18. 9. 2026 / Fabiano Golgo
Potkal jsem mezi nimi lidi vzdělané i nevzdělané, bývalé odborníky, dělníky, lidi, kteří celý život fungovali naprosto normálně, i lidi, kteří zřejmě nikdy pořádně fungovat nedokázali. Lidi nemocné, závislé, podvedené, zadlužené, opuštěné. Dokonce lidi, které česká byrokracie dokázala absurdní administrativní chybou proměnit prakticky v úředně neexistující osoby. To bylo možná nejdůležitější, co mě Nový Prostor naučil: ulice není diagnóza. Je to konečný bod nejrůznějších příběhů.
A právě proto dává Housing First takový smysl. Jeho princip je skoro urážlivě jednoduchý. Nejdřív člověka ubytujete. Tečka.
Ne až přestane pít. Ne až začne brát léky. Ne až se naučí chodit na úřad v úterý mezi osmou a jedenáctou. Ne až prokáže, že si byt „zaslouží". Ne až se stane člověkem, kterého bychom byli ochotni mít za souseda.
Nejdřív dostane domov. Teprve potom se začnou řešit ostatní problémy.
Sam Tsemberis začal tento model rozvíjet v New Yorku na začátku devadesátých let právě při práci s lidmi, kteří kombinovali dlouhodobé bezdomovectví s duševní nemocí a často také se závislostí. Tradiční systém fungoval jako podivná společenská maturita: člověk musel nejprve prokázat, že je dostatečně stabilní, abstinentní, spolupracující a zodpovědný, aby mohl získat stabilní bydlení.
Tsemberis obrátil pořadí. Jak má být člověk stabilní, když nemá kde spát? Jak má pravidelně užívat antipsychotika, když mu někdo ukradne batoh? Jak má přijít v devět ráno na pracovní pohovor, když ve čtyři ráno kontroloval, zda ho někdo ve spánku nekope? Jak má přestat pít člověk, jehož celý každodenní život tvoří zima, strach, nuda, ponížení a skupina dalších lidí ve stejné situaci?
To není romantizace bezdomovectví. Právě naopak. Je to odmítnutí českého zvyku zaměňovat morální soud za sociální politiku.
Výzkumy jsou v jedné věci pozoruhodně konzistentní. Housing First výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že člověk zůstane bydlet. Metaanalýza randomizovaných studií zjistila, že lidé v Housing First byli po 18 až 24 měsících přibližně dvaapůlkrát častěji stabilně ubytováni než lidé v běžném systému péče. Kanadský projekt At Home/Chez Soi, jeden z největších experimentů tohoto druhu, ukázal, že účastníci Housing First strávili během dvou let 73 procent času ve stabilním bydlení, zatímco kontrolní skupina 32 procent.
A nemusíme se chodit dívat do New Yorku nebo Toronta. Máme Brno.
V tamním experimentu Rapid Re-Housing bylo padesát rodin v bytové nouzi náhodně vybráno k nastěhování do městských bytů s intenzivní podporou, zatímco dalších sto rodin pokračovalo v běžném systému. Po roce si 48 z padesáti rodin, tedy 96 procent, bydlení udrželo. Rodiny v programu strávily během následujícího roku téměř celý rok v normálním bydlení; kontrolní rodiny jen několik měsíců. Výzkum navíc zaznamenal nižší psychickou zátěž a výrazně menší používání akutní zdravotní péče: návštěvy pohotovosti klesly přibližně na polovinu, používání sanitek o tři čtvrtiny a hospitalizace zhruba o dvě třetiny.
Čili máme český experiment, české rodiny, české byty a české výsledky.
To je podstatné, protože v Česku máte zvláštní kulturní talent považovat zahraniční empirii za jakýsi exotický zvyk, který se u Vás jistě nemůže ujmout, protože „české podmínky jsou specifické". Když ale stejný výsledek dostaneme v Brně, nastává intelektuálně poněkud nepříjemná situace: exotické už není Housing First. Exotické začínají být Vaše výmluvy.
Nechci ovšem dělat opačnou chybu a vyrábět z Housing First sociální penicilin.
V tom souhlasím s Velemanem. Housing First nevyřeší nedostatek levných bytů. Nevyřeší drahé nájemné. Nevyřeší nedostatek psychiatrů, mizernou komunitní péči, exekuce, domácí násilí, závislosti ani rodinné katastrofy. A vědecké výsledky jsou také mnohem méně spektakulární, pokud se místo bydlení začneme ptát na psychiatrické symptomy, závislosti nebo kvalitu života. Nová systematická analýza výzkumů z let 2019 až 2025 znovu potvrzuje velmi konzistentní účinek na stabilitu bydlení, zatímco výsledky v oblasti duševního zdraví jsou podstatně smíšenější.
To ale není argument proti Housing First. To je jako kritizovat hasicí přístroj, protože nevyléčil majiteli vyhořelého domu cukrovku. Housing First řeší jednu věc mimořádně dobře: nemít domov. A odstranění této jedné věci vytváří podmínky, za kterých lze konečně začít řešit ty ostatní.
Nový Prostor vycházel ze stejné praktické logiky. Člověku, který nemá skoro nic, nepomáhá dlouhá přednáška o finanční gramotnosti. Potřebuje také peníze dnes. Proto si prodejce nechával polovinu ceny časopisu. Ne po absolvování kurzu. Ne po třech měsících bez alkoholu. Ne po potvrzení od sociální pracovnice, že už se chová jako řádný občan. Dnes. Protože hlad má nepříjemný zvyk přicházet před dokončením rekvalifikačního kurzu.
Bydlení funguje stejně.
Před časem jsem v Britských listech vzpomínal na bývalého prodejce Nového Prostoru, který se po letech na ulici dostal právě do Housing First. Řekl mi větu, kterou považuji za lepší definici celého systému než několik desítek stran odborných manuálů:
„Poprvé po deseti letech jsem měl dveře, které můžu zamknout."
Dveře, které lze zamknout. Člověk, který celý život bydlí, v té větě skoro nic neslyší. Kus dřeva, zámek, klíč. Člověk z ulice v ní slyší noc bez hlídání bot. Batoh, který může zůstat v pokoji. Dokumenty, které ráno stále existují. Léky, které nikdo nevezme. Sprchu. Zásuvku. Adresu. Místo, kde policista nemůže říct „běžte odsud", protože právě to „odsud" je najednou vaše. A hlavně spánek.
Stát, který chce napravovat lidi bez domova, ale ignoruje jejich spánek, připomíná lékaře, který léčí zápal plic tím, že pacientovi vysvětluje pracovní morálku.
Velké metaanalýzy dnes odhadují výskyt poruch schizofrenního spektra mezi lidmi bez domova v bohatých zemích zhruba kolem dvanácti procent. Jakákoli aktuální duševní porucha je však v těchto studiích přítomna asi u tří čtvrtin zkoumaných lidí. A celoživotní výskyt traumatického poranění mozku dosahuje podle jiné metaanalýzy přes padesát procent. Ani to samozřejmě neznamená, že poranění mozku způsobilo bezdomovectví. Znamená to, že představa zdravého, racionálního člověka, který si jednoho rána prostě zvolil lavičku, je empiricky poněkud obtížně udržitelná.
Ulice navíc není čekárna, v níž člověk zůstává stejný, dokud mu společnost nevymyslí řešení. Ulice člověka mění.
Po několika měsících bez bezpečí se problém, který člověka na ulici přivedl, smíchá s problémy, které vytvořila samotná ulice. Deprese se prohloubí. Závislost může zesílit. Dokumenty zmizí. Zuby se zhorší. Přijdou pokuty. Dluhy. Konflikty. Vztahy se rozpadají. Zaměstnavatel už nevidí člověka v krizi, ale člověka, který smrdí, nemá telefon a přišel pozdě.
A pak společnost ukáže na trosky, které sama pomáhala dvacet měsíců vyrábět, a triumfálně řekne: vidíte, ten člověk přece není schopen samostatného bydlení. Je to dokonalý kruh.
Nejprve někomu odmítneme byt, protože není dost stabilní. Potom ho necháme žít v prostředí, které ho destabilizuje ještě více. A jeho novou nestabilitu použijeme jako důkaz, že jsme měli pravdu.
Finsko tento kruh začalo systematicky rozbíjet už v roce 2008. Housing First se tam nestal drobným projektem několika sociálních pracovníků, ale součástí celostátní strategie doprovázené skutečnou bytovou politikou. Mezi roky 2008 a 2023 tam dlouhodobé bezdomovectví kleslo o více než sedmdesát procent. Celkový počet lidí bez domova se za několik desetiletí snížil z více než osmnácti tisíc na méně než tři a půl tisíce v roce 2023. V roce 2024 se trend po mnoha letech poprvé obrátil a bezdomovectví znovu vzrostlo, což je mimochodem užitečná připomínka, že Housing First není kouzelný automat nezávislý na cenách bydlení, sociálních dávkách a politice státu.
A Česko? Evropská komise letos uvádí přibližně 150 000 lidí postižených bezdomovectvím nebo bytovým vyloučením, z toho asi 12 000 lidí přímo bez střechy nad hlavou.
Zároveň od letošního roku funguje nový zákon o podpoře bydlení. Od ledna vznikla kontaktní místa pro bydlení a od července lze žádat o bytová podpůrná opatření a asistenci, která má lidem pomoci nejen byt získat, ale také si jej udržet. To není automaticky Housing First, ale je v tom konečně alespoň část stejné logiky: stabilní bydlení a sociální podpora nemají být dva úřady na opačných koncích města, které spolu komunikují prostřednictvím klienta s igelitkou.
A právě zde má Velemanův text svou nejdůležitější pointu. Housing First není jen klíč od bytu. Je to způsob práce.
Pokud člověku dáme byt a současně mu vytvoříme takové podmínky, že o něj při první chybě přijde, není to Housing First. Pokud z abstinence uděláme podmínku bydlení, není to Housing First. Pokud klienty soustředíme do jednoho domu tak, že z normálního bydlení vytvoříme nový sociální ústav, popřeli jsme jednu z hlavních myšlenek modelu. Pokud sociální pracovník není pomocník, ale dozorce, zase jsme někde jinde.
Evropská metodika Housing First stojí mimo jiné na oddělení bydlení od léčby, redukci škod, osobní volbě, podpoře bez nátlaku a pomoci poskytované tak dlouho, jak je potřeba. To je pro českou mentalitu možná ta nejtěžší část. Byt totiž u Vás stále příliš často chápeme jako odměnu za správný život. Pracoval jste? Nepijete? Platíte? Chováte se slušně? Máte správné papíry? Výborně, zde je bydlení.
Housing First říká něco intelektuálně mnohem nepříjemnějšího: Bydlení není diplom, který člověk dostane po úspěšném absolvování života. Je to jedna z podmínek, aby vůbec mohl život absolvovat.
Sám jsem jako mladý brazilský imigrant ve Spojených státech a později v Evropě poznal několik období, kdy mezi jedním zaměstnáním a druhým, mezi jednou výplatou a další, někdy vznikla i nepříjemná mezera mezi jednou střechou a následující. Nikdy bych to nesrovnával s desetiletím na ulici. Měl jsem vzdělání, kontakty a především přesvědčení, že jde o přechodný stav. Ale právě to mi ukázalo, jak překvapivě krátká může být vzdálenost mezi „normálním člověkem" a člověkem, o němž se začne mluvit jako o sociálním problému.
Střední třída si ráda představuje bezdomovectví jako jiný kontinent. Není. Je to někdy jen několik nezaplacených nájmů daleko.
Housing First není dokonalý. Není levný ve smyslu, že bychom rozdali klíče a druhý den vydělali. Ekonomické studie ukazují značné úspory na azylových domech, akutní zdravotní péči a dalších službách, ale nedokládají, že by se každý program automaticky celý zaplatil. Ani to není jeho hlavní argument. Jeho hlavní argument je mnohem méně účetní. Člověk bez domova potřebuje domov. Věta tak samozřejmá, že jsme k jejímu objevení potřebovali třicet let výzkumu.
Diskuse