Stát blahobytu, nebo kapitalismus?

19. 5. 2011 / Miloš Pick

Je tomu už více než dvacet let, co jsme klíčky vyzváněli nové naděje. Přišel čas se ohlédnout.

Propad ekonomiky, způsobený počátečním šokem obnovení kapitalismu u nás, byl již dávno překonán jejím růstem, byť přerušovaným dalšími poklesy. Také míra zaostávání naší ekonomické úrovně za patnáctkou vyspělých zemí Evropské unie již opět není vyšší než před více než dvaceti lety; dosahujeme opět přes sedmdesát procent úrovně patnáctky. Ale vlak, nastavený touto výhybkou, jede dál.

(Úvod Miloše Picka z nedávno publikované stejnojmenné knihy. Vydalo nakladatelství Grimmus.)

Soutěžíme se světem spíše politikou levné práce než její kvalifikovaností, a proto i vnější ekonomická rovnováha je dosud křehká. Zatímco v předlistopadové éře bylo naše hospodářství ovládáno téměř výlučně viditelnou rukou státu, nyní naopak téměř výlučně neviditelnou rukou trhu. Již tehdy jsme byli papežštější než papež a znárodněn byl u nás každý švec; dnes je zase krajností opačný tlak na dovršení privatizace všech podniků, včetně strategicky rozhodujících i pro energetickou a dopravní bezpečnost. Pokračují tlaky na další ořezávání již beztak skromných výdajů na vzdělávání, zdravotní a sociální ochranu i na jejich podemílání poměrně nízkým zdaněním ekonomiky, a tím i na privatizaci těchto veřejných služeb. Demokracie i u nás degeneruje na vyprázdněný volební rituál, jak to pojmenoval Günther Grass. Morální úpadek překonává i zlé sny minulosti. Nejen život, ale i světový ekonomický slovník pro spekulaci a korupci jsme obohatili o tunelování. Nejsme bohužel osamoceni. Neviditelná ruka trhu byla "osvobozena" od regulace až tak, že jediný bankéř v USA mohl vytunelovat (v přepočtu) přes bilion korun. Výdaje na uvedené veřejné služby jsou potlačovány ve velké části světa, je oklešťován i evropský sociální stát. Neoliberální teorie právě tohle vydávají za cestu k prosperitě a k blahobytu, a dokonce za reformy.

Po zániku dvojpolárního světa vznikl svět převážně ovládaný jedinou supervelmocí. Za velkými slovy o svobodě a demokracii a za zády volených vlád zvyšuje svůj vliv na chod světa několik stovek největších nadnárodních společností.

V méně vyspělých zemích je podle neoliberální doktríny uplatňována politika levné práce, poškozující ekonomicky nejen méně vyspělé země, ale i ty vyspělé. V nejchudších zemích světa umírá hlady dvakrát více lidí, než celkově zabíjela druhá světová válka. A vznikají nové a stále další války. Ohroženo je životní prostředí.

Tohle má být vítězný "konec dějin", vyhlášený americkým publicistou Fukuyamou? Nebo je to spíš jejich zpětný chod?

Odpovědí je i současná globální finanční a ekonomická krize. Naše dvojitá restaurační krize byla překonána v době začínající krize světové. Není to obyčejná cyklická krize, ale -- obdobně jako v třicátých letech -- hodina pravdy společenského systému. Je to krize kapitalismu.

Překonání těchto hrozeb vyžaduje zásadní změnu, překonání tohoto systému, jak k tomu již v době Pražského jara vysvitly i naše naděje. Naděje na demokratický a tržní socialismus. Naděje na svobodu, jakou svět nepoznal -- svobodu nejen politickou, ale i osvobození od sociálních strádání. Naděje, že si viditelná ruka státu podá ruku s neviditelnou rukou trhu. Naděje, které dnes nabývají podoby sociálně znalostního státu při mírovém soužití rodícího se vícepolárního světa. Není to jen otázka blahobytu či chudoby, ale i svobody či nesvobody a možná i bytí či nebytí.

Tento zápas mezi vzestupným a zpětným chodem dějin probíhá ve světovém měřítku i v naší rozpolcené společnosti.

Knížkou svých článků z posledních dvaadvaceti let se chci podílet na ohlédnutí za těmito zápasy -- u nás i ve světě -- a přitom se podělit se čtenářem o své poznávání tohoto vývoje, odhalování jeho příčin a důsledků i o hledání východisek.

Miloš Pick, duben 2011

0
Vytisknout
7160

Diskuse

Obsah vydání | 20. 5. 2011