Víkendové čtení

Noam Chomsky: Tlak USA na "vládu nad zeměkoulí" rozdmýchává konflikt na Ukrajině

18. 2. 2022

čas čtení 29 minut

Iracionální panika je americký fenomén podobně jako jablečný koláč. Často vzniká jako důsledek potenciální neschopnosti mocných kontrolovat výsledek vývoje, který může představovat výzvu pro zájmy stávajícího socioekonomického řádu nebo pro status quo geostrategické arény. Éra studené války o tomto jevu vypovídá mnohé, ale tento jev je patrný i v dřívějších obdobích - například v době prvního "rudého strachu" po první světové válce. V současné situaci můžeme vidět jasné paralely s reakcemi na ukrajinskou krizi a vzestup Číny jako globální mocnosti, míní politolog C.J. Polychroniou, který vedl rozhovor s Noamem Chomskym.

Fungují mezinárodní vztahy na principu organizovaného zločinu, kdy se jakákoliv neposlušnost vůči "Kmotrovi" trestá? Cílem Bílého domu je patrně obnovit status quo, tj. dostat Čínu před rok 1949 a Rusko do 90. let minulého století. A to i za cenu rozpoutání nukleárního inferna. Skutečně nám vládnou bezskrupulózní šílenci? ptá se Daniel Veselý

C.J. Polychroniou: Zdá se, že politická kultura ve Spojených státech má sklon k panikářství, pokud jde o politický vývoj, který není v souladu s ekonomickými zájmy, ideologickým smýšlením a strategickými zájmy mocných. Skutečně, od protišpanělské paniky na konci 90. let 19. století až po dnešní zuřivost ohledně bezpečnostních obav Ruska a rostoucí role Číny ve světových záležitostech, politický establishment a média v této zemi mají tendenci reagovat poplašně na vývoj, který není v souladu se zájmy, hodnotami a cíli Spojených států. Můžete se vyjádřit k tomuto zvláštnímu stavu věcí, se zvláštním důrazem na to, co se dnes děje v souvislosti s Ukrajinou a Čínou?

Noam Chomsky: To je pravda. Někdy je těžké tomu uvěřit. Jedním z nejvýznamnějších příkladů je rétorický rámec hlavního interního plánovacího dokumentu z počátku studené války - NSC-68 z roku 1950 - krátce po "ztrátě Číny", která v USA vyvolala šílenství. Dokument připravil půdu pro obrovské navýšení vojenského rozpočtu. Stojí za to si jej připomenout dnes, kdy se ozývají kmeny tohoto šílenství -  a to zdaleka ne poprvé.

Politická doporučení NSC-68 byla v odborné literatuře široce diskutována, i když se vyhýbají hysterické rétorice. Čte se to jako pohádka: ultimátní zlo v konfrontaci s absolutní čistotou a ušlechtilým idealismem. Na jedné straně stojí "otrokářský stát" se svým "základním záměrem" a vrozeným "nutkáním" získat "absolutní moc nad zbytkem světa", který všude zničí všechny vlády a "strukturu společnosti". Jeho konečné zlo kontrastuje s naší naprostou dokonalostí. "Základním účelem" Spojených států je zajistit "důstojnost a hodnotu jednotlivce" všude na světě. Její představitelé jsou oživováni "velkorysými a konstruktivními impulsy a absencí chamtivosti v našich mezinárodních vztazích", což je zvláště patrné v tradičních oblastech amerického vlivu, které jsou již dlouho příjemcem něžné péče Washingtonu, jak mohou dosvědčit tamní obyvatelé.

Každý, kdo zná historii a skutečnou rovnováhu sil ve světě v té době, by na toto vystoupení reagoval s pobouřením. Samotní autoři tohoto dokumentu z ministerstva zahraničí nemohli věřit tomu, co píší. Někteří z nich později naznačili, o co jim šlo. Ministr zahraničí Dean Acheson ve svých pamětech vysvětloval, že k prosazení obrovské plánované vojenské expanze bylo nutné "zatlouct myšlenku 'nejvyšší vlády'" způsobem, který byl "jasnější než pravda". Velmi vlivný senátor Arthur Vandenberg to jistě chápal také, když v roce 1947 uvedl, že vláda musí americký lid "k smrti vyděsit" , aby ho vyburcovala z pacifistické apatie.

Precedentů je celá řada a právě nyní bubny víří varování před americkou samolibostí a naivitou ohledně záměrů "vzteklého psa" Putina, který chce všude zničit demokracii a podřídit si svět podle své vůle, nyní ve spojenectví s dalším "velkým satanem" Si Ťin-pchingem.

Summit Putin-Si ze 4. února, načasovaný na zahájení olympijských her, byl uznán za významnou událost ve světovém dění. Jeho recenze v rozsáhlém článku v deníku The New York Times nese titulek "Nová osa", což je neskrývaná narážka. Recenze informovala o záměrech reinkarnace mocností Osy: "Vzkaz, který Čína a Rusko vyslaly ostatním zemím, je jasný," píše David Leonhardt. "Nebudou tlačit na ostatní vlády, aby dodržovaly lidská práva nebo pořádaly volby."

A ke zděšení Washingtonu Osa přitahuje dvě země z "amerického tábora", Egypt a Saúdskou Arábii, hvězdné příklady toho, jak USA respektují lidská práva a volby ve svém táboře - tím, že těmto brutálním diktaturám poskytují masivní přísun zbraní a přímo se podílejí na jejich zločinech. Nová osa také tvrdí, že "mocná země by měla mít možnost prosadit svou vůli v rámci své deklarované sféry vlivu. Tato země by dokonce měla být schopna svrhnout slabší vládu v okolí, aniž by se do toho svět vměšoval" - což je myšlenka, která se USA vždy hnusila, jak ukazují historické záznamy.

Stejně jako v případě NSC-68 je v tomto šílenství jistá metoda. Čína a Rusko představují skutečnou hrozbu. Globální hegemon je nebere na lehkou váhu. V tom, jak na tyto hrozby reaguje americké veřejné mínění a politika, je několik nápadných společných rysů. Zaslouží si určité zamyšlení.

Atlantická rada popisuje vznik Nové osy jako "tektonický posun v globálních vztazích" s plány, které skutečně "zamotávají hlavu": "Strany se dohodly na užším propojení svých ekonomik prostřednictvím spolupráce mezi čínskou iniciativou Pásmo a cesta a Putinovou Euroasijskou hospodářskou unií. Prohloubí koordinaci v multilaterálních institucích a v boji proti změně klimatu."

Neměli bychom podceňovat velký význam ukrajinské krize, dodává prezident National Endowment for Democracy Damon Wilson. "V sázce dnešní krize není jen Ukrajina, ale neméně i budoucnost svobody".

Je třeba okamžitě přijmout důrazná opatření, říká vůdce senátní menšiny Mitch McConnell: "Prezident Biden by měl využít všechny nástroje, které má k dispozici a zavést tvrdé sankce před případnou invazí, a ne až poté, co k ní dojde." Není čas na otálení s výzvami ve stylu Macrona, aby zuřivý medvěd své násilí mírnil.

Podle osvojené doktríny musíme čelit děsivé hrozbě Číny a pevně stát za Ukrajinou, zatímco Evropa váhá a Ukrajina nás žádá, abychom zmírnili rétoriku a pokračovali v diplomacii. Naštěstí pro svět je Washington neochvějně oddán tomu, co je správné a spravedlivé, i když je na to téměř sám, jako když spravedlivě napadá Irák a dusí Kubu navzdory prakticky jednotnému mezinárodnímu protestu.

Ale abychom byli spravedliví, dodržování doktríny není jednotné. Existují odchylky, nejsilněji na krajní pravici: pravděpodobně nejvlivnější televizní hlas Tucker Carlson. Ten prohlásil, že bychom se neměli angažovat v obraně Ukrajiny před Ruskem - protože bychom měli všechny své zdroje věnovat na to, abychom čelili mnohem děsivější hrozbě, kterou představuje Čína. Musíme si nejdřív ujasnit priority v boji proti Ose.

Varování před mobilizací Ruska k invazi na Ukrajinu jsou od krize v roce 2014 každoroční mediální událostí, pravidelně se objevují zprávy o přípravě desítek či stovek tisíc ruských vojáků k útoku. Dnes jsou však varování mnohem křečovitější a mísí se v nich strach a výsměch takzvanému Šílenému Vladovi, kterého Thomas Friedman z New York Times popisuje jako "psychodrama jednoho muže s obřím komplexem méněcennosti vůči Americe, kvůli němuž neustále sleduje svět s čipem na rameni tak velkým, že je s podivem, že se vejde do jakýchkoli dveří", nebo z jiného úhlu pohledu ruský vůdce marně hledající nějakou odezvu na své opakované žádosti o určitou pozornost k vyjádřeným obavám Ruska. Analýza MintPressu zjistila, že 90 procent názorových příspěvků ve třech hlavních celostátních denících zaujímá jestřábí militantní postoj s pouhým rozptylem zpochybňování - známý jev, stejně jako ve dnech před invazí do Iráku.

Obdobně jako v případě čínsko-sovětského spiknutí s cílem získat "absolutní moc nad zbytkem světa" v roce 1950, i nyní se hovoří o tom, že USA musí jednat rozhodně, aby čelily hrozbě Nové osy pro "globální řád založený na pravidlech", který američtí komentátoři vzývají..

"Tektonický posun" není mýtus a skutečně představuje hrozbu pro USA. Ohrožuje totiž primát USA při utváření světového řádu. To platí pro obě krizové oblasti; na hranicích Ruska i Číny. V obou případech jsou na dosah vyjednaná řešení: regionální urovnání. Pokud jich bude dosaženo, budou mít USA pouze pomocnou roli, kterou nemusí být ochotny akceptovat ani za cenu vyvolání mimořádně nebezpečných konfrontací.

Na Ukrajině jsou základní obrysy urovnání na všech stranách dobře známy. Zopakujme, že optimálním výsledkem pro bezpečnost Ukrajiny (a světa) je něco jako rakouská/severská neutralita, která panovala v letech studené války a která by nabízela Ukrajině možnost stát se součástí západní Evropy. Pro vnitřní ukrajinské konflikty poskytuje Minsk II obecný rámec.

Jak poznamenávají mnozí analytici, Ukrajina se v dohledné době nechystá vstoupit do NATO. George W. Bush neuváženě zveřejnil pozvánku ke vstupu, kterou však Francie a Německo okamžitě vetovaly. Ačkoli pod tlakem USA zůstává na stole, není reálná. To si uvědomují všechny strany. Odborník na středoasijský region Anatol Lieven poznamenává, že "celá otázka členství Ukrajiny v NATO je vlastně čistě teoretická, takže v jistém ohledu je celý tato pře o ničem - a to na obou stranách; nutno říci, že jak na ruské, tak na západní".

Rusko se odvolává na své bezpečnostní obavy. Pro USA je to otázka vysokého principu: nemůžeme porušovat svaté právo na suverenitu národů, tedy ani právo na vstup do NATO, o němž Washington ví, že k němu nedojde.

Na ruské straně formální příslib nepřipojení sotva zvýší ruskou bezpečnost, stejně jako ji nezvýšilo, když Washington zaručil Gorbačovovi, že se "ani píď současné vojenské jurisdikce NATO nerozšíří východním směrem", což záhy Clinton porušil a ještě radikálněji pak W. Bush. Na tom by se nic nezměnilo, kdyby se slib z džentlmenské dohody povýšil na podepsaný dokument.

Americká prosba sotva dosahuje úrovně komedie. USA naprosto pohrdají zásadou, kterou hrdě hlásají, jak nedávná historie opět dramaticky potvrzuje.

Washington zde má hlubší problém: Regionální dohoda by vážně ohrozila globální roli USA. Tato obava vřela již v letech studené války. Zda Evropa převezme nezávislou roli ve světových záležitostech, což jistě může, třeba podle gaullistického vzoru: Evropa od Atlantiku k Uralu, oživená Gorbačovovou vizí "společného evropského domu" z roku 1989, "rozsáhlého hospodářského prostoru od Atlantiku k Uralu"? Ještě nemyslitelnější by byla Gorbačovova širší vize euroasijského bezpečnostního systému od Lisabonu po Vladivostok bez vojenských bloků, která byla před 30 lety bez diskuse odstřelena při jednáních o urovnání po skončení studené války.

Závazek zachovat v Evropě atlantistický řád, v němž USA vládnou, měl politické důsledky, které přesahují samotnou Evropu. Jedním ze zásadních příkladů bylo Chile v roce 1973, kdy se USA usilovně snažily svrhnout parlamentní vládu a nakonec se jim to podařilo nastolením vražedné Pinochetovy diktatury. Hlavní důvod zničení demokracie v Chile vysvětlil její hlavní architekt Henry Kissinger. Varoval, že parlamentní sociální reformy v Chile by mohly být vzorem pro podobné snahy v Itálii a Španělsku, které by mohly Evropu přivést na nezávislou cestu, pryč od podřízenosti americké kontrole a americkému modelu tvrdšího kapitalismu. Teorie domina, často zesměšňovaná, nebyla nikdy opuštěna, protože je důležitým nástrojem státnické práce. V souvislosti s regionálním urovnáním ukrajinského konfliktu vyvstává tato otázka znovu.

Do značné míry to platí i pro konfrontaci s Čínou. Jak jsme již dříve uvedli, existují vážné problémy týkající se porušování mezinárodního práva ze strany Číny v přilehlých mořích - ačkoli jako jediná námořní země, která odmítá dokonce ratifikovat mořské právo OSN, jsou USA sotva v silné pozici, aby mohly něco namítat. USA tyto problémy nezmírňují ani tím, že by do těchto vod vyslaly námořní armádu nebo poskytly Austrálii flotilu jaderných ponorek. Tyto problémy by měly řešit regionální mocnosti.

Stejně jako v případě Ukrajiny to však má i stinnou stránku: USA nebudou vůdčí mocností.

Rovněž jako v případě Ukrajiny se USA hlásí k vysoké zásadovosti při přebírání vedení v konfrontaci s hrozbou Číny: zděšení z porušování lidských práv v Číně, které je nepochybně závažné. Opět je poměrně snadné posoudit upřímnost tohoto postoje. Jedním z ukazatelů je vojenská pomoc USA. Na vrcholu, v samostatné kategorii, jsou Izrael a Egypt. Pokud jde o izraelské výsledky v oblasti lidských práv, můžeme nyní odkázat na podrobné zprávy Amnesty International a Human Rights Watch, které se zabývají zločiny tohoto druhého státu světa, který označují za stát apartheidu. Egypt trpí pod nejtvrdší diktaturou ve své trýznivé historii. Obecněji řečeno, již mnoho let existuje nápadná souvislost mezi vojenskou pomocí USA a mučením, masakry a dalším závažným porušováním lidských práv.

Není třeba se zdržovat starostí Washingtonu o lidská práva, stejně jako jeho oddaností posvátné zásadě suverenity. Skutečnost, že o těchto absurditách lze vůbec diskutovat, ukazuje, jak hluboce rétorické úlety NSC-68 prostupují intelektuální kulturou.

Guy Laron přednášející na Hebrejské univerzitě nám připomíná další aspekt ukrajinské krize: dlouhý boj mezi USA a Ruskem o kontrolu nad evropskou energetikou, který se dnes opět objevuje v titulcích novin. Ještě předtím, než se Rusko stalo významným hráčem, se USA snažily převést Evropu (a Japonsko) na ekonomiku založenou na ropě, kde by USA měly ruku na kohoutku. K tomuto účelu směřovala velká část pomoci v rámci Marshallova plánu. Od George Kennana až po Zbigniewa Brzezinského, který komentoval invazi do Iráku (s níž nesouhlasil, ale domníval se, že by mohla přinést USA výhody díky předpokládané kontrole nad hlavními zdroji ropy), si plánovači uvědomovali, že kontrola nad energetickými zdroji může poskytnout "rozhodující páku" na spojence. V pozdějších letech došlo k mnoha bojům v rámci studené války, které Laron popisuje a které jsou nyní velmi výrazné. Velkou roli v těchto konfrontacích hrála Ukrajina.

Po celou dobu byla podoba světového řádu samozřejmě hnacím motorem zájmu politických činitelů. Pro Washington po druhé světové válce existuje pouze jedna přijatelná podoba: pod jeho vedením. A musí to být konkrétní podoba světového řádu: "mezinárodní řád založený na pravidlech", který vytlačil dřívější závazek k "mezinárodnímu řádu založenému na OSN", zavedenému pod vedením USA po druhé světové válce. V politice a komentářích není těžké rozeznat důvody tohoto přechodu. V řádu založeném na pravidlech určují pravidla Spojené státy.

Totéž platilo v řádu založeném na OSN v prvních letech po druhé světové válce. Globální dominance USA byla tak drtivá, že OSN sloužila prakticky jako nástroj zahraniční politiky USA a zbraň proti jejich nepřátelům. Není divu, že OSN byla v americké populární a intelektuální kultuře vysoce ceněna, stejně jako mezinárodní řád založený na OSN, řízený Washingtonem.

Ukázalo se, že to byla jen přechodná fáze. OSN začala upadat v nemilost amerických elit, protože se vymkla kontrole s oživením ostatních průmyslových společností, ale zejména s dekolonizací, která vnesla nesouhlasné hlasy do OSN a také do nezávislých struktur, jako je Hnutí nezúčastněných zemí a mnoho dalších, i když fakticky vyloučené z mezinárodního řádu ovládaného tradičními imperiálními společnostmi.

V rámci OSN se ozývalo volání po "novém mezinárodním ekonomickém řádu", který by globálnímu Jihu nabídl něco lepšího než pokračování rozsáhlého okrádání, násilných intervencí a podvracení, kterému se kolonizovaný svět těšil během dlouhé vlády západního imperialismu.

Jedním z důsledků rušivých snah globálního Jihu bylo, že se praxe a mínění amerických elit obrátily proti OSN, která již nebyla spolehlivou agenturou americké moci, jak tomu bylo v prvních letech studené války. Kromě toho se základy moderního mezinárodního práva v těch několika málo smlouvách OSN, které USA ratifikovaly, staly s postupem let zcela nepřijatelnými, zejména zákaz "hrozby silou nebo použití síly" v mezinárodních záležitostech, což je praxe, v níž USA zdaleka vedou. Často se říká, že USA a Rusko vedly v letech studené války zástupné války - pomineme-li skutečnost, že až na vzácné výjimky šlo o konflikty, v nichž Rusko poskytovalo určitou podporu obětem amerického útoku. Všechna tato témata by měla mít mnohem větší váhu.

V tomto kontextu se "mezinárodní řád založený na pravidlech" stal oblíbeným pilířem světového uspořádání a vyvolává velkou nelibost, když Čína místo toho volá po mezinárodním řádu založeném na OSN, jak to učinila v březnu 2021 na čínsko-americkém summitu na Aljašce (ponechme stranou upřímnost těchto prohlášení).

Nelze popřít, že Čína je rostoucí supervelmocí, která čelí USA. Graham Allison ve zprávě o studii Harvardského centra pro mezinárodní záležitosti dále tvrdí, že takzvaná Thukydidova past pravděpodobně povede k americko-čínské válce.

To se nemůže stát. Americko-čínská válka znamená jednoduše konec hry. Existují zásadní globální otázky, na kterých musí USA a Čína spolupracovat. Buď budou spolupracovat, anebo se společně zhroutí a strhnou s sebou celý svět.

C.J. Polychroniou: Jedním z nejpozoruhodnějších jevů na mezinárodní scéně dnes je, že zatímco USA se stahují ze Středního východu i odjinud, Čína se tam angažuje s odlišným strategickým přístupem. Místo bomb, raket a nátlakové diplomacie Čína rozšiřuje svůj vliv pomocí "měkké síly". Zámořská expanze USA byla totiž vždy v drtivé většině závislá na použití tvrdé síly, v důsledku čehož po jejím stažení zůstávaly jen černé díry.

Nemyslím si, že by USA razily nové cesty západní imperiální brutality. Stačí vzít v úvahu jejich bezprostřední předchůdce v ovládání světa. Britské bohatství a globální moc pramenily z pirátství (takové hrdinské postavy jako sir Francis Drake), drancování Indie lstí a násilím, ohavného otrokářství, největšího světového obchodu s narkotiky a dalších podobných laskavých činů. Francie nebyla jiná. Belgie lámala rekordy v ohavných zločinech. Dnešní Čína je v rámci svého mnohem omezenějšího dosahu jen stěží vlídná. Výjimky bychom hledali jen těžko.

Oba případy, které zmiňujete, mají velmi poučné rysy, které jasně, i když nechtěně, vyzdvihuje způsob, jakým jsou líčeny. Vezměme si článek v The New York Times o rostoucí hrozbě Číny. Titulek zní: "Zatímco se USA stahují ze Středního východu, Čína se přiklání k nim; rozšiřuje své vazby na státy Blízkého východu rozsáhlými investicemi do infrastruktury a spoluprací v oblasti technologií a bezpečnosti".

To je přesné; je to jeden z příkladů toho, co se děje po celém světě. USA stahují vojenské síly, které po desetiletí v tradičním imperiálním stylu bičovaly středovýchodní region. Zlí Číňané tohoto ústupu využívají a rozšiřují čínský vliv pomocí investic, půjček, technologií a rozvojových programů. Tomu se říká "měkká síla".

Nejen na Středním východě. Nejrozsáhlejším čínským projektem je obrovská iniciativa Pásmo a cesta (Belt and Road Initiative, BRI), která se formuje v rámci Šanghajské organizace pro spolupráci, jež zahrnuje středoasijské státy, Indii, Pákistán, Rusko, Írán; sahá až do Turecka a sleduje střední Evropu. Může zahrnovat i Afghánistán, pokud se mu podaří přežít současnou katastrofu.

BRI má své odnože na Blízkém východě, včetně Izraele. Přes důrazné námitky USA existují doprovodné programy v Africe a nyní i v Latinské Americe. Nedávno Čína oznámila, že převezme výrobní závody v São Paulu, které opustil Ford, a zahájí rozsáhlou výrobu elektromobilů, což je oblast, v níž je Čína daleko napřed.

USA nemají možnost těmto snahám čelit. Bomby, rakety, nájezdy speciálních jednotek na venkovské komunity prostě nefungují.

Je to staré dilema. Před šedesáti lety ve Vietnamu se americké protipovstalecké úsilí zadrhlo na problému, který si zoufale uvědomovaly americké zpravodajské služby i provinční poradci: vietnamský odboj - v americkém pojetí Vietkong (VC)  - vedl politickou válku, což byla oblast, v níž byly USA slabé. USA na to reagovaly vojenskou válkou, tedy sférou, v níž jsou silné. To však nemohlo překonat přitažlivost programů VC pro rolnické obyvatelstvo.

Jediným způsobem, jak mohla Kennedyho administrativa reagovat na politickou válku Vietkongu, bylo bombardování venkovských oblastí americkým letectvem, shazování napalmu; rozsáhlé ničení úrody a dobytka apod., které měly rolníky zahnat do de facto koncentračních táborů, kde by byli "chráněni" před partyzány, o nichž USA věděly, že je podporují. Důsledky známe.

Již dříve toto dilema vysvětlil ministr zahraničí John Foster Dulles, když v Radě národní bezpečnosti hovořil o problémech USA s Brazílií, kde jsou podle něj elity "jako děti, bez schopnosti samosprávy". Ještě horší je, že podle jeho slov jsou USA "beznadějně pozadu za Sověty v rozvoji kontroly nad myslí a emocemi nevzdělaných lidí" globálního Jihu, a to i vzdělaných elit. Dulles si u prezidenta posteskl nad komunistickou "schopností získat kontrolu nad masovými hnutími, ... což je něco, co my nejsme schopni napodobit. Oslovují chudé lidi a vždycky chtěli oloupit bohaté".

Chudí lidé jaksi nereagují dobře na apel bohatých na drancování chudých, takže se s velkou neochotou musíme uchýlit násilí, kde excelujeme.

To není nepodobné dilematu, které vzniká, když se Čína "opírá" do zemí globálního Jihu tím, že "rozšiřuje své vazby rozsáhlými investicemi do infrastruktury a spoluprací v oblasti technologií a bezpečnosti". To je jeden z ústředních prvků čínské hrozby, který vyvolává takové obavy a úzkost.

Spojené státy na tuto rostoucí čínskou hrozbu reagují v oblasti, kde je silná. USA mají samozřejmě drtivou vojenskou převahu po celém světě, a to i přímo u čínského pobřeží. Ta je však posilována. Jak uvádí vojenský analytik Michael Klare: v prosinci loňského roku podepsal prezident Biden zákon o autorizaci národní obrany. Ten vyzývá k vytvoření "nepřerušeného řetězce strážních států vyzbrojených USA - táhnoucího se od Japonska a Jižní Koreje v severním Pacifiku až po Austrálii, Filipíny, Thajsko a Singapur na jihu a Indii na východním křídle Číny" - který má Čínu obklíčit.

Klare dodává, že "do řetězce ozbrojených strážních států je zlověstně zahrnut i Tchaj-wan". Slovo "zlověstně" je zvoleno dobře. Čína samozřejmě považuje Tchaj-wan za svou součást. Stejně tak USA, formálně. Oficiální americká politika jedné Číny uznává Tchaj-wan jako součást Číny s tichým souhlasem, že nebudou podniknuty žádné kroky k násilné změně jeho statusu. Donald Trump a ministr zahraničí Mike Pompeo tento vzorec nabourali. Čína má na výběr, buď se podvolí, nebo se postaví na odpor. Jenže se podvolit nehodlá.

Jedná se pouze o jednu složku programu na obranu USA před čínskou hrozbou. Doplňujícím prvkem je podkopání čínské ekonomiky prostředky, které jsou příliš známé na to, abychom je přezkoumávali. V očích USA je hlavně třeba zabránit Číně v pokroku v oblasti technologií budoucnosti - ve skutečnosti rozšířit její náskok v některých oblastech, jako je elektrifikace a obnovitelné zdroje energie, tedy technologie, které by nás mohly zachránit před naším závodem v ničení životního prostředí.

Jedním z aspektů těchto snah o podkopání čínského pokroku je nátlak na ostatní země, aby odmítly moderní čínské technologie. Čína našla způsob, jak tyto snahy obejít. Plánuje v zemích globálního Jihu zřídit technické školy, kde se budou vyučovat pokročilé čínské technologie, které pak budou absolventi používat. Opět druh agrese, kterému je těžké čelit.

Vliv USA v celém mezinárodním systému zjevně klesá, ale k tomuto závěru by člověk snadno nedošel při pohledu na současnou Národní bezpečnostní strategii USA, která je stále koncipována na principu doktríny "dvou válek", i když to výslovně neříká. Lze v této souvislosti tvrdit, že americké impérium v 21. století slábne a že konec amerického impéria nemusí být mírovou událostí?

V zahraničněpolitických kruzích se již mnoho let všeobecně předpovídá, že Čína je připravena překonat USA a ovládnout světové dění, což je podle mého názoru pochybná perspektiva, pokud USA nebudou pokračovat v současném kurzu sebedestrukce, který bude pravděpodobně urychlen předpovídaným listopadovým vítězstvím popíračské strany v Kongresu.

Jak jsme již dříve diskutovali, bývalá Republikánská strana je již několik let přesněji popisována jako "radikální povstání", které opustilo normální parlamentní politiku, abych si vypůjčil termíny politických analytiků Thomase Manna a Normana Ornsteina z American Enterprise Institute před deseti lety - kdy Trumpovo převzetí povstání ještě nebylo noční můrou.

Trumpova administrativa zavedla doktrínu dvou válek jen podle názvu. Válka mezi dvěma jadernými mocnostmi se může rychle vymknout kontrole, což znamená konec.

Krok k naprosté iracionalitě byl učiněn 27. prosince loňského roku, kdy prezident Biden podepsal již dříve diskutovaný zákon o autorizaci národní obrany, posilující politiku "obkličování" Číny, přičemž "zadržování" je zastaralé. To zahrnuje i vytvoření tzv. Qaudu: USA-Indie-Japonsko-Austrálie, která doplňuje alianci AUKUS (Austrálie, Velká Británie, USA) a anglo-sférickou alianci Five Eyes, což jsou všechno strategicko-vojenské aliance čelící Číně. Jak již bylo řečeno, radikální vojenskou nerovnováhu ve prospěch USA posilují další provokativní akce, které s sebou nesou velké riziko. Zřejmě nemůžeme polevit v ostražitosti, když jsou mocnosti Osy opět na pochodu.

Je až příliš snadné načrtnout pravděpodobnou trajektorii, která zdaleka není příjemnou vyhlídkou. Nikdy bychom však neměli zapomínat na obvyklou výhradu. Nemusíme být pasivními diváky, a tím přispívat k potenciální katastrofě.

 

Celý text v angličtině ZDE

0
Vytisknout
11162

Diskuse

Obsah vydání | 22. 2. 2022