Zveřejnění dostupných důkazů by nad Vrběticemi rozptýlilo dezinformační mlhu

26. 4. 2021 / Daniel Veselý

čas čtení 3 minuty

Ilustrace: Jáchym Bohumil Kartous

Vyjádření prezidenta Miloše Zemana k vrbětické kauze by sneslo pohádkový příměr „ani nahá, ani oblečená, ani bosá, ani obutá“, což mnozí vnímají jako charakteristický rys hybridní války. Prezident ale spíš musel usilovně dumat nad tím, jak z vrbětické šlamastyky vybruslit, aby si nepohněval své kremelské známé a aby se na druhou stranu neprojevil jako naprostý zrádce národa. Přitom se mu podařilo smíchat zpravodajskou a trestně-právní rovinu kauzy a zároveň zpochybnit oficiální stanovisko vlády a opozice.

Ačkoli podobně jako Miloš Zeman nepatřím k příznivcům tajných služeb, oficiální verzi vrbětické aféry potvrzuje řada indicií. Jak jinak si vysvětlit konsenzus napříč politickým spektrem vyjma SPD, KSČM a Hradu, součinnost BIS, NOCZ a státního zastupitelství, závažnou česko-ruskou diplomatickou roztržku a mohutný apel na spojeneckou solidaritu? Muselo by jít o věru sofistikovaný komplot, který by naše nepříliš schopná politická třída prostě zosnovat nedokázala. A že bychom na základě chabých zpravodajských materiálů riskovali tak ohromnou mezinárodní ostudu?

Na druhou stranu se znepokojením pozoruji, jak jsou pochybnosti či odchylky od oficiálního narativu vrbětické kauzy vycházejícího z poznatků tajné služby pomalu cejchovány jako ruské dezinformace. Ne všichni tito „kverulanti“ přece kremelský režim hájí, jen jednoduše kladou otázky, což by ve funkčním demokratickém systému mělo být zcela automatické. Ona křečovitá snaha dosíci názorové jednoty pod piedestalem BIS tváří v tvář kremelské diverzní akci se jeví poněkud komicky, a to nejen kvůli neblaze proslulé irácké blamáži v režii CIA, ale i dalším zpravodajským lžím.

Nezávislý novinář by neměl automaticky přebírat tvrzení zpravodajců a být pouhým jejich stenografem, ale měl by být schopen tato tvrzení kriticky zhodnotit, případně posoudit v daném kontextu. A pokud chceme účinně čelit dezinformační mašinérii, měli bychom usilovat o co nejvyváženější činnost klasických médií, kvalitní vzdělávání i lepší fungování veřejných institucí, což je ovšem během na dlouhou trať. Česká společnost a politická scéna je i bez prokremelských dezinformací solidně rozvrácená, jak ostatně dokazuje obětování tisíců lidských životů na oltář průmyslové a podnikatelské lobby během pandemie. 

Jestliže Miloš Zeman do oficiální verze vrbětických událostí hodil parádně dlouhé vidle, jediný způsob, jak pochybovače (vyjma skalních hltačů Aeronetu či Sputniku) přesvědčit, je zveřejnění dostupných důkazů, jak ostatně slíbil premiér Babiš. Tento důkazní materiál by mohl být zveřejněn se začerněnými místy, aby kupříkladu zůstala skryta identita zpravodajců, což se děje třeba v případě odtajněných materiálů CIA – třebaže k tomu zpravidla dochází až po mnoha letech. Jde-li o tak závažnou kauzu, jež může na dlouhá léta poškodit česko-ruské vztahy, a panuje-li ve společnosti jistá míra nedůvěry v činnost zpravodajských služeb, nebyl by to krok špatným směrem. Nadto šetření BIS bylo ukončeno a sdělovací prostředky identifikovaly příslušníky komanda GRU, což také zeslabuje tvrzení nekritických zastánců zpravodajských služeb o tom, že režim utajení je posvátný. Dezinformační mlha nad Vrběticemi by se tak mohla rozplynout a společenský rozkol zmírnit.

 

0
Vytisknout
8209

Diskuse

Obsah vydání | 29. 4. 2021