Nebude-li pršet, nezcvoknem

4. 12. 2019 / Karel Dolejší

Část současných "civilizačních" chorob, k nimž přírodovědecky smýšlející lékaři zuby nehty hledají organické příčiny, zřejmě představuje spíše záležitosti psychosomatického rázu ZDE. Coby příslušníci civilizace, která aktuálně dělá vše proto, aby své životně důležité problémy nezvládla ZDE, mají ovšem lidé spoustu hmatatelných důvodů podléhat dlouhodobému emocionálnímu stresu.

Ačkoliv v zemích s poněkud racionálnější veřejnou debatou než má ČR jen zanedbatelná menšina ještě výslovně popírá důkazy o probíhající lidmi vyvolané změně klimatu ZDE, většina ostatních sice důkazy samotné přijímá, ale z nich plynoucí nezbytná opatření už nikoliv. Jinak řečeno, s výjimkou pokřikujících aktivistů se veřejnost i politici vesměs dělí na dvě skupiny: Na ty, kdo klimatickou změnu zarputile odmítají přímo, a na jiné, kdo ji popírají v důsledku. Žádná země na světě nedělá pro klima "dost", pokud i v roce 2018 emise skleníkových plynů rekordně vzrostly a svět směřuje plnou rychlostí k nekontrolovatelnému globálnímu oteplování ZDE. Přesto v Evropě právě teď slyšíme nesmyslné řeči o tom, že "my jsme si svoje splnili, je řada na jiných" nebo "nezničíme si přece ekologií ekonomiku".

Životně důležité mechanismy částečného přerozdělování bohatství ve prospěch "tržně neúspěšných" na úrovni národního státu začali "protržní" politici usilovně odstraňovat již na počátku poslední periody globalizace, zatímco opravdu vážně míněné pokusy významných politických aktérů kompenzovat změnu v mezinárodním měřítku, včetně přerozdělování ve prospěch chudších zemí světového Jihu, proponenti vzdali někdy v době, kdy jsem začal navštěvovat základní školu. Proto se tedy i tento "neřešitelný" problém stal předmětem systematického tabuizování. I zde ve "slušné" společnosti probíhá maximálně ještě tanec mezi vejci, protože k pojmenování problému a následné účinné akci úplně chybí kolektivní vůle. Naordinovali jsme si paralýzu. Sami. A čelíme důsledkům.

Soudobé společnosti tedy čelí přinejmenším dvěma zásadním problémům, s nimiž po dekády zachází tak, jako by byly buď úplně marginální, nebo každopádně naprosto neřešitelné. Zůstává potom jen a jen na jednotlivcích ochotných si podobné problémy vůbec připustit, aby to, co "celek společnosti" usilovně a systematicky ignoruje, ve svých soukromých životech zpracovávali a žili. Ovšem že přitom vesměs také selhávají. Propadají depresím. Dopracují se zhusta k psychosomatickým potížím toho či onoho druhu. Protože si sami nevědí rady - dokonce bývá obtížné o takových starostech byť jen promluvit.

A přirozeně že ani celý zábavní průmysl, tento apoštol systematického odvádění pozornosti - včetně Čechy oblíbených konzerv normalizační konzumistické pohody - nějakému pomyslnému obnovení rovnováhy vůbec nepomáhá.

***

Až nás tedy nepřehlédnutelné nepříznivé okolnosti samotné rozbitím trvající iluze normality konečně přinutí začít kolektivně řešit alespoň některé bezprostředně hmatatelné důsledky dlouho odkládaných a popíraných problémů, jako třeba dlouhodobé sucho, jsem přesvědčen, že přinejmenším přitom v ordinacích ubude jistého typu "civilizačních chorob" bezmocných jednotlivců, na jejichž soukromý účet dosud společnost de facto vyčleňovala své klíčové potíže.

Bohužel se s tímto pozitivním procesem sveze i pokračující úbytek všeobecné civilizovanosti, který už nyní sledujeme v přímém přenosu.

0
Vytisknout
2560

Diskuse

Obsah vydání | 6. 12. 2019