Proč je Ukrajina syrskou kauzou

9. 3. 2022

čas čtení 7 minut
 
Za týden od zahájení ruské invaze na Ukrajinu se Syřané, kteří jsou odpůrci prezidenta Bašára Asada, mohou zařadit na druhé místo po samotných Ukrajincích, kteří sledují všechny hrůzy války, kterou režim Vladimira Putina na Ukrajině vede. Důvod této kuriózní situace by ovšem měl být zcela zřejmý. Rusko od konce září 2015 okupuje část Sýrie a brutálně podporuje Asadův režim, jehož nejvyšší prioritou je zůstat navždy u moci, i kdyby měl zemi podřídit expanzivním vnějším silám, jako je Írán a samotné Rusko, píše Yassin al-Haj Saleh, syrský spisovatel a politický disident.

Již šest a půl roku drží Rusko v severozápadní Sýrii významnou vojenskou základnu Hmejmím, na kterou je Asad obvykle povolán, když tam Putin nebo jeho ministr obrany navštíví své jednotky. V roce 2019 si Rusko zajistilo 49letý pronájem přístavu Tartús, kde nyní může ve Středozemním moři kotvit své válečné lodě. Ruský ministr obrany se pochlubil, že v Sýrii úspěšně otestoval více než 320 různých zbraní ze svého vojenského arzenálu. Sám Putin si pochvaloval bojové zkušenosti, které v Sýrii získalo více než 85 procent velitelů ruské armády.

Sýrie byla pro ruskou armádu testovacím polem. Použila fosforovou munici, termobarické bomby a kazetové bomby - zakázané mezinárodní smlouvou - proti civilním zařízením, přičemž se zaměřila na nemocnice, školy a trhy. Všechny odpůrce Asadova režimu označovala za teroristy (stejně jako to dělal i Asad). To jednoduše znamená, že jejich životy nemají cenu; že jejich zabití není zločin. Je to dokonce dobrá věc, která by měla být oceněna, přinejmenším pochvalou. Putin byl totiž islamofobními pravicovými organizacemi na Západě a stoupenci autoritářství všude na světě chválen za svou imperialistickou válku v Sýrii, která je zatím zodpovědná za smrt přibližně 160 000 civilistů.

Přesto se na Západě sotva ozývají hlasy odsuzující Putinovu válku v Sýrii. Proč? Kvůli dlouhé a zločinné "válce proti terorismu", která se stala základem široké mezinárodní koalice proti teroristům - tedy nihilistickým sunnitským islámským skupinám -, kde jsou Spojené státy a Evropská unie de facto ve spojenectví s Ruskem, stejně jako s takovými jako Asad, egyptský vládce Abdal Fattáh as-Sísí, saúdskoarabský Mohammad bin Salmán a Mohammad bin Zajd ze Spojených arabských emirátů a samozřejmě apartheidní stát Izrael. Nejedná se pouze o zradu Syřanů, kteří již dvě generace bojují za demokracii, ale o zradu demokracie všude na světě.

Válka proti terorismu poskytla Putinovi skvělou příležitost k realizaci jeho imperialistických ambicí vzkřísit ruské impérium, počínaje Sýrií. Putin notoricky považuje pád Sovětského svazu za "skutečnou tragédii" a "největší geopolitickou katastrofu století" - ne z nějakých komunistických citů, ale proto, že Sovětský svaz byl do značné míry ruským impériem. A nyní, povzbuzen volnou možností bojovat v Sýrií, chce Putin anektovat Ukrajinu, která podle něj nikdy neměla "tradice skutečné státnosti".

Tato agrese je založena na třech protichůdných záminkách. Za prvé, "dehonestovat" Ukrajinu, což je něco, co z této války činí pokračování "Velké vlastenecké války" Sovětského svazu proti Hitlerovi - spíše než Putinovy vlastní expanzivní války v Čečensku, Gruzii, na Krymu a v Sýrii. Zadruhé, "demilitarizovat" Ukrajinu, neboli zničit její ozbrojené síly a zabránit jí, aby kdy vstoupila do NATO. A za třetí, protože Ukrajina není "skutečným národem", jak tvrdí Putin, ale součástí Ruska.

Člověku to připomíná Freudův "příběh s konvicí". Muž si půjčil od souseda konvici a vrátil ji poškozenou. Aby se ospravedlnil, uvedl tři argumenty: Konvice nebyla poškozená, když ji vracel; byla poškozená už v době, kdy si ji půjčoval; konvici si vůbec nepůjčil. Taková je logika nezvladatelné touhy po moci diktátora, který se nedokáže nebo nechce krotit, když vede v tomto století už  pátou válku. Tři Putinovy argumenty se však již zhroutily. Je sice pravda, že na Ukrajině existují krajně pravicové, ultranacionalistické skupiny, ale ty jsou menšinou s omezenou politickou mocí a v žádném případě nejsou těmi, na které je ruská invaze skutečně zaměřena. Pokud něco, pak Putinova válka dává Ukrajině plné ospravedlnění bránit se jakkoli před agresivním, šikanujícím sousedem. Ukrajina svým odporem proti ruským útočníkům dokazuje svou národní realitu.

Ruská porážka by byla vítězstvím nejen pro Ukrajinu, ale pro celý svět. Porážka Putina by také mohla ukončit jeho politický život, což je ta nejlepší možná zpráva pro ruské demokraty, kteří odvážně protestují proti agresi ve jménu svého národa. Může to být dobrá zpráva i pro Syřany, protože by to také oslabilo Asadův barbarský a zrádný režim spolu s rostoucími autoritářskými tendencemi na celém Blízkém východě a vlastně i ve světě. A i když porážka našeho společného nepřítele Putina nemusí být nutně vítězstvím pro nás Syřany, vítězství putinismu bude pro nás ještě větší porážkou, protože zmenší naše již tak mizivé možnosti získat zpět svou vlastní zemi.

Ale i když Ukrajina dokáže Rusko odrazit, možnými vítězi budou ti, kteří se podíleli na podrobení Sýrie, naší země, právě tomuto nepříteli. Mám na mysli západní mocnosti, zejména Spojené státy - strůjce války proti terorismu. Putinovské Rusko je na jedné frontě vnímáno jako agresivní útočník a na druhé jako surovec, který může udělat nepěknou práci Západu. To je však eticky zavrženíhodné a politicky kontraproduktivní, jak dokazuje Ukrajina.

Potřebujeme politiku a spravedlnost proti teroru, nikoli válku proti teroru. Slovo pro tuto politiku a spravedlnost je demokracie. Obětování demokracie na oltář války proti terorismu a priorit bezpečnosti je bezzásadové a sebezničující nejen v Sýrii a na Blízkém východě, ale i na samotném Západě.

Imperialismus a demokracie jsou neslučitelné. To platí pro Rusko i všude jinde. Totéž platí i na Západě. Imperialismus, který měl v Evropě svůj bumerangový efekt již dříve v podobě nacismu, jak tvrdila Hannah Arendtová v knize Původ totalitarismu, má v naší době již svůj analogický efekt v podobě pravicového populismu, který byl postupně normalizován a rychle se přesunul z krajní pravice do přijatelného mainstreamu, a to v přímé souvislosti s válkou proti terorismu a tzv. migrační a uprchlickou krizí.

Jako uprchlíci, vykořenění z domova a roztroušení ve 127 zemích, jsme nyní my, Syřané, vlastním mezinárodním společenstvím. Jako takoví se zveme k intervenci do všech bojů na planetě.

Zdroj v angličtině ZDE

2
Vytisknout
6738

Diskuse

Obsah vydání | 11. 3. 2022