Případ Petra Zemánka a nebezpečná hra se státní příslušností pachatelů

18. 6. 2026 / Petr Waniek Horváth

Soud později konstatoval, že rozhodující nebyla skutečná národnost oběti, ale motiv pachatele. Útok byl veden nenávistí vůči lidem, které Zemánek považoval za Ukrajince, a proto byl čin posouzen jako násilí z nenávisti podle § 352 trestního zákoníku. Trest byl správně zpřísněn právě kvůli národnostní pohnutce.

Tento případ ukazuje, jak snadno může národnost nebo i  domnělá národnost oběti vyvolat násilí. A přichází v době, kdy ministr spravedlnosti Jeroným Tejc navrhuje, aby orgány činné v trestním řízení mohly zveřejňovat státní příslušnost pachatelů trestných činů. Debata o tom, zda má být národnost pachatele rutinně sdělována veřejnosti, tak dostává velmi konkrétní rozměr.

Návrh ministra Tejce

Ministr spravedlnosti Jeroným Tejc otevřel debatu o tom, zda by policie a státní zastupitelství měly zveřejňovat státní příslušnost pachatelů trestných činů. Podobné návrhy byly dosud spojovány především s SPD, která dlouhodobě tvrdí, že veřejnost má právo vědět, zda trestný čin spáchal český občan nebo cizinec.

Na první pohled může takový návrh působit rozumně. Jenže hned se nabízí otázka, jaký význam má státní příslušnost pachatele pro posouzení většiny trestných činů a proč by měla být zveřejňována i tam, kde nemá žádnou souvislost s povahou případu.

Co je v trestním řízení skutečně důležité

Smyslem trestního řízení je zjistit, co se stalo, kdo čin spáchal, z jakého důvodu jednal a jaké následky jeho jednání způsobilo. Důležité jsou proto okolnosti, které pomáhají objasnit skutek, motiv pachatele nebo výši trestu. Státní příslušnost pachatele mezi takové okolnosti ve většině případů nepatří.

Běžné příklady z praxe

Dán ukradne v Praze jízdní kolo. Jaký význam má pro veřejnost informace, že šlo o Dána. Nemá žádný. Trestný čin krádeže je stejný bez ohledu na to, zda jej spáchá Čech, Dán nebo kdokoli jiný.

Slovák se dopustí zpronevěry. Zpronevěra je trestný čin proti majetku. Státní příslušnost neříká nic o motivu ani o způsobu provedení.

Polský občan způsobí dopravní nehodu. Rozhodující je míra zavinění, alkohol, rychlost. Ne pas.

Rumun se dopustí podvodu. Podvod je o úmyslu uvést někoho v omyl. Státní příslušnost nehraje žádnou roli.

Ve všech těchto případech je zveřejnění státní příslušnosti údajem, který nepřispívá k pochopení trestného činu, ale může být snadno zneužit k vytváření dojmu, že kriminalita je spojena s určitými národními skupinami.

Evidence kriminality cizinců už existuje a veřejnost k ní má přístup

Zastánci návrhu často tvrdí, že veřejnost má právo vědět, zda trestný čin spáchal český občan nebo cizinec. Tento argument však neodpovídá realitě. Veřejnost už dnes k těmto informacím přístup má.

Policie České republiky i Ministerstvo vnitra pravidelně zveřejňují statistiky trestné činnosti cizinců, rozdělení podle státní příslušnosti, typy trestných činů i podíl cizinců na celkové kriminalitě. Tyto údaje jsou veřejně dostupné ve statistických ročenkách kriminality a ve výročních zprávách Ministerstva vnitra.

Nejde tedy o to, že by stát tajil informace o kriminalitě cizinců. Rozdíl je v něčem jiném. Statistiky poskytují agregovaná data, která umožňují věcnou debatu. Zveřejňování státní příslušnosti v jednotlivých kauzách vytváří emocionální dojem, že původ pachatele je klíčová informace.

Data veřejnost má. Co se mění, je způsob jejich prezentace.

Od osobní odpovědnosti ke kolektivnímu posuzování

Trestní právo je založeno na individuální odpovědnosti. Každý čin má svého pachatele a každý pachatel nese odpovědnost za své jednání. Pokud však stát začne systematicky zveřejňovat státní příslušnost i tam, kde nemá pro pochopení trestného činu žádný význam, dělá z ní důležitou informaci.

Tím nevzniká lepší informovanost veřejnosti, ale vytváří se souvislost mezi kriminalitou a původem pachatele. Takový přístup podporuje předsudky, posiluje nedůvěru vůči celým skupinám obyvatel a živí národnostní nenávist. A právě národnostní nenávist stála i v pozadí útoku Petra Zemánka.

Politický kontext: kdo a proč prosazuje zveřejňování národnosti pachatelů

Debata o zveřejňování státní příslušnosti pachatelů trestných činů není nová. V české politice ji dlouhodobě otevírá především SPD. Hnutí opakovaně tvrdí, že veřejnost má právo vědět, zda trestný čin spáchal český občan nebo cizinec, a používá tento argument v souvislosti s kriminalitou migrantů a bezpečnostní politikou.

SPD v minulosti několikrát navrhovala, aby policie a státní zastupitelství povinně uváděly státní příslušnost pachatelů ve svých tiskových zprávách. Ve veřejných vystoupeních SPD často spojuje kriminalitu s migrací a s přítomností cizinců v České republice.

V posledních letech se k podobné rétorice začíná přibližovat i hnutí ANO. Nejde o totožné postoje, ale o postupné přejímání některých motivů, zejména v oblasti bezpečnosti a kriminality. Tento posun je patrný zejména v období, kdy ANO přebírá část voličů SPD.

V tomto kontextu působí návrh ministra spravedlnosti Jeronýma Tejce jako krok, který se sice formálně odvolává na transparentnost, ale fakticky zapadá do politického trendu, který byl dosud typický především pro SPD.

Jak postupují okolní státy

Pohled do okolních zemí ukazuje, že návrh na rutinní zveřejňování státní příslušnosti pachatelů je v evropském kontextu výjimkou. Na Slovensku, v Rakousku, Německu, Polsku ani Maďarsku neexistuje obecná zákonná povinnost zveřejňovat státní příslušnost pachatelů trestných činů.

V Německu a Rakousku navíc dlouhodobě platí zásada, že bezdůvodné spojování kriminality s národností nebo původem pachatele vede k vytváření předsudků vůči celým skupinám obyvatel. Proto jsou tam média i úřady při zveřejňování podobných údajů zdrženlivé.

Riziko dalšího růstu národnostní nenávisti

Případ Petra Zemánka ukazuje, jak nebezpečné může být uvažování, které lidi hodnotí především podle jejich národnosti nebo domnělého původu. Pokud stát začne pravidelně zdůrazňovat státní příslušnost pachatelů i tam, kde nemá pro trestný čin žádný význam, podle mého názoru to nezůstane bez následků.

Lidé si začnou stále častěji spojovat kriminalitu s určitými národními skupinami a vytvářet si jednoduché závěry založené na původu pachatele místo na individuální odpovědnosti. Takový přístup povede k dalšímu šíření národnostní nevraživosti. A tam, kde se systematicky šíří nevraživost vůči určitým skupinám lidí, roste i pravděpodobnost slovních útoků, vyhrožování a nakonec i fyzického násilí.

Případ Petra Zemánka je varováním, že nenávist vůči lidem kvůli jejich domnělé národnosti může skončit útokem nožem a bojem o lidský život.

Právo na informace není bezbřehé

Veřejnost má právo být informována o trestné činnosti. To ale neznamená, že má automaticky právo na každý údaj týkající se pachatele. V právním státě by měly být zveřejňovány především informace, které pomáhají pochopit trestný čin a jeho okolnosti.

Pokud se z občanství pachatele stane hlavní  sdělení kriminálních zpráv, začneme postupně hodnotit lidi podle toho, odkud pocházejí, místo toho, co skutečně udělali. A právě před takovým způsobem uvažování by nás měl případ Petra Zemánka varovat