Bradáčová není Tejc. Státní zástupce není od toho, aby plnil politická zadání

16. 9. 2026 / Petr Waniek Horváth

 

Nejprve přišel Tejc

V pondělí 14. září vláda schválila Priority trestní politiky plynoucí z programového prohlášení vlády, které předložil ministr spravedlnosti.

Tejc následně uvedl, že chce, aby se tyto priority promítly také do činnosti státního zastupitelství. Mezi nimi je například větší aktivita při odvolávání proti podle vlády nepřiměřeně nízkým trestům za násilnou kriminalitu nebo týrání zvířat, rychlejší řešení případů nutné obrany, větší využívání elektronického dohledu u některých podmíněně propuštěných vězňů a také větší zdrženlivost při stíhání kontroverzních projevů.

Zároveň zdůraznil, že vláda nemůže státním zástupcům nařizovat, jak mají postupovat v konkrétních případech. Podle něj ale může stanovit cíle trestní politiky a hledat způsob, jak je promítnout do praxe státního zastupitelství.

A právě tady vzniká právní otázka. Mezi větou „vláda má svou trestní politiku“ a větou „státní zástupci mají podle této politiky postupovat“ je totiž podstatný rozdíl.

Potom přišla Bradáčová

O den později reagovala nejvyšší státní zástupkyně.

Neřekla, že vláda nemá právo mít trestní politiku. Ani neodmítla osobní jednání s ministrem. Prostřednictvím svého mluvčího Petra Malého vzkázala, že státní zástupci budou postupovat podle všech zásad trestního řízení, v souladu se zákonem a ústavním pořádkem. Zároveň uvedla, že se k Tejcovým představám nechce podrobněji vyjadřovat před osobním jednáním.

Je to důležitá nuance. Spor tedy není o to, zda vláda smí mít trestní politiku. Spor je o to, do jaké míry se tato politika může promítnout do samotného výkonu státního zastupitelství.

Co říká zákon?

Tady je dobré na chvíli odložit politiku stranou a podívat se přímo na zákon.

Trestní řád – § 2 odst. 3

„Státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví,“ pokud zákon, přímo použitelný předpis Evropské unie nebo vyhlášená mezinárodní smlouva nestanoví jinak.

Co to znamená lidsky:

Jde o tzv. zásadu legality. Státní zástupce si nemůže podle politické důležitosti vybírat, které trestné činy bude stíhat a které nechá být. Pokud jsou splněny zákonné podmínky, zákon mu ukládá povinnost jednat.

Zákon o státním zastupitelství – § 2

·      § 2 odst. 1: Státní zastupitelství vykonává svou působnost nezávisle a nestranně.

·      § 2 odst. 2: Zároveň dbá, aby každý jeho postup byl v souladu se zákonem, rychlý, odborný a účinný.

Co to znamená lidsky:
Státní zastupitelství samozřejmě není mimo stát ani mimo výkonnou moc. Při své činnosti ale má postupovat nezávisle a nestranně a jeho postup musí mít oporu v zákoně.

Zákon o státním zastupitelství – § 24

Státní zástupce musí svou funkci vykonávat odborně, svědomitě, odpovědně, nestranně a spravedlivě. Zákon zároveň stanoví, že vnější zásah nebo jiný vliv, jehož důsledkem by mohlo být porušení těchto povinností, musí odmítnout.

A podle § 24 odst. 2 písm. a) se při výkonu funkce nesmí nechat ovlivnit zájmy politických stran, veřejným míněním nebo sdělovacími prostředky.

Co to znamená lidsky:
Státní zástupce může samozřejmě vnímat společenskou situaci. Nemůže ale podle politického zájmu měnit svůj přístup k zákonu.

To jsou poměrně jasná pravidla. A právě proto je důležité, co přesně se myslí politickou „prioritou“.

Kontraverze u kontroverzních projevů

Pokud Tejc svou výzvou myslí pouze to, že se nemají stíhat projevy, které nenaplňují znaky žádného trestného činu, není na tom nic mimořádného. Takový projev se podle zákona stíhat nemá. O tom nemusí mluvit

Otázka vzniká až tehdy, pokud by „větší zdrženlivost“ znamenala, že zákonné podmínky pro trestní stíhání splněny jsou, ale státní zástupce má přesto postupovat jinak proto, že si to přeje vláda.

To by už bylo v napětí se zásadou legality.

A právě proto je důležité vědět, co přesně se pod formulací „větší zdrženlivost“ skrývá.

Vláda může mít trestní politiku. Ale zákon je něco jiného.

Samotná existence vládní trestní politiky tedy není problém. Vláda může říct, že chce důrazněji bojovat proti násilné kriminalitě, týrání zvířat nebo naopak více chránit prostor svobody projevu a práva na nutnou obranu.

Může připravovat návrhy zákonů, předkládat je Parlamentu a hledat pro ně politickou podporu.

Jestliže se ale ukáže, že je nějaký zákon špatný nebo už neodpovídá tomu, co společnost považuje za správné, měla by nejprve proběhnout celospolečenská debata o tom, co chceme změnit a proč. Potom je třeba hledat politickou vůli ke změně zákona a o jeho změně má rozhodnout Parlament.

Tak se to ve standardní parlamentní demokracii dělá.

Pokud tedy společnost dospěje k názoru, že určité jednání už nemá být trestné, má být trestáno jinak nebo naopak přísněji, řešením je změna právní úpravy. Ne jiný způsob uplatňování stejného zákona podle aktuální politické priority.

Státní zástupce uplatňuje platný zákon. Parlament zákon mění.

Kde tedy vede hranice?

Tejc tvrdí, že nechce státní zástupce úkolovat v jednotlivých případech. To je potřeba respektovat a nebylo by fér mu podsouvat opak.

Zároveň ale chce, aby se vládní priority promítly do praxe státního zastupitelství. Podle dostupných vyjádření chce požádat Bradáčovou o opatření, která by umožnila jejich zohlednění při sjednocování a usměrňování postupu státních zástupců. Zmiňována jsou například metodická doporučení nebo pokyn obecné povahy.

A právě zde leží základní  otázka, kde končí informování o politické představě vlády a začíná ovlivňování způsobu, jakým státní zástupci zákon používají.

Rozdíl může být na první pohled malý.

Říct „vláda považuje za problém příliš nízké tresty za násilnou kriminalitu a chce změnit zákon“ je legitimní politický postoj.

Něco jiného je říct „zákon je dnes takový, jaký je, ale státní zástupci by měli v této oblasti postupovat aktivněji, protože to je prioritou vlády.“

Právě tuto hranici je potřeba hlídat.

Nejde jen o Tejce

Možná se dnes může zdát, že jde o spor dvou lidí. Ve skutečnosti jde o velmi důležitý  princip, který bude platit pro každou budoucí vládu.

Pravidla právního státu nemají chránit pouze tehdy, když se nám líbí lidé, kteří jsou právě u moci. Mají platit i tehdy, když se nám jejich politika nelíbí.

Proto v tomto případě není nejdůležitější otázkou, zda jsou dnešní priority vlády správné, nebo špatné. Důležité je, jakým způsobem se mají prosazovat.

Pokud chce vláda změnit trestní politiku, má k tomu politické i legislativní nástroje. Pokud chce změnit zákon, musí pro jeho změnu získat potřebnou politickou podporu.

Státní zástupce ale nemá být prostředníkem, kterým se politická vůle dostává do konkrétního uplatňování platného trestního práva.

Proto postoj Bradáčové dává v této věci právní smysl.

Ne proto, že by měla stát proti vládě. A už vůbec ne proto, že by vláda neměla mít vlastní představu o trestní politice.

Ale proto, že v právním státě má být rozhodující zákon, nikoli politická priorita.

A pokud chceme změnit zákon?

Nejprve celospolečenská debata. Potom politická vůle. A nakonec Parlament.