Vzpomínka na krutou smrt jako vykázanou „daň za svobodu svědomí“?

6. 7. 2020 / Miloš Dokulil

čas čtení 8 minut


V českých poměrech kdekdo ví, že 6. července 1415 byl v Kostnici vykonán ortel nad náboženským reformátorem Janem Husem; jeho nelítostným upálením zaživa na hranici. V Kostnici (Konstanz) zrovna zasedal církevní koncil, který měl konečně „udělat pořádek“ v římské církvi; především normalizací poměrů při její organizační správě a respektem k církevně vyhlašovaným zásadám víry.

  

Už celé století bylo možné žehrat na to, že hodnost a funkce papeže jako náboženského hodnostáře byla zjevně poplatná světské moci; konkrétně tehdy především francouzského krále. Takže nejdříve došlo k tzv. „avignonskému zajetí“ papežů [1309-1378]. Přitom v Evropě už koncem 13. a hned na počátku 14 století došlo k výraznému ochlazení, s deštivými léty a dlouhými zimními obdobími, takže pole nerodila a vznikl hladomor. Kolik lidí takto předčasně pomřelo, lze jen obtížně odhadnout. Jako kdyby sám Bůh odvrátil svou tvář od zoufalých lidských proseb. V půli toho 14. století se navíc do Evropy dostala tzv. černá smrt“. V lidovém a jen v nedoložených dohadech domýšlejícím se vědomí jako kdyby za tu zlověstnou epidemii mohli Židé; vznikaly na jejich účet živelné pogromy. Též český král jako císař Karel IV. ne že by toho nezneužil, když se chystali roku 1349 norimberští měšťané k likvidaci svých Židů, jejichž majetků se mínili „v těch zvláštních výzvách času“ zmocnit. (V zemích české koruny byli naopak Židé z dalších ekonomických důvodů tehdy i později chráněni.)

Druhá vlna této morové nákazy krutě postihla též české země [1357-63]. Obecně se na jedné straně zvýšila citlivost věřících vůči náboženským námětům; na druhé straně naopak dále poklesla důvěra v duchovní stav a v jím hlásané životní jistoty; už třeba nádavkem k okolnostem navozeným křesťanskou církví politicky a ekonomicky, kromě jiného mnohdy okatým udělováním „odpustků“ za úplatu; jako kdyby církev měla „petrské klíče“ k posmrtné cestě na nebesa nebo ke zkrácení pobytu duší v tzv. „očistci“.

Posléze navíc došlo k papežskému „schismatu“, takže současně ze dvou rozdílných míst jako svrchovaní správci církve působili papežové dva [především 1378-1417]; přičemž právě při snaze předchozího pisánského koncilu [svolaného roku 1409] najít nestranný kompromis volbou dalšího papeže nakonec tu byli současně najednou papežové tři. (Vyřešit to měl jednou provždy právě ten kostnický koncil.)

Ne že by tu současně nešlo o rozmanité další a ne vždy jenom „doprovodné“ otázky. Každá vzniknuvší instituce má rozmanité výdaje a musí z něčeho žít. Týká se to ovšem i Římskokatolické církve. Bylo ovšem možné kritizovat nutnost či přiměřenost toků finančních prostředků plynoucích z jednotlivých míst do centra. (Taky teď nezapomeňme, že celý přímý křesťanský aparát – vesměs mužský! – zůstával neženatý. Církevní majetek se takto nevytrácel do soukromých kapes!) V kritice církevní praxe 14. století hodně proslul John Wycliffe [někdy po 1320-1384]. Nezůstalo to s tou kritikou u odkazů na původní chudobu výchozích hlasatelů víry, jakými byli „apoštolové“. A nešlo pak jen o materiální otázky. A neměli bychom si myslet, že zvýšený zájem o to, jak vypadá biblický odkaz doopravdy, vznikl potom jen tak, jaksi „náhodou“! V citlivém roce 1378 Wycliffe napsal pojednání De veritate sacrae Scripturae, v němž se odvolával na Písmo jako nezpochybnitelný zdroj poučení pro církevní praxi. Začaly rovněž přípravy k překladu Bible do angličtiny. Wycliffe zpochybnil dogmaticky hlásané představy o transsubstanciaci (že při obřadu tzv. „proměňování“ dochází ke změně chleba a vína v tělo a krev Kristovu). Jde stále o dobu před vynálezem knihtisku, takže případný boj proti autorovi a jeho myšlenkám byl snazší. Roku 1410 došlo též v Praze k tažení proti Wycliffeovým názorům, jejichž stoupencem naopak byl zrovna též Jan Hus (už tehdy proto byl v církevní klatbě; a z různých míst klateb různého typu na jeho hlavu přibývalo).

Zároveň nelze říct, že by k těm závažným věroučným problémům byl veřejně dostatečný klid. Před koncem měla třeba zrovna druhá fáze stoleté války mezi Francií a Anglií (1360-1415), jejíž třetí etapa (do roku 1453) měla „plynule“ a neblaze navázat. (Ne že by takto šlo o jediný mocenský konflikt.)


Přímo vlastní kostnický koncil byl svolán – pod patronací císaře Zikmunda Lucemburského – k výchozímu zasedání na 1. listopad 1414 (jednání bylo zahájeno až 16. 11.). Měl ukončit všechny stávající druhy rozkolů v církvi; včetně toho, který věroučně a institučně existoval hned od prvního církevního koncilu vůbec, tj. od nikajského (lat. „nicejského“) koncilu z roku 325, kdy teprve vznikly předpoklady k rozvoji křesťanství jako státně tolerované víry. (Koncil svolal a jemu předsedal císař Konstantin; tehdy byl ještě pohan.) Takže v programu bylo také snad perspektivní sjednocení římskokatolické víry s ortodoxním křesťanstvím. (Zásadní rozdíl mezi oběma směry spočíval v pojetí Trojice. Mj. viz i: https://is.muni.cz/obchod/baleni/144613.) Křesťanství mělo ovšem mít napříště již provždy jen jednoho papeže. (U koptských křesťanů je tomu jinak; aniž zvažujeme, že ortodoxní křesťané zůstali mimo podřízenost Římu nebo k jakým výsledkům dospěla pozdější reformace. Papežské schisma bylo fakticky ukončeno teprve roku 1429; i když cesta k tomu byla nastoupena již roku 1417.) Samozřejmě že mělo rovněž dojít k oficiálnímu potlačení všech herezí. Případný proces s Husem byl pro koncil jen jednou z položek, jak konkrétně postupovat s heretiky.

Hus byl pozván k jednání o víře přímo Zikmundem (11. října 1414), aniž měl hned nějaký „glejt“ pro svou osobní bezpečnost (ta byla zaručena jen pro cestu tam, nikoli na možnost vymknout se důsledkům plynoucím ze soudního jednání!). Hus ovšem měl ke své tíži již z doby před dvěma roky (z října 1412) klatbu vyhlášenou papežem Janem XXIII., spojenou navíc s „interdiktem“, tj. se zákazem církevních činností tam, kde bude Hus přítomen osobně. (Taky měla být zbořena Betlémská kaple, v níž tak úspěšně kázal.) Theologická fakulta pražského Vysokého učení vzápětí odsoudila Husa jako bludaře (roku 1413). Vytýkala mu, že se vzpírá autoritě církve a že upřednostňuje osobní výklad Písma svatého před tím dogmaticky církevně schváleným. Hus si byl tehdy jist tím, že Bible by měla být srozumitelně dostupná všem.

Jan Hus se dostavil do Kostnice k jednání, které vyústilo jednoznačně v ortel: upálení zaživa na hranici s planoucím ohněm. Stal se mučedníkem. Ne jediným nebo posledním v takové při.

Teď ocituji z internetu: „Den upálení mistra Jana Husa je státní svátek České republiky, který se slaví každoročně 6. července. … Slaví se jako připomenutí upálení kněze a reformátora Mistra Jana Husa během kostnického koncilu v roce 1415.“ — Hodně mi vadí, že v tom textu k onomu dni se čte, že toho dne „se slaví…“ Jde-li o „památný den“, automaticky to přece neznamená, že se něco „oslavuje“! (Musíme si vzájemně napovídat, jde-li o pietu vůči oběti, jaká stěží může být „vyšší“?)



0
Vytisknout
6595

Diskuse

Obsah vydání | 9. 7. 2020