež je emocionálně významnou součástí mne samého. Avšak, jak jsem již uvedl výše, toto "MY" je jen zobecněné "TY", opakované v osobách všech lidí, tvořících s námi společně toto společenství a rovněž jsou jeho součástí naše společné touhy, ideá­¬ly, vzpomínky, sdílené hodnoty, tedy mnohost "TY" ve složité síti vzájemných vztahů a v dějinách našeho společenství, v němž jako "TY" vystupují i ti, co byli jeho součástí před námi, i ti, co zde teprve budou.

A to je právě to, co společně ztrácíme, když jsme připraveni o svobodu a podrobeni vůli jiných lidí. Toto zlhostejnění vůči bytostným vztahům k druhým, k lidské pospolitosti, tvořící základ obce, otevírá prostor pro znicotnění významu vlastního života (Kosík, 1993, s. 167), největší hrozbou současnosti se tak stává právě ono "nic"! Nic, které ospravedlňuje lokajství (tamtéž, s. 15), které nezná a zneuznává (tamtéž) vše vznešené a tragické, se samo noří do banality a lho-stejnosti (tamtéž, s. 14).

Projevem tohoto znicotnění, vlády onoho "nic", je i relativizace dobra a zla, smazávající morální význam historických událostí. Člověk, vytržený z podstatného vztahu ke světu, podrobený moci, zná jen dvě polohy -- poslušnost a potrestáníhodnou vzpouru. Tato vynucená primitivnost myšlení, znajícího jen dvě krajní polohy absolutního dobra a absolutního zla, je v praktickém životě zneužita proti jeho vlastnímu masovému nositeli. A tak se uznává, že se nacisté dopouštěli zločinů, ale cožpak se jich nedopouštěla občas i druhá strana? Míra těchto zločinů, stejně jako příčina i následek jsou pominuty a mezi obránce a útočníky je položeno rovnítko. Praktickým výsledkem tohoto smazání rozdílu je paradoxní zánik dobra i zla jako orientačních bodů našeho myšlení (Kosík, 1994, s. 14). Právě Václav Havel, prosazovaný částí sdělovacích prostředků jako morální vzor, přispívá k této demoralizaci nejen extrémně pokryteckým pojmem "humanitárního bombardování" , ale již v počátcích své politické dráhy po roce 1989 snahou představit nacismus jako menší zlo, jako jen autoritativní režim, ve srovnání s režimem skutečně totalitním, komunistickým (Kosík, 1997, s. 156). Místo autonomně stanovovaného obsahu pojmů dobra a zla nastupuje hlas autority, vytěsňující skutečnou lidskou morálku a požadující po příjemci jen bezmyšlenkovité podřízení se. Výsledkem tohoto účelového moralizátorství je proto znicotnění, lhostejnost, jako výsledek rezignace na vlastní morální hodnocení a v konečném důsledku, jak ještě uvidíme, i popření možnosti takového hodnocení vůbec.

I my jsme vinni

Podle Kosíka jsme ovšem nejen byli svobody zbaveni, ale také jsme se jí vzdali. Symbolem tohoto vzdání se podstatného je mnichovanství. Událost, v níž nás zradili západní spojenci, byla následována kapitulací našich politiků (Kosík, 1997, s. 125). Jejím důsledkem je demoralizace, která následně propukla (tamtéž, s. 24) a pokračuje dále i po roce 1989. Obsahem této kapitulace je ustupování před agresívním zlem (tamtéž, s. 125). Útočící zlo nenaráží na odpor a agresor i kapitulant se společně dožadují obětí: cti, společného soužití, čestnosti, svobody i samotné podstaty lidského bytí: ek-sistence jako re-sistence, odporu vůči jakémukoliv zlu (Kosík, 1993, s. 168). Mnichovanství je smíření se se zlem, je to triáda kapitulantství, agresivity a nestoudnosti (tamtéž). A v této triádě ztrácí vše podstatné význam, nastoluje se vláda banality a soukromých zájmů na přežití, po roce 1989 na blahobytné přežití. Rok 1989 je pak oním výše zmíněným přechodem z jeskyně obehnané ostnatými dráty do jeskyně komfortní, avšak o nic méně omezené a reduktivní. Podstatou lidského života, ve světě zbaveném všeho podstatného, je již jen obstarávání prostředků k uspokojování soukromých potřeb v každodenním provozu trhu.

Avšak než se pokusím vysvětlit přetrvávání této ztráty obce po roce 1989, všimněme si ještě jednoho důsledku odcizení. Tam, kde společné "MY" tvoříme jako svobodní jedinci, a jinak to ani není možné, tam se druhý stává součástí mého "JÁ" stejně, jako se já stávám součástí jeho "TY". Jeho starosti jsou pak i mé starosti, jeho vítězství a prohry mými, stejně jako jeho naděje a zápasy a naopak. Jeho ztráta v případě jeho smrti je smrtí části mne samého, ale stejně je zrození nového člověka obohacením mne samého, zvětšením obsahu mého "JÁ" a opět a vždy i naopak. Život a smrt člověka jsou tak osobně významné, tj. citově prožívané, ne jen pro mne samotného, ale pro všechny další lidi, tvořící s ním určité společenství, ono "MY".

Pro upřesnění chci dodat, že toto existenciálně významné "MY" může a nutně musí vznikat i v podmínkách nesvobody, a to tehdy, když se tito lidé spojí ve společném boji za své osvobození, za svržení tyranie. Rozbít sklo v nás a kolem nás je tak možné jen ve společné vzpouře smetávající tyto nemorální poměry. Avšak samotná tato vzpoura předpokládá imaginaci, jež je schopna překročit hranice daného, kapitalistické paradigma doby a dospět k představě obnovené obce, jednoty člověka s člověkem a světem. Jen na základě takové imaginace z ní vycházející praktické aktivity je možné obnovit naše společné "MY", obec, bez níž vše podstatné ztrácí smysl.

Avšak tam, kde nesvoboda trvá a kde se jí lidé podrobují, tam v důsledku vzájemného odcizení, ale i sebeodcizení ztrácí druhý na významu. Jeho zrození a smrt jsou v podstatě lhostejnou událostí, jejíž význam pro nás spočívá jen v dopadu této události na naše osobní podmínky života např. v podobě možného dědictví, uvolnění místa, jež mrtvý zaujímal v nějaké instituci a jež nyní můžeme zaujmout my sami atd. Zrození nového života, pokud má něco s námi společného, pak pro nás představuje komplikaci a zvýšení životních-provozních nákladů, jinak je lhostejné. Vzájemně odcizení lidé kladou tuto lhostejnost jako požadavek i vůči sobě navzájem, a to ve formě neobtěžování druhých vlastní smrtí. To důležité, konzum, totiž běží dál.

Neodcizení, svobodní lidé se na pohřbu scházejí, aby prodleli ve společnosti nebožtíka i své vlastní, ve společné hostině si navzájem prokazují přízeň a úctu a i takto společně tvoří obec (Kosík, 1997, s. 185). Společná hostina má proto obecně význam existenciální (tamtéž, s. 186), nikoliv hamburgrový. Odcizení, vzájemně si podstatně lhostejní lidé předvádějí na společné hostině jen sami sebe a svou "fraškovitou předvádivost šaušpílerů" (tamtéž, s. 187). Již nejde o vzájemné sdílení, ale o sebe-předvádění, sebe-prezentaci: kde jsem byl, co mám, čeho jsem dosáhl. Odcizení lidé předvádějí sami sebe jako zboží na trhu příležitostí a v tomto aktu přestává být člověk subjektem svých vlastních dějin a stává se objektem tržních sil (tamtéž, s. 110). V tomto odcizeném sebe-předvádění je tragicky obsažena ztráta druhého i sebe samého, ztráta podstatného v lidství a proměna sebe sama v nástroj nicotnosti, dočasného tržního úspěchu.

Člověk, neschopný re-sistence zlu, je tímto zlem zaháněn do jeskyně, uzavřen v jejích stěnách a odloučen tak od druhých, světa vně i sebe sama. A co více, tato jeskyně není vnější instancí, ale vnitřním stavem. Skutečná jeskyně v sobě obsahuje dobrodružství poznávání nového a neznámého, překonávání sebe sama, vlastního strachu a fyzických sil ve jménu poznání. Jeskyně odcizení je ochuzením. Mnoho z nového, krásného vně i uvnitř nás je jejími stěnami odděleno od našeho já. Taková "jeskyně" není příležitostí k poznání a dobrodružství, ale je radikálním ochuzením možnosti a významu poznání pro nás. Neseme si ji v sobě vždy a všude, jsou to okovy uvnitř nás, je to hlas cizí, stále okrádající moci, jíž jsme se podrobili, jež nás ovládla, cosi odporného cizího uvnitř nás, co se však vší svou energií domáhá uznání jako naše autentické "JÁ", i když jím naprosto není a nikdy být nemůže.

V dobách sovětského erárního kapitalismu (Kosík, 1997, s. 29) jsme se podrobovali přinuceni vnějším fyzickým násilím, které postupně přecházelo v korupční získávání souhlasu s vlastní nesvobodou prostřednictvím skromného, tzv. socialistického konzumu. Rok 1989 představoval skok, v němž byla hrozba fyzickou silou odsunuta do pozadí a do vnějšího světa za hranicemi našeho kulturního okruhu, která se tam ovšem velmi často proměňuje v její skutečné užití. Přičemž si svědomí uklidňujeme tím, že mnohamiliardové vývozy zbraní kompenzujeme charitou a humanitární pomocí v řádu milionů (tamtéž, s. 115, 132 a 250). Souhlas v hranicích, již nikoliv našeho světa, ale jen světa, v němž žijeme, prodáváme za zdání svobody, za komfort naší konzumní kapitalistické jeskyně. Svou svobodu nyní prodáváme a vzdáváme se jí nikoliv pod nátlakem fyzické síly, ale pod tlakem tržní ideologie a lákadel konzumu.

Zrada elit

"V letech 68--69 ztratili »reformátoři« moc, protože odmítli opřít se o lidové hnutí, které jim nesčetněkrát (...) vyjadřovalo podporu a bylo ochotno vyjít do ulic, stávkovat, demonstrovat" (Kosík, 1993, s. 160). Po roce 1989 se situace opakuje a ti, které lidové vzepětí vyneslo k moci, na to velice rychle zapomněli (tamtéž). Bývalí disidenti si záhy osvojují novou ideologii s její svatou trojicí: "trhem, křesťanskými hodnotami a NATEM" (Kosík, 1997, s. 215). Trh je vydáván za přirozený řád světa, obnovení tržního hospodářství jako návrat k normalitě, nastává normalizace poměrů (tamtéž, s. 108). V logice tržní soutěže o individuální úspěch propuká rvačka novodobých zbohatlíků, církve a šlechty o majetek a zisky. Literáti, kdysi svědomí národa, oslavují tutotrivialitu "fanfárami a stávají se apologety" (tamtéž, s. 25), tvůrci nové manipulativní ideologie.

Osobní moc okresních tajemníků a jim podobných je střídána neosobním, údajně přirozeným řádem trhu, jenž má odpovídat lidské přirozenosti. A tak máme uvěřit, že naší podstatou je chamtivost a sobectví. Vláda jedné strany, proti níž jsme v listopadu 1989 demonstrovali na ulicích a náměstích, je střídána politickou pluralitou. Avšak: "Podobně jako strana osobuje si TRH monopolní postavení (...) a všechno ostatní si podřizuje" (tamtéž, s. 129--130). Trh se stává monopolem, popírajícím vši skutečnou pluralitu. To on přiřazuje hodnotu všemu, i člověku, a činí tak jen podle svých vlastních měřítek. Ti, kteří umějí vydělat více, jsou více lidmi než ostatní. To oni "prokázali přirozenou, tj. od přírody danou nadřazenost a v laskavé velkorysosti dávají neschopným nebo méně schopným nuzákům práci" (Kosík, 1993, s. 159). Tato nová ideologie oprašuje starý sociál¬¬ní darwinismus, jeden z ideových zdrojů nacismu, v němž budoucnost patří mocným a úspěšným, které sama příroda předurčila k jejich výjimečnému postavení. Těm ostatním "zbývá pouze jedno: děkovat mocným, že je vůbec nechají žít" (tamtéž, s. 153). Dnešní vládní ideologie je takto eklektickou směsí "dravého pragmatismu a upovídaného moralizování. Pragmatici jednají, moralisti mluví, ale vzájemně se doplňují: nemorální realita se přikrašluje větami o lásce a slušnosti" (tamtéž, s. 159).

Toto bylo napsáno v září 1992 s neobyčejnou jasnozřivostí, ale spíše s vystihnutím podstaty toho, co je stále stejné, a jakým bylo již tehdy, je takovým i dnes a bude takovým, dokud nezanikne v toku dějin. A tak nás apologeti nemorálního kapitalismu stále obdarovávají narůžovělými vizemi hodného kapitalismu, od něhož se vývoj v naší zemi údajně odchýlil, jak jsme toho byli nedávno svědky v Manifestu radikálního liberalismu pánů Peheho a Šterna, kteří se v duchu Kosíkem uvedené svaté trojice dovolávají tajemného vyššího řádu, jemuž bychom se měli podrobit. Jak uvádějí ve svém manifestu, vyrostl klasický liberalismus "organicky z víry v Boha1 a chápal svobodu v kontextu pokory před »vyšším řádem«, současný neoliberalismus je podle nich projevem nepokorné pýchy. Je náboženstvím svého druhu, v němž byl na boha povýšen Trh." Toto není pokračování v Kosíkově kritice kapitalismu, toto je volání po návratu do starých dobrých časů, které ale byly dobré jen pro nepatrnou menšinu společnosti, a rozhodně ne pro masu zbídačených továrních dělníků a vesnické chudiny a již vůbec ne pro milio¬¬ny zotročovaných a masově vražděných lidí v právě dobývaných koloniích, obsazovaných ve jménu boha a evropské civilizace.

Iluze demokracie

Ano padla vláda jedné strany. "Občan s uspokojením zjišťuje: nejsem již nevolník jedné partaje. Občan se znepokojením shledává: jsem poddaný několika partají. Jsem občan--neobčan, jsem bezmocný zdroj veškeré moci" (Kosík, 1993, s. 170).

Moc se skryla. V tom je její současná síla. Před oči se nám staví trh jako přírodní zákon, jako neosobní hra odosobněných tržních sil. Politické strany, stejně jako občané samotní se mají sklonit před "vyšším řádem", který tyto síly nastolují. Avšak náhle přichází trhlina, skrze niž je možné zahlédnout skutečný svět. Tržní síly přestávají platit, když jde o zájem superkapitálu (Kosík, 1997, s. 131, 244 a 245). Zisky jsou posvátným soukromým majetkem bank a nadnárodních investorů. Všechny státy a jejich politické reprezentace jsou povinny udělat maximum pro to, aby rostly co nejvíce. Ztráty, vznikající ze vzájemné rvačky těchto kapitalistů o zisk ovšem nutno v zájmu prospěchu všech hradit z daní běžných lidí. Za anonymitou trhu a neosobním působením tržních sil takto probleskuje zcela osobní zájem lumpenburžoazie (tamtéž, s. 248--249).

Trh je jen závojem nevědomosti, za nímž je skryto soukromé vlastnictví buržoazie, které samo je posvátné, i když jemu (či spíše jim, pozn. M. V.) není svaté nic (Kosík, 1994, s. 20). Trh je jen forma, v níž se uskutečňuje boj těchto vlastníků o maximalizaci jejich soukromého prospěchu. Za anonymní odcizující mocí trhu se proto skrývá neanonymní a velmi osobní moc těchto vlastníků. To kvůli ní jsme ztratili ono podstatné, jeden druhého, jí obětujeme své životy, jí sloužíme a ji uctíváme v onom vzdání se sebe sama ve jménu osobního úspěchu na trhu pracovních příležitostí.

Pro to všechno žijeme v pseudodemokracii. Proto jsme ztratili nejen druhého, ale i sebe sama i schopnost žasnout nad světem kolem nás. Skutečná demokracie je metafyzická, píše Kosík (1993, s. 185). A jen v takové demokracii, v níž lidé společně zakládají svět, mohou přebývat poeticky. Převedena na svůj pozemský základ, skrytý v těchto abstrakcích, je skutečnou demokracií jen ta demokracie, v níž bude zrušena jakákoliv vláda člověka nad člověkem. V níž tedy bude zrušena moc jako privilegium nemnohých, a to nejen moc politická, ale především a podstatně moc ekonomická. Pak teprve bude možné odstranit jeskyni odcizení z našeho nitra a obnovit jednotu člověka s člověkem i lidí se světem kolem nás. Teprve pak se staneme znovu součástí celku, z něhož nás moc privilegovaných násilně vytrhla. Až potom budeme schopni vyjít z jeskyně ven, otevřít se světu a ocenit krásu večerního okamžiku.

Do moře
zapadá slunce
u rybářské vsi
rozsvěcují se okna

Skončeme provokativní Kosíkovou větou:

Již dosti lamentování a nářků nad utrpením obětí Osvětimi, ať žije povstání varšavského ghetta! (Kosík, 1997, s. 125).

Poznámka

1 Samotná víra v jednoho boha vzniká hypostazováním abstrakce absolutní pozemské moci jednoho vládce a jako taková je schopna odůvodnit totalitu, nikoliv však demokracii s její nutnou pluralitou. Blíže k tomu viz Valach 2006 a Valach 2009.

Literatura

Kosík, K.: Století Markéty Samsové. Český spisovatel, Praha 1993.

Kosík, K.: Jinoch a smrt. Hynek, Praha 1994.

Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Torst, Praha 1997.

Pehe, J. -- Štern, J.: Manifest radikálního liberalismu. Dostupný např. v Britských listech, 13. 9. 2010, viz zde: www blisty.cz/art/54477.htlm

Valach, M.: Každý monoteismus je totalitní. In: Češi v neklidné době. L. Marek, Brno 2006, s. 78--85.

Valach, M.: Svět na předělu. O politické a morální krizi kapitalismu., Grimmus, Všeň 2009, kap. Zrod, s. 87--119.

Tato stať byla publikována ve Tvaru č. 3/2011