Jak lze (ne)rozumět ekonomii

20. 5. 2011 / Gabriela Hradecká

ČT24 vysílala dne 21.4.2011 v pořadu Hyde Park rozhovor se členem NERVu Petrem Zahradníkem. Jedna z diváckých otázek, které tam zazněly, mne nesmírně zaujala, a to: "Kde jsou peníze, kterými by šlo zaplatit veřejný dluh?" Je to výborná otázka, která měla na to odhalit podstatu a šanci na úspěch plánovaných reforem veřejných financí. Odpovědí však bylo po několika úhybných manévrech pouhé konstantování, že peníze je nutno získat poctivou prací.

Bylo to, alespoň pro mne, k smíchu i pláči, několik vteřin napjatého očekávání, a zklamání. Zklamání nad tím, že ani ti, co jsou povoláni jako největší odborníci ekonomie v naší zemi, nemají jednak ani selský rozum, ale zároveň ani neumí správně číst, natož rozumět klasické ekonomické teorii. Uznávaná kniha P. A. Samuelsona Economics zřejmě na nás všech, kteří jsme prošli ekonomickým vzděláním, zanechala odlišné stopy. Pan Zahradník v tom rozhodně není sám, kdo nedokáže již z úvodních vět dekódovat, co jsou a nejsou peníze zač. Například to, že poctivou prací nejsme schopni stvořit ani jednu korunu na zemském povrchu navíc. V definicích o bohatství se dočteme o tom, že bohatneme jako společnost tak, jak produkujeme hmotné či nehmotné bohatství. Nikoli náhodou tam není ani slovo o tvorbě či vlastnictví peněz, a nikoli náhodou se zde mluví o společnosti jako celku.

Je škoda, že tato stará moudrost ekonomie skomírá, nicméně i v dnešním světě kolem sebe můžeme občas rozpoznat kvalitní úvahy některých významných osobností se svobodným myšlením. Chybí mi v nich jen trochu matematické strohosti, nemohu se ubránit nabídnout jeden takový "vulgární" pohled na problém zadluženosti. Snad to bude jednoduché, a proto neoblomné, chtěla bych, aby tomu bylo rozumět, protože cítím velké nebezpečí. Je totiž nebezpečná současná situace, kdy určitý chytrý stát, který zachází s penězi jako nástrojem, např. Čína, může profitovat z toho, že my tápeme ve tmě, a v konečném závěru si třeba jednou koupí celý svět, a nebude ji to stát nic. Než se dostaneme k tomuto poměrně dramatickému závěru, je nutné si projít několik záchytných bodů:

1. Příjem někoho je výdajem druhého. Zisk je rozdíl příjmů a výdajů. Aby někdo realizoval zisk, tedy více příjmů než výdajů, tak někdo jiný musel realizovat opačně a skončit ve finanční ztrátě a zadlužit se. V součtu za všechny subjekty na uzavřeném trhu celkový finanční zisk (+) a ztráty(-) je nula! Společnost jako celek není schopna dosáhnout pozitivního ani negativního finančního výsledku, není schopna normální cestou vytvořit peníze, peníze se pouze přelévají. Hmotný užitek je něco úplně jiného, ten na rozdíl od finančního může být v součtu pozitivní. Bankovní peníze či export do toho zatím neplést, na toto vliv nemají.

Má to zásadní vliv na to, že ti co prosazují rozpočtovou odpovědnost, tak musí říci i b), tj. nikdo nesmí bohatnout. A to neříkají, naopak. Je s podivem, že národohospodářští ekonomové o tom musí vědět, přesto nám tvrdí, že "peníze vzniknou poctivou prací". Musí o tom vědět každý, kdo měřil HDP příjmovou a výdajovou metodou, které se dokonce odkazují na fakt, že každý příjem je pro někoho jiného výdej, ať už se jedná o nákup/prodej, mzdu, pojistné, úroky či jakékoli daně. V tomto výpočtu mohou být pouze nějaké krátkodobé časové nesrovnalosti, např. nákladem se investice může stát až později, nebo samotný příjem půjčky není opravdovým výnosem, ale v rámci celku toto jsou detaily, které se principu netýkají, a srovnají se během příslušného časového úseku. Podstatná je identifikace toho, že peníze se pouze přelévají, nedají se "prožrat" (s výjimkou potřísnění kyselinou) ani vyrobit (s výjimkou nové emise, která je v ČR zakázána).

2. Je to možná pro začátečníky trochu obtížně uchopitelný fakt, že příčinou zadluženosti státu tedy nejsou v žádném případě tzv. socky, důchodci, postižení, dokonce ani Romové. Toto vnitřně přijmout chce čas, nejde to hned, chce to zahrát si monopoly, a trochu se povrtat v konci té hry, kdy už krom jednoho či dvou úspěšných nikdo nechce házet kostkou, zkusit pokračovat, půjčovat a znovu půjčovat, uvidíte, co to udělá s psychikou. Sociálně slabí dejme tomu momentálně nepřinášejí společnosti pozitivní hmotný užitek, ovšem za dluhy jako takové nemohou, to ne, to jim nikdo nesmí vyčítat, protože poctivě každou korunu vrací do oběhu. Oni nechtějí peníze, stačí jim přebytky z práce jiných. Za dluhy plně mohou naopak ti možná až příliš úspěšní, kteří akumulují zisky, ze kterého v mnoha případech už nikdy nedají vydělat nikomu dalšímu, neutratí je! Půjčit nestačí. Každým dalším rokem, kdy nějaký ziskový subjekt na trhu vydělá své miliardy, se kauzálně kvůli tomu musí o tytéž miliardy zadlužit na konci řetězu směny zejména státní kasa, neúspěšní podnikatelé nebo jiní smolaři, na které vyšel momentálně černý Petr. Nebýt hamižnosti a šponování cen za každou cenu, státní kasa by vypadala úplně jinak. Diví se tedy ještě někdo tomu, že dluhy států jsou tak astronomické? Jsou tak astronomické, jako jsou astronomické majetky. Viz paralela s rozevřenými nůžkami.

3. Ačkoli se tvrdí, že "spoření prospívá", je to pravda pouze částečně, spoření do banky je pouze lepší než ukládat do polštáře, ale není rozhodně tak dobré, jako peníze utratit a dát znovu do oběhu. Jak je to s těmi bankovními penězi? Tedy, peníze, které jejich majitel neutratí, uloží v bance, banka půjčí někomu dalšímu. Co se stalo? Vznikly bankovní peníze? Jak se to vezme, někdo by to tak nazval, ale protože do oběhu byly vypuštěny nejen půjčené peníze (+), ale do oběhu byly vrženy také bankovní dluhy (-), v součtu tedy bankovní peníze jsou nula. Nechci se s nikým hádat o tom, že dluhy se splatí "poctivou prací". Dluhy jsou dluhy, a jako takové jen tak nezmizí, aby je dlužník splatil, nestačí pracovat, musí to vyrazit z jiných kolem sebe. A ještě s úrokem -- tedy peníze, které ani nikdy neexistovaly.

4. Z oběhu peněz je také logické, že vstříc zadlužujícím se subjektům vychází neustále přeochotná a svou výší ekvivalentní nabídka peněz k zapůjčení. Zadluženost státních rozpočtů a jiných subjektů se nikoli náhodou rovná nabídce úvěrů bank, kde si úspěšní uložili své zisky. Jsou si výší podobné, protože se jedná vlastně o stejné peníze, několikrát protočené do dluhu. I to Řecko nakonec po všech tahanicích úvěr dostane, dokonce je mu vnucován, aby si poněkolikáté půjčilo původně své peníze. Jediné, co v posledních letech nabourává tuto rovnováhu jsou nebezpečné astronomické devizové rezervy Číny, o tom později.

5. Exportní ekonomika má jistou výhodu, protože může obdržet ze zahraničí nějaké peníze, ale z pohledu dlouhodobého trvalý export žádná výhra není! Zejména proto, že ze zahraničí neobdrží primárně svou domácí měnu. Kurs měny exportující ekonomiky má správně posilovat až do úrovně, kdy silný kurs vývoz natolik prodraží, že se omezí, a budou se vyvážet pouze výrobky s komparativní výhodou! V ten moment se vývoz bude rovnat dovozu, vyměňují se věci za věci, tak to má být! To je cíl. Tento princip je správně popsán v klasické ekonomii, ale je vnímán posléze nedostatečně, i když je zásadní. Nebezpečím trvale exportní ekonomiky je to, že může nic netuše vyměňovat své reálné zboží za papírky potencionálně bez hodnoty. K tomu se ještě vrátíme, ale pro tuto chvíli stačí konstatovat, že maximalizací vývozu se problém nedostatku peněz nedá dlouhodobě vyřešit, ani z pohledu jedné země, a globálně už vůbec ne.

6. Přes toto všechno je nutno uznat, že úspěšní si zaslouží mít "víc", pokud to nebudou mít, nebude inovace, nebude rozvoj, nebude pohyb a život. Na to dojel socialismus, ne že by nefungoval, ale lidé si klidu neváží a touží po dobrodružství . Tedy, jak to udělat? Musí to "víc" být zrovna neskutečně velké peníze? Co třeba nemovitosti -- v rozumných mezích samozřejmě. Nebo i něco sofistikovanějšího, benefity spojené s nějakým zvláštním "oprávněním". Úspěšní si hamižností po nulách na kontech v bance sami podřezávají větev pod sebou, podnikatelské nasazení poté naráží na nesolventnost poptávky, ničí svou vlast. V USA už někteří miliardáři začínají chápat, že tudy cesta nevede, a své peníze dávají kolektivně k dispozici, viz výzva Billa Gatese. Není to jen akt milosrdenství, jak by se mohlo zdát, je to opravdu vzpamatování se, tato hra už ani je nebaví. Bohužel tam už je pozdě, zdeptané nezaměstnané obyvatelstvo přestalo umět vyrábět. Anebo pokud tak neskonale lidé touží po žluťáscích ve svých rukou, aniž by je pouštěli dále, proč se jednoduše netisknou? To si myslím, že se děje v Číně. Jinak si neumím představit plnění zákona o zachování hmoty. Hodnota peněz stejně není nikdy jistá, na inflaci by to nemělo až tak velký vliv, jak se tvrdí, protože jde jen o zalátání děr. Nikoli nárůst oběživa, ale odstranění jeho nedostatku.

7. Existuje rozšířená fáma, že Amerika i jiné země vč. ČR tisknou peníze. Není to pravda, peníze není ani jedna vláda z těchto zemí oprávněna si jen tak tisknout. Může si je pouze půjčit od své emisní banky, tj. do oběhu jde s dolarem (+) jeho dluhový protějšek (-). Emisní banka USA, tzv. FED, je vlastněna soukromými osobami. Je s velkým otazníkem, proč toto oprávnění svůj zisk si natisknout má zrovna soukromý subjekt FED, a nikoli stát, který by touto formou mohl být své zemi prospěšný. Spousta velmi významných lidí na toto v minulém století upozorňovala, avšak jejich hlasy zůstávají nevyslyšeny. U nás je to jinak, ČNB je sice státní, ale emise je státem zakázána. Jednou se o to pokusila, a byla nucena tuto operaci stornovat. Důvodem je strach z inflace, i mírná inflace může vlastníka peněz vyděsit k smrti.

Co by se dělo, kdybychom např. všichni poctivě zaplatili Kalouskovy složenky? Tak jak to on chtěl, tedy jestli vůbec to domyslel. Nic takového nehrozí, protože my lidé tyto peníze prostě nemůžeme mít, ale pokud bychom nějak zázračně, "mysticky", dokázali např. "poctivou prací", tyto částky "vydělat", a složenky uhradili, co by se stalo? Jen těžko by se hledal jiný vhodný dlužník, kterému by se dal úvěr vnutit. Nevím, co by se dělo dál, možná nic. Možná by klesly úroky z vkladů až na nulu, a nic by se nestalo, dál bychom se tvářili, že bankovní peníze mají nějakou hodnotu. Nebo by se začalo utrácet, a hospodářství to jednoznačně prospělo. Pokud by to překročilo meze, pak by padla měna. Zavedla by se zřejmě nová.

8. Zpět k problému: Máme TŘI MATEMATICKY NESLUČITELNÁ TVRZENÍ , která tvoří jádro našeho bludného kruhu

I. Každý úspěšný subjekt musí být motivován a zaslouží si, aby rostlo jeho finanční bohatství.

II. Každý subjekt, ať stát, firma či jednotlivec, který neplatí své dluhy, je nezodpovědný, pro ostatní škodlivý a nemá zde co pohledávat.

III. Peníze se samozřejmě nesmí tisknout.

Jsou matematicky neslučitelné! Všechny jsou logické, potřebné a oprávněné, přesto neslučitelné. A je nám to nesmírně líto, že tomu tak musí být, že v monetárním systému úspěšný ničí všechny kolem sebe. V tento moment selhává monetární systém, selhává funkce peněz jako prostředek směny. Koukají na sebe bezmocně lidé ochotní pracovat a stojící technologie, ale přitom o zboží by zájem bylo, jen nikdo nemá peníze, aby se ekonomika roztočila, potřeby se odkládají.

Tento problém je tu odnepaměti. Myslím, že středověk "jel" na to, že se stříbro a zlato neustále těžilo a v oběhu přibývalo (tj. neplatil de facto bod III.). Když těžba stříbra a zlata skončila, vrchnosti se platilo navíc nevolnickou prací (tj. omezení bodu I., práce nejsou peníze). Občas šlechta utrácela za války, sídla, rozmařilý život (bod I.). V raném kapitalismu se to však ukázalo v plné míře, začaly tvrdé hospodářské cykly, hlad i během úrodných let (občas bylo nutno sáhnout na bod III., a občas byly války I.). V druhé polovině minulého století se problém v kapitalistickém světě trochu zmírnil, protože břemeno dluhu na sebe bral dobrovolně stát (rezignace na II.), a v socialismu bylo vše naplánováno pokud možno do nuly, a aby nikdo nebohatl (bod I.). Ještě nedávno přežíval americký fenomén toho, že zisk je nutno znovu otočit třeba alespoň do reklamy, anebo si pořizovat nemovitosti, zlato, stříbro, drahé kamení, (opět omezení bodu I.). Nyní ale čelíme tomu, že globalizací vznikají subjekty rekordně ziskové. Nemají nástroj a vlastně ani motivaci k tomu, aby mohli své finance nějak smysluplně utratit. Hromadí obří finance, či finanční produkty, což je to samé jako peníze, není to útrata. Převládá akumulační funkce peněz nad směnnou. A nad tím vyvstala ještě jedna novinka, která je podle mého názoru ta zásadní příčina, proč je zadluženost dnes tak zničující: čínské devizové rezervy, které tak trochu vysály svět z peněz.

9. Čínské devizové rezervy jsou velice zvláštní věc. Když jsem chtěla pochopit jejich podstatu, tak jsem nalézala pouze povrchní informace ponejvíce o tom, že pramení "z úpění čínského lidu", či "úpění čínské přírody". Já však vím, že ani to největší úpění samo o sobě nevytvoří ani dolar, ale je k tomu ještě potřeba zapřáhnout nějaký ten bankovní mechanismus.

Komu ten finanční balík v Číně vlastně patří? Patří čínské vládě, potažmo čínskému lidu. Funguje to celé zhruba na principu, jako u nás před revolucí. Čínský exportér za své zboží obdrží platbu v tvrdé měně, kterou ale nejprve sebere čínská centrální banka, převede je v jejím, uměle podhodnoceném kursu na domácí juany, a v této měně je poukáže exportérovi. Přeskočím obdiv k fíglu s dnes už dobře známým podhodnoceným kursem juanu, který zvýhodňuje export, a jdu se ptát na něco ještě trochu zvláštnějšího: Co to znamená to "převede"? Jestli exportérovi vláda poukáže juany, a dolary si nechá, tak ať se na mě nikdo nezlobí, mě to připadá, že se tam ty peníze "nějak podezřele rozdvojily"...!... Jsou to jen nepodložené domněnky, ke kterým nedokážu sehnat víc informací, natož důkazy, a asi bych se neodvážila se takto ani psát, pokud bych se o tom shodou okolností nedávno nezapovídala s mými japonskými kolegy - ekonomy z jiné pobočky mateřské firmy, kteří si to myslí také, je to pro ně hotová věc. Jednoduše není možné, aby tolik juanů mohla kompenzovat z vybraných daní, není možné, aby veškerý zisk ze zahraničního obchodu měla vláda, aby jen tak mohlo chybět lidem této země oběživo ve výši dvou třetin HDP. Vyžadovalo by to obří daňové zatížení a nepostavení jediné infrastruktury, žádný růst ekonomiky, žádné úspory, což tedy neodpovídá realitě. V Číně vedle velkého růstu ekonomiky a infrastruktury zaznamenán i vysoký růst úspor firem i domácností, na které si údajně už brousí zuby světové fondy. Tak jak to je, kde to jsme! My se zde moříme pro každou korunu, a oni si to tisknou? Mladí lidé nemají práci, protože staří jsou nuceni pracovat kvůli úsporám do úmoru, a oni si to tisknou? Nemáme opravené silnice, ničíme si auta, firmy čekají na tyto zakázky, bojují o ně jako o život, samoživitelky živoří v dluhových pastech, dávají dětem čínské polévky za 3 koruny, aby vyšly s penězi, a v Číně si to klidně tisknou. Tohle nepochopím nikdy.

Zdůvodnění, že čínské devizové rezervy vznikly na úkor mizerné životní úrovně obyvatelstva, nelze přijmout! A to nejen proto, že víceméně z ruky do huby žijí i naši dělníci a zemědělci. Zásadní je princip měnového trhu. I kdyby to byla pravda, že Číňané pracují za hrst rýže (jakože to pravda není), nebo i úplně zadarmo bez spánku ze vzduchu 24 hodin denně 7 dní v týdnu, atd., tak to nemění nic na kursovém pohybu, tedy že se nevyhnutelně časem musí srovnat cenová hladina s ostatními zeměmi. Ano, je to kvůli tržnímu posílení domácí měny juan vůči ostatním zemím, na základě nabídky a poptávky po těchto měnách. Za normálních okolností by se musel čínský vývoz prodražit, až k bodu, kdy by se vývoz rovnal dovozu. To je přirozený bod tržní rovnováhy. Poté se už nevyváží výrobky s absolutní výhodou (levná pracovní síla), ale pouze ty s komparativní výhodou (tj. nějaké speciální plus navíc, tradice, klima, high-tech). A naopak se začnou dovážet do Číny výrobky, které sice vyrobili lidé s normální mzdou, ale zlevněné přes onen kurs přepočtu. Jinak to nejde, je to výhodné pro obě strany. Hodnota zboží dováženého se opravdu má rovnat hodnotě zboží vyváženému, to je jediný normální stav. Nelze vyměňovat bez následků něco za nic. Pokud Čína uměle udržuje kurs dolaru silný a hromadí dolar, podstupuje riziko, že její zásoby dolarů ztratí rázem hodnotu. Ztráta, která by tak nastala, by se rovnala přesně rozdílu, o kterou předtím zlevňovala neoprávněně svůj vývoz, prodraží se dodatečně a oprávněně. Ale čínští finanční mágové to vědí, a nakupují v současnosti, co se dá, zlato, zdroje, akcie. To je teď jejich největší starost. Jestli dolary stihnou utratit, než dolar padne, vyhráli. USA by naopak vyhráli tak, že by udělali měnu jako u nás v 50. Letech. Bude to tvrdý boj, sázím na nějaký kompromis, Čína pod pohrůžkou bankrotu USD podstatně zrevalvuje, a tak dolar úplně nepadne. Americké hospodářství by se pak mohlo zvednout.

Fakt, že Čína vlastní takto ohromné prostředky, je tedy jednoznačně finančním kouzelnictvím. Nevím, komu a proč se hodí do krámu lhát o té hrsti rýže či konkurenceschopnosti, ale měl by toho hned nechat, než mu zbydou oči pro pláč. Ten podhodnocený kurs se už provalil (dlouho nám ho tajili), a ještě je tu ona domněnka, že se peníze za exportované zboží v centrální bance nějak rozdvojují. Proč by nemohli, který mezinárodní předpis by je vázal k tomu to nedělat? Jde o jejich vlastní vnitřní měnu, dolary netisknou, tisknou jen juany, a do toho jim nikdo nemůže mluvit, a jednoznačně se jim to vyplácí.

10. Ještě trochu zpět k tomu kursu měn: na tomto rovnovážném principu vznikla situace v ČR, že hladina spotřebitelských cen se v mnoha případech už téměř srovnala s německou, u hranic jezdí polovinu věcí nakupovat Češi do Německa, ačkoli např. cena práce je zde nesrovnatelně nižší. Je to tím, že to k sobě dorovnalo posílení koruny, absolutně bez ohledu na naše mzdy. Ekonomické domněnky o neefektivnosti naší práce jsou k smíchu, nebo také pro unavené lidi z výroby dokonce k pláči. Neexistuje nic jako konkurenceschopnost země, existují pouze komparativní výhody .

Jak se bránit? Musíme si uvědomit, že peníze nejsou všechno.

Přestal nám na Zemi fungovat normální trh, snad díky Číně, snad díky globalizaci, ale hlavně díky zaslepenosti, že se nebráníme. Čína si ze svých vyčarovaných zásob peněz nyní kupuje, co se dá. Komodity, zdroje, nemovitosti, akcie. Až si koupí správnou banku, správně to navlíkne, spadnou jí třeba do klína řecké ostrovy, které uvažuje tamní vláda nabídnout jako kompenzaci za své dluhy. Bláhové Řecko, místo toho, aby posbíralo všechny EUR co se v zemi u lidí nachází, zkusila tím uhradit ony dluhy, rozloučila se s Eurozónou, natiskla a rozdala svou novou domácí měnu, a ostrovy by jí zůstaly. Kdo by mohl říci popel? Za svou situaci nemůže, lenost místních lidí je relativní věc, která by šla zvládnout v normálních podmínkách. Zásadní problém je, že jí zbytky pracovitosti a podnikavosti lidí ničí levný čínský dovoz, v kombinaci s vnucovanými úvěry v EUR. Ale vyměnit laciné šunty z Číny za to co nejcennější má -- půdu pod nohama, to je tedy silná káva.

A jak dlouho si budeme lhát my? Je spousta kompromisů, které by se daly použít. Proč si vlastní měnu potřebnou pro pokrytí růstu a motivaci neemitujeme ve vlastní státní ČNB? Opravdu by mne zajímalo, co by se ve skutečnosti stalo. Upřímně na katastrofické scénáře moc nevěřím. Měna stejně není jistá, k pádu stačí i současný systém, úvěrové bubliny jsou dostačující nestabilita, dotiskem se měna a oběh naopak může posílit. Těžko se smiřovat s tím, že krom pár vyvolených všichni budeme mít dříve či později zástavu a poté exekuci u banky, a že tu banku koupí cizí vláda. Nic proti Číně, nemohu soudit, zda to bude horší, ale učit se čínsky nebude pro všechny zrovna snadné, jen si vezměte například jen složitost čínského znakového písma. A vůbec, je to jiná kultura. Prosím, zamyslete se nad tím už někdo odpovědný, jestli ty papírky za to stojí.

Zkouším si představit, těžko, např. pondělní telefonát z MF do ČNB:

Ahoj Karle, prosím Tě, je 25. dneska jsou splatný faktury ČEZU asi 50 mld. maj vybrat lidem z voběhu. Takže jestli to syslej jako loni, tak 20% nezvládnou utratit, jsou to takoví joudové, jo tak prosím Tě připiš nám na compu na státní účet cirka 10 mld., a nacpem to lidem, nebo nám padne oběh. Pak následuje telefonát do účtárny: Jiřinko, prosím tě, zaúčtuj do výnosů emisi 10 mld., na Dal hoď účet 648.111 - Joudové z ČEZU, voni to zas syslej. Co ? Fakt? Tak von ten Kellner koupil tu ruinu? A bude to opravovat? No hurá, tak hele, to musíme snížit výnosy, hoď tak miliardu minusem na 648.112 -- Kellner, jinak by bylo moc prachů v oběhu. Další telefon: Karle, prosím Tě, napiš nám tam jen 9 mld, von ten jouda konečně pustil chlup, tak my už nemusíme. Nojo, konečně si uvědomil to riziko.

Takhle by to samozřejmě nešlo, ačkoli schopní čeští úředníci by zvládli hravě i toto. Musí existovat jednodušší způsob stanovení roční úrovně emise peněz, měl by vycházet z růstu HDP, měl by jej pokrýt. Pokud by se k tomu přistupovalo citlivě, byla by to varianta, jak by nevznikaly dluhy a přesto tu byl volný trh. Kdo touží po miliardách, má je, ale musí počítat s tím, že mu je požere inflace, když to bude přehánět. To ostatně musí počítat i teď.

Boháči by tím utrpěli nejvíc, ekonomice by to prospělo. Boháči se tomu brání, ale jde proti nim jedna významná ruka, a to je ta "jejich" ruka trhu. Ona umí být docela krutá.

Jsem proto alergická na pojem "nutnost škrtů", nebo že si "žijeme nad poměry". Žijeme si tak, jak nám to dovolují nové technologie, které jsme vytvořili. Mají zahálet? Zamysleme se nad pošetilostí rozpočtových škrtů, které pokud vím, tak za letošní rok mají na rozpočet naprosto opačný vliv, dluh se "překvapivě" zhoršuje. Překvapivě nelze peníze nalézt tam, kde nejsou. Ale dluh vem čert; není pro bohatství společnosti větší škody, než když k práci ochotné obyvatelstvo nepracuje. Koukají na sebe paralyzované podnikatelské nadšení, stojící technologie, nezaměstnaní, hledá se viník, a všichni čekají na peníze, ovšem ty si jsou v úplně jiné části světa. Nikdo nehledá skutečný užitek. Pokud by hledal skutečný užitek, potvrdil by správnost průběžného důchodového systému jako jediného logického. Mám obrovský strach, že v naší vládě, ani v NERVu, není ani jeden pořádný ekonom, hospodář, mám pocit z jejich zářících očí, že ty své nesmysly o nevyhnutelnosti škrtů myslí upřímně vážně, a když jim ty jejich nesmysly dlouhodobě nevychází, přičítají to "okolnostem".

0
Vytisknout
21657

Diskuse

Obsah vydání | 20. 5. 2011