Kronika promarněných šancí

19. 5. 2011 / Jan Keller

Právě to je však v našich podmínkách dost obtížné. Dvacet let po velkých změnách nám společenské vědy dosud dluží důkladnou analýzu toho, co a s jakými důsledky u nás vlastně probíhá.

Za jeden z prvních průlomů do této pečlivě udržované nevědomosti lze považovat knihu ekonoma Miloše Picka nazvanou Stát blahobytu, nebo kapitalismus? Její podtitul My a svět v éře neoliberalismu naznačuje, že vývoj domácí situace je sledován -- jinak to v éře globalizace ani nejde -- v širokém mezinárodním kontextu.

Kniha je převážně složena z již publikovaných dílčích analýz autora. Její četba je o to zajímavější. Můžeme se na vlastní oči přesvědčit, že člověk ekonomicky kvalitně vzdělaný byl schopen předjímat neblahé důsledky zvolené strategie transformace již v době, kdy byla bez jakékoliv společenské diskuse energicky prosazena úzkým kroužkem zainteresovaných osob. Díky odborně argumentovaným, ale přesto dostatečně srozumitelným rozborům si můžeme v paměti osvěžit, k čemu mělo vést a k čemu ve skutečnosti vedlo bleskové otevření naší ekonomiky vyspělým zemím či urychlený přechod na vnější směnitelnost koruny bez zajištění promyšlenou průmyslovou politikou. Můžeme si také zpětně vyhodnotit, koho z nás obohatila kuponová privatizace a k čemu reálně přispěla. Miloš Pick krok za krokem ukazuje, jak již v samotných základech Klausovy transformace byla zcela spolehlivě skryta cesta směrem k výprodeji národního bohatství (navíc hluboko pod cenou), směrem k přeměně země v montážní dílnu a směrem ke zneprůhlednění majetkových vztahů, což vytvořilo to nejpříhodnější podhoubí pro tehdejší tunelování a pro dnešní korupci.

Je třeba zopakovat, že kniha není psána někým, kdo se teprve po bitvě vydává za generála. Autor dokázal předjímat vývoj měsíce a v některých případech i roky dopředu. Na rozdíl od těch, kdo mylné kroky prosazovali z moci svých politických postů, netváří se jako neomylný. Otevřeně například přiznává, že ani ve snu by ho nenapadlo, jak se obratem ruky podaří asi pěti stům vlivných rodin ovládnout prostřednictvím čtyř či pěti státem vlastněných finančních ústavů a jejich investičních společností velkou část kuponově "zprivatizovaných" podniků. To vše s elegancí, jež umožnila vystříhat se jakékoliv zodpovědnosti za jejich chod a profitovat z jejich bankrotu několikanásobně více než z jejich fungování.

V poněkud nešťastném způsobu naší transformace byla již dopředu trasována též cesta k rostoucímu zadlužení, které nás dnes tolik trápí. Tento trend byl od počátku až do doby zcela nedávné bohorovně bagatelizován. Na Vysoké škole ekonomické by měli do kamene vytesat pro připomínku všem budoucím (a všem paměť tak lehce ztrácejícím) slova Václava Klause pronesená na její půdě dne 4. listopadu 1996: "Hrozivý deficit zahraničního obchodu a běžného účtu platební bilance nemusí nás nejen znepokojovat, ale je dokonce žádoucí."

Autor knihy je ovšem dalek toho, aby nepříznivé dopady transformace přičítal na vrub nepromyšlenosti projektů Václava Klause. Dobře ví, že česká pravice přílišnou tvořivostí od počátku nijak neoplývá. Pouze poslušně aplikovala na naši ekonomiku poučky Mezinárodního měnového fondu a Světové banky a ministerstva financí Spojených států, které byly s podobným "úspěchem" naordinovány desítkám jiných zemí na všech kontinentech. Léčbu Klausem prostě vymyslel a prosadil někdo úplně jiný.Kniha Miloše Picka ovšem není pouze ohlédnutím. Má výrazný prognostický náboj. Nejpozději v roce 1997 varoval její autor před ústupem státu z oblasti veřejných a sociálních výdajů a před setrvalým snižováním daňové zátěže firem. Předpovídá, že následná privatizace veřejných služeb (zejména zdravotnictví a školství) povede také u nás k extrémní sociální diferenciaci. Ta se nebude týkat jen výše důchodů a majetků. Tvrdě společnost rozdělí v rovině šancí na důstojný život. Více než deset let před nástupem Baracka Obamy upozorňuje na to, jak plýtvavost soukromého zdravotnictví a soukromých penzijních systémů i selektivnost soukromého školství odsuzuje rostoucí část populace k pouhému přežívání. Tyto poměry vyhovují pouze menšině, která se od zbytku společnosti stále více vzdaluje, takže autor mohl již v roce 1999 konstatovat, že zatímco Česká republika dosahuje jen poloviny úrovně produktivity Německa a méně než poloviny jeho mezd, kupní síla našich manažerů již vyskočila na německou úroveň.

Pickova kniha se také v tomto ohledu řadí k předvídavým analýzám typu Roberta Reicha či Loica Wacquanta, kteří varují před dalším štěpením společnosti. Překračuje tyto autory ve své diagnóze potíží a významu sociálního státu. Pick vyvrací řadu falešných stereotypů programově šířených neoliberální pravicí.

Jeho odhady toho, kolik nezaměstnaných zneužívá dávky v nezaměstnanosti (zhruba jedna pětina) a kolik nemocných zneužívá zdravotní péči (rovněž přibližně 20 %) jsou v souladu s odhady evropských ekonomů a sociologů. Plýtvavost našeho sociálního státu v oblasti dávek pro nezaměstnané a v oblasti zdravotní péče tak vyčísluje souhrnně na 0,4 % hrubého domácího produktu. Pozorný čtenář si jistě tuto částku porovná se sumou 5 % hrubého domácího produktu. Právě o tolik peněz totiž ročně přicházíme kvůli odlivu dividend do ciziny, jež jsou důsledkem snižování míry zdanění zisku zahraničních majitelů firem a akcionářů. Pravicové vlády však z nějakého podivného důvodu nechtějí zachraňovat stát ucpáním díry, z níž odtéká desetkrát více prostředků, než kolik nás stojí "plýtvavost" našeho sociálního státu. (Jen na okraj: Zatímco v průměru vydávají evropské země na sociální účely 27 % svého HDP, náš "krajně rozmařilý" sociální stát nás stojí méně než 19 % našeho chudšího HDP.)

Analýza tak dospívá až do současnosti, kdy se protáčíme v začarovaném kruhu paradoxů: "Máme nízké sociální výdaje, ale hledáme spásu v jejich dalším snižování. Neumíme je profinancovat bez deficitního financování veřejnými rozpočty, ale vyvoláváme jejich další přiškrcování dalším snižováním daní, přestože ty jsou v rámci Evropské unie velmi nízké."

Podobně jako zvolená cesta transformace počátkem devadesátých let, ani dnešní politika pravice nevede k tomu, co občanům slibuje. Velkoplošné a masivní snižování daní je tím zdaleka nejdražším způsobem, jak jen o velmi málo poposunout ekonomický vývoje země. Produktivitu práce, která je motorem vývoje ekonomiky, snížení daní zvyšuje jen zcela nepatrně, zato však naprosto spolehlivě ruinuje veřejné systémy pojištění a odsuzuje k živoření sociální stát i spolu s těmi, komu pomáhá ve svízelných životních situacích.

Řešení, jež autor nabízí, nemá podobu pouhého sociálního státu, který by jen přerozděloval a udržoval nad hladinou ty nejméně úspěšné. Jak naznačuje již titul knihy, vyslovuje se pro soudobý stát blahobytu, který vidí jako systém, jenž by bídě a exkluzi předcházel investicemi do rozvoje vědy, vzdělanosti a špičkových technologií. Ilustruje to porovnáním vývoje skandinávských zemí s těmi státy, které se omezují právě jen na nárazovou pomoc těm nejchudším. Na úzkém propojení neviditelné ruky trhu s viditelnou rukou státu by tak neprodělával -- snad jen s výjimkou malé skupinky tunelářů a spekulantů -- prakticky nikdo.

Pokud by se nám podařilo takový systém uvést do života, nemuseli bychom už tak jako dosud subvencovat ekonomicky vyspělejší země šestinou svého domácího produktu, jež jim fakticky odevzdáváme jako tribut za to, že jsou ochotny s námi obchodovat za naše nízké ceny.

Pickův pohled zahrnuje širší souvislosti našeho vývoje v globalizované ekonomice. Proto se v knize dočteme právě tak o strategii dnešního úspěchu čínské ekonomiky (a o ceně za tento úspěch) jako o příčinách dnešního neúspěchu ekonomiky americké, který vyústil až ve světovou hospodářskou krizi.

Kniha analýz příčin a dopadů našich promarněných šancí i našich nadějí do budoucna podněcuje k přemýšlení. Mohla by pomoci dokonce i těm, pro které je jediným kritériem úspěšnosti momentální dostupnost banánů. Mohla by je dovést třeba až k úvaze, zda vysněnou zemí, do níž nás jejich oblíbení lídři tak neomylně vedou, není náhodou banánová republika.