Svátek významných věrozvěstů

5. 7. 2020 / Miloš Dokulil

Konstantin a Metoděj přišli na Moravu na jaře roku 863 (přesněji to datum určit nelze). Nemělo takto ovšem teprve začít pokřesťanšťování Slovanů ve střední Evropě, nýbrž měl být dán energický počátek samostatné církevní organizace ve Velkomoravské říši, která byla zatím církevně spravována z Pasova, z tehdejšího území východofranského krále Ludvíka Němce. Velkomoravský kníže Rastislav se nejdříve obrátil se svou prosbou o „učitele“ do Říma, aby připravili cestu k nové církevní organizaci nezávislé na Pasovu (už roku 860; k papeži Mikulášovi I.). Tehdejší papež zřejmě měl odlišné preference. Rastislav dlouho nečekal a poslal poselstvo se stejným zadáním k byzantskému císaři Michalovi III.; což automaticky znamenalo případný odklon od latinského rituálu k navenek řecké ortodoxii a mimo přímou vazbu na římského papeže. Císař žádosti vyhověl a vyslal na Moravu nejen nábožensky, ale rovněž jazykově kvalifikovanou misii (tu z jara roku 863, v čele s Konstantinem). Díky Konstantinovi vzniklo i zcela nové staroslovanské písmo („glagolice“).

 

Jenže jakpak melou ty proslulé „boží mlýny“? Konstantin zemřel v létě roku 869 (v Římě) na tuberkulózu. Jeho bratr Metoděj – také v Římě – byl v létě téhož roku 869 vyslán do středoevropské Pannonie (nyní především západní Maďarsko), aby tam založil novou diecézi; už to bylo po vydání papežské buly o schválení slovanské liturgie. Nadvláda církevních center z německých oblastí nad těmi středoevropsky slovanskými měla skončit.

Krátce nato (hned roku 870) Rastislavův synovec Svatopluk se spojil proti svému strýci s Franky, Rastislava zajal a vydal Frankům. Ti ho oslepili a uvěznili. Brzy nato Rastislav, jímž tohle vzpomínání začalo, v tom svém nespravedlivém ponížení zemřel. (Ani Metoděj to neměl v dalším životě vždycky dost jednoduché a osobně pozitivní.)

(Zasazení svátku obou věrozvěstů na 5. červenec lze ovšem též pojmout jako svého druhu polemiku s kalendářovým „6. červencem“, kdy v ČR máme státní svátek a vzpomínáme [nikoli svátečně též na Slovensku] na truchlivé výročí mučednické smrti Jana Husa.)


Uvědomme si, že prakticky nejméně půl druhého tisíciletí byla zdrcující většina obyvatel Evropy negramotná (ne-li většinou o tři další století déle, dokud nezačala povinná školní docházka). Takže náboženská výchova byla založena na výchozí její praxi, docházkou na bohoslužby a navyklými modlitebními úkony doma; nikoli četbou náboženských textů! Pokud se Konstantin připravoval pro svou misii uskutečňovanou s bratrem Metodějem také jazykově, bylo to v tom 9. století zcela jedinečné a kulturně naprosto nedocenitelné.

Uvažme ovšem zároveň, jak asi mohla vypadat křesťanská víra nejen v 9., ale hned v tom 1. století našeho letopočtu (vesměs jen na základě obřadů a odposlechu). Takže Bůh („Otec“) ano, ale garantem přežití do věčné slávy představitelně teprve až díky Ježíši Kristu, jeho „Synovi“ („Synu Člověka“); a potom tu máme rozmanité symboly, aby napomohly představivosti, jež se nemusí dostatečně zorientovat… třeba již proto, že „Ježíš“ signalizuje možnou pozemskost, a teprve „Kristus“ bývá pojatý jako záruka věroučného zhrobuvstání.

(Mj. viz: https://is.muni.cz/obchod/baleni/144613; jde o knihu „Kristus Ježíš, anebo Ježíš Kristus?“, od autora tohoto příspěvku v BListech.)


0
Vytisknout
2580

Diskuse

Obsah vydání | 7. 7. 2020