Co dělat?

19. 5. 2011 / Josef Mrázek

Dali jsme se oklamat, a tak nemáme vládu. která by hospodárně obstarávala zdravotní péči garantovanou Ústavou ČR a důchodové a sociální zabezpečení a zajišťovala k tomu potřebné prostředky rozumnými úpravami pojistného veřejného zdravotního pojištění a sociálního pojištění tak, aby to stačilo na to, co musí být s ohledem na Ústavu ČR, další zákony a na přání a oprávněné očekávání občanů, poskytnuto. Občané přece mohou v souladu s Ústavou ČR požadovat úplnou a kvalitní, solidárně z veřejného pojištění hrazenou, zdravotní péči a nikoliv jen něco omezeného libovůlí obchodníka, úředníka, nebo politika.

Vláda tato přání ani základní povinnosti neplní. Místo toho připravuje opatření, která zhoršují hospodárnost systému, omezují rozsah solidárně poskytované zdravotní i sociální péče, vyvádějí peníze z veřejných do soukromých fondů, vesměs zvýhodňují občany s vyššími příjmy. Mají společný znak, že směřují k privatizaci všeho veřejného, poškozují velkou většinu občanů a přinášejí bezdůvodný zisk úzké skupině majitelů. Individuální placení, zvyšování spoluúčasti a zavádění komerčních řešení vede k růstu nákladů a k omezování solidarity.

Všimněme si tří nebezpečných záměrů s trvalými následky:

1. Sjednocení DPH na 17.5 % ve dvou krocích , připravované kvůli budování kapitálového spoření na důchod, by nesplnilo požadovaný cíl a způsobilo by škodu skoro všem, kromě majitelů pensijních fondů a některých nejlépe placených občanů.

První krok, zvýšení dolní sazby DPH z 10 % na 14 %, by mělo vynést v roce 2012 asi 20 miliard Kč, ale velká část z toho by padla na nejnutnější kompenzace. Sjednocení obou sazeb na 17.5 % od roku 2013 by nepřineslo nic navíc, sleva plátcům vyšší sazby by vynulovala výtěžek z dalšího zvýšení nižší sazby. Konečné zvýšení nižší sazby DPH na 17.5 % by postihlo nejvíce sociálně slabší vrstvy a nemocné, protože představuje u komodit, za které tito občané utrácejí většinu svých příjmů, i u léků a zdravotních prostředků, zdražení o 7 %. Snížení vyšší sazby DPH by se spotřebního koše chudých dotklo velmi málo, bylo by to zvýhodnění bohatých. Jevila by se nutnost posílit kompenzace, takže za rok 2013 by byl výtěžek z DPH menší, než v roce 2012 a ani v dalších letech by nestačil k nahrazování toho, co by chtěla "reforma" vyvádět z fondů průběžného financování důchodů do soukromých fondů. Ukazuje se lživost důvodů, kvůli kterým má být nižší sazba DPH zvýšena. Negativní důsledky by se ale uplatnily plnou měrou.

V další kapitole se dočteme, proč samo fondové spoření na důchod nemá deklarovaný smysl a bylo by zaváděno, jen aby přineslo zisky majitelům soukromých fondů. Určitou výhodu by mohlo přinést pouze občanům s vysokými příjmy, občany se středními a nižšími příjmy by poškodilo. Hned zde je třeba dodat, že právě tito poškozovaní zaměstnanci a spolu s nimi důchodci a nemocní by nesli náklady na tvoření soukromých důchodových fondů největší měrou, ale těžili by z toho jen majitelé fondů a nejlépe placení zaměstnanci po odchodu do důchodu, pokud by o úspory nepřišli úpadkem fondu.

2. Podlamování systému průběžného financování důchodů je nesmyslné a zvlášť škodlivé v kombinaci se sjednocením sazby DPH.

Je dobře si uvědomit, co vlastně řešíme. Představme si, že jsme v libovolném roce v budoucnosti. Někteří spoluobčané jsou aktivní a produkují zboží a služby. Je na státu, aby jich bylo dost. Přitom není nejhlavnější hranice důchodového věku, ale možnost pracovního uplatnění pro všechny, kteří mohou pracovat. Také by se měli ti, co vedou stát, podívat do Francie, proč přestala vymírat a má vyrovnanou reprodukci. A možná by také mohli pochopit, že roste produktivita lidských činností. Ti, pro které je to složité, tak ať jen vezmou na vědomí, že rozdělit mezi ty aktivní a ostatní občany se dá jen to zboží, co se vyrobí, a ty služby, které budou k dispozici. Velikost úspor na tom nic nezmění.

Dělení produkce musí být výsledkem společenské dohody, například, že bude určitý poměr mezi průměrnou mzdou a průměrným důchodem v těch výších, aby trh byl schopen uspokojit poptávku odpovídající součtu všech platů i důchodů. Toho se dosáhne tak, že se podle právě uvedeného zadání spočítá potřebná výše odvodů na důchodové pojištění. Jak vidíme, toto je klasický průběžný systém a nemá chybu, pokud do toho nevtrhne početná skupina důchodců s úsporami a nebude je chtít uplatnit. To by totiž způsobilo převis poptávky, stouply by ceny a pracovně aktivní občané by si vymohli zvýšení mezd. Stále by totiž byl k dispozici stejný objem produkce, ten by ty úspory nijak nezvětšily, takže by se změnilo jen to, že důchodci s úsporami by trochu omezili požitky ostatních důchodců. Ovšem i jejich úspory by se znehodnotily tím více, čím větší by byly.

Převis poptávky by nenastal, kdyby produkující občané odložili část svých mezd jako spoření na důchod. Principiálně to je dobře možné a nepřináší to problém, když se přitom nebude zasahovat do průběžného financování důchodů a nebude se nic vyvádět ze státního pilíře do soukromých fondů.

3. Odpírání ústavního nároku na úplnou a kvalitní zdravotní péči hrazenou cestou veřejného pojištění je velmi zlý čin páchaný z nízké pohnutky zmocnit se bezdůvodných zisků.

Jistota, že lékař pro nás udělá, co se dá, aniž bychom se museli bát, že to nebude solidárně uhrazeno, je moc cenná a musíme si ji ubránit. Zbraní "reformistů" je zvláště intenzivní lhaní. Nemohou jinak. Pravda je totiž taková, že naše zdravotnictví bylo ještě donedávna dobře uspořádané a při vysoké kvalitě velmi levné a stačilo by opravit chyby, které jsou známé. Když se ale chce více vybírat a méně poskytovat, tak došlo na křivé tvrzení, že se péče zneužívá. Není a nemůže to být pravda, když se spotřebovává kolem 7 % HDP na úplnou a kvalitní péči. Nejméně mezi srovnatelnými systémy. Tato vysoká hospodárnost není ohrožena nutností opravit platy některých lékařů a sester, ale zaváděním komerčních řešení části péče a umělým zvyšováním spoluúčasti, to obojí zdražuje péči.

Nebezpečím je také hrozící privatizace všeho, co ještě nebylo zprivatizováno, koalice se chystá zrušit zákon, který měl zdravotnická zařízení udržet v neziskovém režimu. Trvale hrozí privatizace pojišťoven, zcela zásadní rána. Do docela absurdního stavu byla přivedena léková politika vytvořením monopolu SÚKLu na všechno.

Skoro všechny změny provedené ve zdravotnictví, včetně poplatků, jsou v rozporu s Ústavou ČR a zákony o lidských právech a tak koalice chce odtrhnout zdravotnictví od ústavních záruk. Proto se v návrzích nových zákonů pojednává jen o zdravotních službách , kdežto Ústava ČR garantuje patřičnou zdravotní péči , blíže specifikovanou v zákoně 20/1966. To je navrženo ke zrušení. Systém zdravotnictví je složitý a spokojenost občanů na něm velmi závisí a o to více je důležité, aby se při jeho úpravách dbalo Ústavy ČR a zákonů o lidských právech. Ministr Heger jich bohužel nedbá.

Každý z uvedených tří problémů, a takových je více, je dostatečným důvodem k zastavení škodlivého působení koalice. Vysvětlováním se nedá ničeho dosáhnout a je nebezpečí z prodlení. Nezbývá jiná možnost, než usilovat o pád vlády. Bylo by moc smutné, kdyby největší škody koalice udělala ve stadiu tak hlubokého rozkladu.

Josef Mrázek je vicepresident Svazu pacientů ČR