Británie v hluboké krizi

25. 4. 2023

 
Pro Spojené království se v této době situace nevyvíjí dobře. Již několik měsíců nepřetržitě přicházejí špatné zprávy, státní pokladna je prázdná, veřejná správa neefektivní a národní korporace se potýkají s problémy. Na konci letošní zimy čekalo na přijetí u lékaře více než 7 milionů lidí, včetně desítek tisíc lidí trpících srdečními chorobami a rakovinou. Podle vládních odhadů čeká na vyřízení u soudu asi 650 000 právních případů. A ti, kteří potřebují pas nebo řidičský průkaz, musí často čekat i několik měsíců.

V loňském roce navždy zavřelo své dveře 560 hostinců a podle průmyslového sdružení budou brzy následovat další tisíce. Bez Oxfamu, Armády spásy a dalších charitativních organizací, které provozují obchody s použitým zbožím, by v centrech mnoha měst nezbyly téměř žádné obchody.

Zatímco počet miliardářů ve Velké Británii - 177 - je vyšší než kdykoli předtím, miliony Britů se propadly do chudoby. Noviny a televizní kanály jsou plné levných receptů a pořadů jako "Zázraky za 1 libru" televizního kuchaře Jamieho Olivera. Od prosince téměř neuplynul den, aby nestávkovali řidiči autobusů, zdravotníci, učitelé, státní zaměstnanci, univerzitní pracovníci nebo železničáři. Minulý týden stávkovali po celé zemi čtyři dny nemocniční lékaři a média vyzývala obyvatelstvo, aby se vyhýbalo všem činnostem, které by mohly vést ke zranění či k potřebě lékařského ošetření.

Jedním z významných důvodů tohoto pesimismu je skutečnost, že mnozí už prostě nevěří politikům. Strana toryů, která je u moci již dvanáct let, měla jen od roku 2016 čtyři různé premiéry.

I když jeho země sklouzávala stále hlouběji do propasti, Boris Johnson léta pohlcoval veškerou politickou dynamiku jako černá díra a místo toho vrhal energii do projektů, jako je znovuobnovení imperiálních měr (liber, uncí a stop namísto gramů, kilogramů a metrů), oznámení záměru postavit hříšně drahou královskou jachtu jménem Britannia a přesvědčování obyvatelstva, že buduje "globální", nebo dokonce "galaktickou Británii", což měl být  odkaz na "začínající vesmírný program" země.

Přesto když začátkem ledna mělo z Cornwallu do vesmíru zamířit prvních 11 družic, které kdy byly vypuštěny z britské půdy, mise se nezdařila a místo toho skončily v Atlantiku. Vzrušení ze startu bylo i tak omezené, pozemské obyvatelstvo by se raději bývalo spokojilo s fungujícími školními záchody.

Ještě před tímto neúspěchem napsal týdeník The Economist: ""Země, která se ráda považuje za vzor zdravého rozumu a stability s dobrým humorem, se stala mezinárodním terčem posměchu." Už to není jen jedna vláda nebo politická strana, která se zdá být nefunkční, naznačil časopis, "Británie sama se může zdát být kaput".

"Asi tomu nebudete věřit, ale tohle bývala jedna z našich nejmódnějších oblastí," říká Simon Cartmell, když jednoho středečního zimního rána zastavuje na Bond Street v Blackpoolu v severní Anglii. "Byly tu banky, butiky, starý bingo salon, kino a přímo tady, v budově z červených cihel, býval rušný hotel."

Tato čtvrť na jihu města, jedna z nejchudších nejen ve městě, ale v celé zemi, je, pokračoval, nejlepším místem, kde je vidět, co se s Blackpoolem stalo.

V posledních letech zde zavřelo své dveře nespočet obchodů a zůstaly zde pouze obchody s nízkými cenami, levné supermarkety a řetězce rychlého občerstvení. Téměř všechny prázdné parcely jsou zaplněné odpadky, zatímco nápisy na zdech oznamují, že tyto prostory jsou ideální pro reklamu.

Stejně jako jiná města v severní Anglii i Blackpool před mnoha staletími profitoval z účasti britského impéria na obchodu s otroky a dalším zbožím. Bohatství hrabství Lancashire, kde se Blackpool nachází, bylo především výsledkem místního textilního průmyslu. Po deindustrializaci severu udržoval 140tisícové město po určitou dobu nad vodou masový cestovní ruch. Brzy však začaly nízkonákladové letecké společnosti létat do slunných jižních destinací a Blackpoolu se jen těžko dařilo konkurovat.

Město už bylo na kolenou, když konzervativně-liberální vláda Davida Camerona vyhlásila éru úsporných opatření, aby získala zpět fantastické částky, které vláda během finanční krize napumpovala do bankovního sektoru. A sotva existovala jiná oblast země, kterou úsporná opatření zasáhla tak tvrdě jako Lancashire. Blackpool musel snížit veřejné výdaje o více než miliardu liber a pro chudé zbylo jen málo. Město pak muselo během pandemie na dva roky uzavřít své brány pro turisty.

Dnes je Blackpool místem rekordů. V žádném jiném městě v zemi není tolik zchátralých čtvrtí. Průměrná délka života obyvatel mužského pohlaví je o pět let nižší než celostátní průměr, zatímco u žen je to téměř o čtyři roky méně. Téměř každý pátý obyvatel trpí tím, čemu místní lékaři říkají "syndrom posraného života", a antidepresiva se zde předepisují dvakrát častěji než v ostatní Británii.

Brexit, tento velkolepý příslib obnovení ztracené velikosti, našel v Blackpoolu ochotné publikum.

"Pokud jste chudí, nemocní, slabí nebo unavení, nejezděte do Blackpoolu," říká Simon Cartmell na konci své procházky současností. "Tady vám nikdo nepomůže."

Dvaašedesátiletá blondýna s piercingem v nose a v reflexní vestě Jo McReynoldsová je manažerkou partnerské rozvážkové služby FareShare v Birminghamu. V rámci boje proti plýtvání potravinami i proti hladu shromažďuje FareShare od supermarketů a výrobců potraviny, které již nejsou zcela čerstvé, ale jejichž trvanlivost ještě neuplynula, a distribuuje je do škol, potravinových bank a dalších zařízení. Když McReynoldsová před deseti lety začínala jako dobrovolnice, měla organizace FareShare ve Spojeném království šest malých prodejen, nyní však provozuje 34 regionálních center s 1 500 zaměstnanci a přibližně 5 000 dobrovolnými asistenty.

Z krmení potřebných se stal velký byznys.

Hlad je středem pozornosti mnoha nedávných příběhů, které přicházejí ze Spojeného království. Příběhů o vládě, která se chystala omezit program školních obědů, než zasáhla fotbalová hvězda. O tom, jak se dokonce i UNICEF vložil do pomoci nakrmit děti v zemi s šestou největší ekonomikou na světě. A o prudce rostoucí popularitě asijských instantních nudlí, které jsou oblíbené, protože jsou syté a levné a protože jejich vaření nezabere téměř žádný čas - což je obrovská výhoda vzhledem k tomu, že prudce rostoucí ceny energií způsobily, že elektřina je pro mnoho Britů nedostupná.

Kromě téměř 3 000 potravinových bank v zemi - což je více než trojnásobek počtu, jaký  se nachází v mnohem větší zemi, v Německu - otevřela tuto zimu ve Velké Británii zařízení jako kostely, muzea, veřejné knihovny a školy "teplé banky" po celé zemi. Potřební si také mohou zajít do baby bank pro bezplatné pleny a umělou výživu, do bank pro lůžkoviny, kde si mohou vyzvednout matrace a péřové přikrývky, a do "energetických bank", kde mohou získat poukázky na mince do plynoměrů a elektroměrů. Modrý kříž letos v zimě také zavedl první banky krmiva pro domácí zvířata v zemi, aby si lidé, kteří nemají nic, mohli ponechat alespoň své psy a kočky.

A na některých místech se komunitní centra změnila v multibanky, kam mohou lidé v nouzi přijít a najít všechny věci, které jim mohou chybět, na jednom místě.

69letá Linda, bývalá pečovatelka o seniory, Linda se snažila požádat o státní podporu, ale bylo jí řečeno, že její důchod ve výši 700 liber je o 29 pencí vyšší, než je limit.

Od té doby chodí v úterý do New Hutte, v pátek do potravinové banky u svaté Hildy a v sobotu do té u svaté Marie. Navštěvuje také supermarket Asda, kde miska polévky a šálek čaje stojí jen jednu libru.

Před domem, kde zemřela dvouletý Awaab, někdo vyvěsil britské vlajky - skoro jako by tím chtěl říct: I tohle je Velká Británie. Plastové vlajky jsou jedinou barvou na špinavě bílé fasádě čtyřpatrového obytného bloku, stavby, která vypadá úplně stejně jako všechny ostatní bloky, které tvoří Freehold Estate ve městě Rochdale. Nejsou tu žádné značky, žádné květiny ani nápisy, které by připomínaly, co se tu, kousek od Manchesteru, stalo.

Awaab Ishak zemřel krátce před Vánocemi 2020. Země, kde žil, však vzala jeho smrt na vědomí až loni v listopadu. V rámci soudního řízení souvisejícího s úmrtím se dostalo na veřejnost, že Awaabovi rodiče, kteří pocházejí ze Súdánu, si již několik let stěžovali na vlhké zdi a černou plíseň v jejich bytě.

Jejich pronajímatel, společnost Rochdale Bouroughwide Housing, odmítl veškerou odpovědnost s tím, že plíseň je pravděpodobně produktem pochybného "životního stylu" nájemníků a měli by ji prostě barvou zamalovat. Tato neodpovědnost stála dvouletého chlapce život, jak konstatoval soud. Awaab zemřel v důsledku "dlouhodobého působení plísně" v bytě, který "nebyl vhodný pro lidské obydlí". Rozzuřený koroner se ptal: "Jak je možné, že ve Spojeném království v roce 2020 zemře dvouleté dítě na následky vystavení plísni ve svém domě?"

Podle průzkumu organizace Shelter, která se zabývá právy nájemníků, nejsou takové nevyhovující podmínky v zemi zdaleka neobvyklé - v podobně žalostném a nezdravém stavu jsou údajně 2 miliony bytů. Přesto zůstávají obydlené, protože v naprosté většině případů by jedinou alternativou bylo bezdomovectví. Žádná jiná země v Evropě se nepotýká s tak závažným nedostatkem bytů, přičemž nejčastěji jsou postiženi lidé s nízkými příjmy nebo bez příjmů. Jen v Anglii čekají statisíce mužů a žen na obecní bydlení, na které mají ze zákona nárok - a více než 30 000 z nich čeká již 10 let nebo déle.

Tato situace je do značné míry důsledkem rozsáhlé vlny privatizace, kterou v 80. letech 20. století odstartovala vláda Margaret Thatcherové a v jejímž rámci obce po celé zemi prodávaly svůj sociální bytový fond investorům. Úbytek veřejných bytů se opět zrychlil během finanční krize v letech 2008/09.

Zatímco v Londýně se nyní nacházejí téměř 3 miliony metrů čtverečních prázdných kancelářských prostor, -nespočet lidí v Británii zuby nehty bojuje o jakýkoli byt, který najde, i když je zatuchlý a plesnivý.

Stejně jako je tomu v Blackpoolu, v Knowsley a na mnoha dalších místech v zemi, neměl ani dvousettisícový Rochdale příliš na výběr. Městští úředníci museli snížit rozpočet o 183 milionů liber v souladu s úspornými plány, které Londýn nařídil po finanční krizi. Freehold Estate se svými pluky obytných bloků byl privatizován v roce 2010.

Jednoho zimního večera stojí Terry Williamsonová - se svým dvacetiměsíčním synem -  před oploceným dětským hřištěm na sídlišti. Ukazuje na mech o velikosti fotbalového míče na stěně nedaleké budovy a říká: "Takhle to vypadá i u nás v kuchyni". Zpráva o Awaabově smrti podle ní nikoho nepřekvapila. "Všichni žijeme ve stejných dírách. Je to nechutné."

Říká, že si několikrát stěžovala pronajímateli - na to, že se topná jednotka v ložnici rozpadá; na nově instalované okno, které je příliš malé a ve zdi zůstává mezera. "Nikoho to nezajímá," říká Terry a dodává, že by se okamžitě odstěhovala, kdyby měla kam jít.

Bylo pondělí brzy ráno, když David Wakeley zakopl a upadl na své terase v městečku Indian Queens. Sedmaosmdesátiletý muž, již oslabený rakovinou prostaty, si zlomil sedm žeber a kyčel. Jeho rodina zavolala záchranku v 7:34 hodin.

Když ani po několika hodinách nepřijela, Wakeleyho syn použil plachtu, fotbalovou branku a tři deštníky, aby svého otce, který měl stále příliš velké bolesti na to, aby se hýbal, ukryl před větrem a deštěm. Během noci několikrát vyprázdnil otcův katetr - dokud v úterý ráno, 15 a půl hodiny po prvním volání, konečně přijela sanitka.