Diskriminační humanismus

28. 3. 2022 / Faisal Ismail

čas čtení 9 minut

Válka je příležitost pro malé politiky stát se velkými. Nadmíru se zrodí noví agitátoři války – ikony falešné statečnosti. O civilní generály, hodně daleko od válečného bojiště, není nouze. K velké lítosti, sotva lze spatřit alespoň jednoho anděla míru.

Ve všech válkách nalézáme osoby, které manipulují s rodnou zemí a s životy svých spoluobčanů. Současně spatřujeme nevinné oběti, které platí za činy jiných ztrátou jejich domovů.


 

Války představují jeden z nejvýznamnějších faktorů při utváření národních rysů a psychologie společnosti. Naopak v krizových situacích se poznává skutečná podstata národa i jednotlivce. Pozitivní celonárodní charakteristika, rovněž osobní charakter člověka, podléhá dlouhému civilizačnímu procesu.

Náš humanismus

V našem světě je dráha etického humanismu spletitá, prorostlá drny, plná lidských slz a utrpení. Začíná jediným krokem, nikdy ale nekončí.

Je třeba uznat, že humanistické myšlení v postkomunistických zemích, se do značné míry liší od západních kultur. Má ale, kromě této odlišnosti, jeden neblahý společný rys. Je to apatie - mentální nezájem o lidské utrpení, o lidský osud v zemích tzv. třetího světa. Zvlášť pak, jde-li o lidi muslimského vyznání. To platí nejen na české veřejné mínění, ale vůbec na Česko jako takové. O této skryté pravdě neradi mluvíme. Přesto jsme si tohoto symptomu všichni vědomi.

Postoj prostého jedince lze zkrátka vyjádřit slovy „Nás se to netýká.“ Bohužel bezbranný uprchlík se tímto stává dvojnásobnou obětí, tedy nejen nelidskostí zažívanou ve své zemi, ale rovněž díky lhostejnosti někde tam v cizině.

Argument, že zachránit svět je mimo naše možnosti, neobstojí. Chce-li široká veřejnost anebo chce-li státní autorita, tak vždy najde zlomek, třebaže malý, projevu pomoci. Chybí-li vůle, ať již z jakýchkoliv důvodů, pak nám znovu kdosi vypráví pohádky tisíc a jedna noc, tentokrát zkreslený polotovar plných výmluv, proč to nejde.

Na druhém pólu, pozorujeme v postkomunistických zemích plnohodnotný zájem o osud člověka v tísni, pokud má původ evropské či západní společnosti.

Nabízí se otázka, jaké výstižné adjektivum lze přidat k našemu humanismu­? Na blízkovýchodních a středovýchodních sociálních sítích, a nejen tam, padají tyto nechutné nálepky: zaostalý, degenerovaný, nacionalistický, šovinistický či humanismus pro bílou pleť, aj. Bohužel zdá se, že kdekoliv, jakákoliv, objektivní nálepka stvrzuje to, že jsme mimo západní svět, anglicky trefně „out-of-west-world“.

Humanismus je hodnota, kterou se nedá jen tak si osvojit z ničeho nic. Ta se musí trvale a pozvolna pěstovat. Musí se vybojovat. Je to nejvyšší kulturní a morální lidská hodnota.

Kontroverzní postoj k válečným uprchlíkům

Již hned po ruské invazi do Ukrajiny se rozletěly po světě, nevyjímaje u nás, bolestné snímky, válkou vyhnaných, nevinných civilistů, zvlášť pak scény žen s dětmi či nemohoucích a invalidních seniorů. Nad tím vším oči roní slzy, srdce a duše truchlí.

Tyto scény vytlačují vzpomínky na podobné scény z jiných koutů světa. Hrůzné scény jsme viděli v roce 2015 při exodu lidí prchajících z války v Sýrii. Před tím to byly vlny vyhnanců a uprchlíků po okupaci Iráku v roce 2003, též po okupaci Afghánistánu v roce 2001. Nezapomeňme rovněž na válku v Libyi v roce 2011. Tyto opakující se nelidské záběry se liší od ukrajinských pouze v tom, že figurují jiní aktéři a děje se to v jiném čase a místě. Jinak v ničem.

Náš přístup otevřených dveří k ukrajinským uprchlíkům je vskutku humánní, na jedničku s hvězdičkou. Na druhé straně si všichni pamatujeme značně odmítavý přístup naší státní moci, převážné většiny politické reprezentace a široké populace naší země k tragickému osudu utečenců ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu a dalších tamějších zemí. Tentýž postoj jsme rovněž viděli ve všech zemích tzv. Visegrádské čtyřky (V4). Byla to do očí bijící politika, naprosto nekonzistentní s lidským přístupem Evropské unie. Každý prozíravý člověk si všímá těchto dvou diametrálně protikladných přístupů. Přitom jde o podobný osud bezbranných prostých lidí. Nutno zde zdůraznit, že na paměti máme výlučně matky s dětmi, nemohoucí a invalidní seniory. Nejsou míněni ovšem tzv. ekonomičtí migranti.

Prozíravý člověk si též klade otázku proč tomu tak je. Jde snad o specifický humanismus čistě pro bílou rasu? Tkví snad v české společnosti jakýsi jedno-pólový či jedno-barvený humanismus, který svou čistotou náleží výlučně evropské kultuře?

I zapomnětliví si jistě dobře pomatují na nesmlouvavý postoj Visegrádské čtyřky V4 k přerozdělení běženců, známé jako uprchlické kvóty z roku 2015. Ani symbolický počet uprchlíků, třebaže nezletilých dětí - sirotků, nebyl českou vládou akceptován. Tehdy se zdálo jako bychom státnicky zvítězili nad Evropskou unií. A nejen to, ale i nad méněcennými lidmi/uprchlíky, co Bůh omylem stvořil (!). Veřejné mínění bylo v celku podobného postoje. Humanismus a politikum se naneštěstí ztotožnily.

Dokola opakovaný argument, že jsme proti ilegální migraci, je výsměchem. Přece, zdali tito či tamti uprchlíci jsou legální nebo ilegální, stanovujeme my sami, ve vlastní režii a vůli.

Po vypuknutí války, Ukrajince pouštíme dovnitř naší země sami svým politickým rozhodnutím, a svým humanitním přístupem. Udělujeme jim po vstupu do území Česka speciální dlouhodobé vízum. Dle toho jsou pak legální a v plném souladu s naším právním řádem. Závěr je více než prostý, když sami bereme určité uprchlíky, tak jsou to legální. A když nechceme brát jisté uprchlíky, tak jsou to ilegální.

Zde je dobré připomenout, že ve zmíněné době skoro žádní běženci ze zemí Středního východu či severní Afriky si nepřáli zůstat v bývalých socialistických zemích, právě kvůli jejich neblahé pověsti k problematice válečných uprchlíků

Je nutné se zmínit o jiné propagované „písni“ jménem strach z Islámu. Píseň má ideologický a politický obsah. Zneužívá oprávněný strach lidí před islamistickým extremismem, a smíchá do koktejlu Islám, politický Islám a islamistický terorismus. Bohužel tento koktejl dobře zabírá psychicky u laické veřejnosti. Ta se často, nevlastní vinou, právem neorientuje v široké problematice Islámu.

Jednoduše, je správné, když humanismus se distancuje a odmítne politický Islám. Je více než správné, když je v protikladu s islamistickým terorismem. Je velkou chybou, když se humanismus otáčí zády k Islámu jako náboženství, jako vyznání člověka. Humanismus nesmí mít jiný vztah než kladný k jakémukoliv náboženství či vyznání.

Již v době socialismu veřejnost tiše vzala na vědomí jistý český národní komplex Česko versus západ a Česko versus východ. Naše natura jedná s lidmi ze západu méněcenně. Na druhé straně, na rasy z východu, jako jsou Bulhaři, Rumuni, Rusové, Arabové, rovněž Afričané, aj. se díváme z vrchu. Ba, často zacházíme s nimi jako arogantní milostpáni. Titulně řečeno, je to komplex podřazenost versus nadřazenost, druhořadost versus prvořadost, nižší sebevědomí versus vyšší sebevědomí či horší kvalita versus lepší kvalita.

Exemplární humánní solidarita

Další otázka je, proč česká populace semknutě a jednotně spustila tak nebývalý humánní akční řetěz. Projevuje se též celonárodní soudržnost. Humánní solidarita s ukrajinskými uprchlíky se stala celonárodním a celostátním hitem. Každý den pozorujeme podivuhodnou soutěž pomocné ruky, které se účastní prostí jednotlivci, umělci, spisovatelé, charitativní organizace, obchodní a výrobní firmy, divadla, intelektuálové, hudebníci, zpěváci, soukromá a veřejnoprávní média, instituce a úřady, aj.

Odpověď na výše položenou otázku může znít, že je to ryzí humanismus - rys české společnosti. Buďme však upřímní. Tato odpověď je nečistá prezentace. Toto naše skokové nečekaně maximalistické jednání neznamená to, že se české společnosti podařilo vypěstovat ovocný strom humanismu. Bohužel, není tomu tak. Musíme srdečně doufat, že projevená humánní solidarita není nijak motivována nenávistí k Rusku.

Někdo se může právem ptát. Probudilo se snad svědomí národa z hlubokého spánku? Vypovídá to snad jakýsi celospolečenský pocit viny? Anebo je to naruby. My tímto chceme důrazně demonstrovat, že vlastníme stoprocentní humanismus; Hle! Vida, trpký humanismus založený na barvě pleti, na vyznání a na evropské příbuznosti. Otázek je více než odpovědí. Buďme však trpěliví! Sladký humanismus má svůj čas.


2
Vytisknout
4493

Diskuse

Obsah vydání | 31. 3. 2022