Krok k digitální gramotnosti či demenci?

26. 4. 2021 / Petr Komers

čas čtení 8 minut

V posledním roce slýcháme sousloví „zvýšení digitální gramotnosti“ jako nějaké universální zaříkávadlo. Bývá vždy uváděno jako hlavní – a v podstatě bohužel i jediné – positivum toho, že naše děti strávily bezmála rok on-line výukou. Ministerstvo školství nyní stejné klišé používá k obhájení toho, že vyškrtlo ze školních osnov Newtonovy zákony nebo učení o buňkách. Tyto elementární znalosti mají být zčistajasna nahrazeny dalšími kursy „digitální gramotnosti“ – což je opravdu asi to poslední, co děti po roce ztraceném doma před obrazovkami notebooků potřebují.

 

To sousloví působí jako argument, ve skutečnosti však už samo o sobě skrývá nebezpečí. Rozumí se jím totiž jen instrumentální dovednost, která sice otevře dětem svět technologií, ale nepoučí je o tom, jak se v nich orientovat. Přitom děti žádné velké kursy k ovládání počítačů nepotřebují, orientují se v jejich světě mnohem rychleji než dospělí. Vidím to na svých vlastních dětech, stejně jako na jejich četných kamarádech.

Z mnoha dobrých důvodů jsme své syny (8 a 10 let) pouštěli k počítačům až do loňského roku jen omezeně, a dotykový mobil neměli vůbec. Neznamenalo to pro ně nějaký citelný handicap: po začátku on-line výuky jim stačilo čtrnáct dní na to, aby se dokonale zorientovali. Do měsíce se pak uměli nejen sami přihlašovat na výuku, vypracovávat a odesílat úkoly, hledat na wikipedii, ale také mást učitele změnami pozadí, vypínáním kamery i zvuku. O přestávkách si upravovali fotky, posílali maily, pouštěli sprosté písničky nebo pubertální youtubery, jejichž příspěvky lajkovali, načež hledali další ukázky úchylů, kteří se nevešli do dokumentu V síti, a nakonec si sami zřídili vlastní youtubovou stránku. Výčet by mohl pokračovat. Zkrátka naučili se sami od sebe spoustu věcí, z nichž některé sám neumím. A dostali se i k věcem, které mohly ještě pár let počkat. Co hůř, zvykli si na monitor počítače natolik, že to hrozí závislostí – občas teď říkají, že se nudí, když je od počítače odtrhneme. Přitom nudu předtím neznali! Zabavili se totiž bez problémů tisíci jinými způsoby, od sportu přes hry či řádění v přírodě, a měli větší sklony ke kreativnosti. Jakou další „digitální gramotnost“ je chce – probůh! – ještě po roce kdo učit?

Jestli roční zkušenost s výukou on-line něco opravdu odhalila, pak právě její nedostatečnost a neschopnost nahradit skutečnou výuku ve třídě. Dětská pozornost i motivace výrazně klesla, ostatně kontakt s učitelem se scvrkl na minimum, protože ten přes obrazovku děti ani neuhlídá, a neustálé poruchy v připojení (někdy dětmi jen předstírané) zabírají i po roce značnou část již tak omezené výuky.

Dítě, které chodí do školy, má jasně oddělený svět soukromých her a školních povinností. Přirozeně ví, že vstupem do školní budovy se musí začít chovat jinak. Má živý kontakt nejen s kantorem, ale i se spolužáky – však ne náhodou se také skoro všechny děti zpátky do školy těšily.

Naopak dítě on-line zůstává ve svém dětském pokoji a nemá důvod změnit svůj vnímací kód; během výuky si hraje tu s gumičkou, tu s autíčkem, anebo pokukuje do mobilu, aniž to učitel vidí. Samotná obrazovka navíc zcela deformuje vztah učitel-žák. Vždyť kantor promlouvá stejným kanálem, jímž se na dítě hrnou nejen ony sprosté písničky, ale i desítky nejmorbidnějších stříleček, trapasů v kopané, nejzvrácenějších rekordů, a když budou děti za zády rodičů chtít, tak i mnohem ostřejší věci. V nabídce programů se tak najednou i škola mění jen v jedno z mnoha rozkliknutých oken, a co víc, ve srovnání s jinými vyznívá logicky spíš nezáživně. Může se rodič zlobit, když pak dítě najednou nechce ani dělat domácí úkoly, které ještě loni dělalo zcela automaticky, ba ochotně?

Ono totiž chodit do školy má tisíc dobrých důvodů: jde nejen o nabývání vědomostí, ale i přípravu na život, ať už jde o vnímání nových, jiných autorit než rodičů, první kroky k samostatnosti a k chápání vlastní odpovědnosti, anebo přirozené učení vycházet se svými vrstevníky či nacházet si kamarády. Děti se seznamují s jiným prostředím, získávají návyk určitého denního režimu a nakonec mohou zažít a poznat spoustu věcí i cestou do školy. O to všechno je on-line výuka připravila, často ve věku, kdy je škola pro formování jejich zralosti naprosto zásadní. Někdy si ráno před zapnutím počítače ani nevyčistí zuby.

Záměr přidat dětem po ročním vysedávání u počítačů další výuku „digitální gramotnosti“ i ve škole působí jako výsměch. Nikdo samozřejmě nepochybuje o významu nových technologií pro moderního člověka. Jenomže máme-li dítě uvést do světa internetu, sociálních sítí atp., měli bychom ho napřed naučit rozlišovat. Z průzkumu, který před třemi roky provedla agentura Median ve spolupráci s Člověkem v tísni, vysvitlo, že polovina studentů středních škol není schopna poznat rozdíl mezi reklamou a zpravodajským sdělením. Obávám se, že v takovém věku už je to nikdo nenaučí.

Na to, aby člověk mohl rozlišit komerční sdělení nebo desinformaci od solidní informace, aby přisoudil větší význam zprávě než nějakému lajku či komentáři emotivního grafomana, na to musí mít nejdřív určité vědomosti a vzdělání. Čím víc toho ví a umí, než prvně usedne k počítači, tím lépe se ve virtuálním světě může zorientovat. Německý neuropsycholog Manfred Spitzer uvádí dobrý příklad: na internetu může i laik najít veškeré informace o nemocech a jejich léčení – jenomže pokud předtím nemáte dostatečné lékařské vzdělání, můžou být i škodlivé, neboť nedokážete rozlišit, které z nich jsou podstatné a kdy je správně uplatnit. To ovšem platí o čemkoli, nejen o lékařství. Čím rozsáhlejší vědomosti děti nabudou ve škole, tím zdravější a kritičtější náhled budou mít na vše, co se na ně posléze z monitoru začne valit. V případě pochybností budou vědět, že si musejí nacházet jiné zdroje a informace srovnávat.

K dostatečné „digitální gramotnosti“ stačí nechat děti čtrnáct dní u počítače. Avšak než je před něj posadíme, měly by na to být připraveny. Nikoliv technicky, nýbrž rozumově. Kromě základních vědomostí, mezi něž rozhodně patří i Newton a buňky, by tedy měly být vychovávány také k důkladnější mediální gramotnosti, která je dopředu připraví na svět médií, jež sama o sobě neposkytují jasná vodítka a dostatečně nerozlišují hranice mezi seriózními fakty, fámami, reklamami nebo hysterickými výlevy některých uživatelů. Není však vyloučeno, že o novinkách v našem školství už začala rozhodovat generace těch, kteří sami rozlišovat nedokážou.

 



1
Vytisknout
2915

Diskuse

Obsah vydání | 29. 4. 2021