České učebnice jako nástroj ruského hybridního konfliktu?

21. 1. 2019 / Daniel Veselý

čas čtení 16 minut

České sdělovací prostředky se tradičně zaobírají banalitami, třeba politickými ambicemi mediálního megalomana Jaromíra Soukupa, ale skutečně závažná témata, jako je názorová symbióza mezi BIS a ministerstvem školství o nutnostech změn ve školních osnovách, je nechává chladnými. Je bohužel příznačné, že se o tomto skandálním jevu nevedou zanícené debaty například v publicistické vlajkové lodi ČT Události, komentáře. Už samotné tvrzení BIS, že jedním z pilířů ruské hybridní války je „trvající (pro)sovětská interpretace moderních dějin a trvající vliv sovětské propagandy“, je naprosto absurdní, a není ani fakticky doloženo. Nadto se nejedná o žádnou nevinnou poznámku pod čarou, jak se může každý přesvědčit. Samotné vměšování silového aparátu státu do záležitostí ministerstva školství za jeho souhlasného přitakání chápu jako nepřístojné nahlodávání základních demokratických principů, neboť taková konstelace se snadno může vymyknout veřejné kontrole.  

Nejsem kompetentní k tomu, abych analyzoval realizaci výuky dějepisu na středních školách; v tomto ohledu jsem odkázán na zkušenosti některých učitelů a dokonce i mainstreamových historiků, kteří poznatky BIS rozporují. Mohu vycházet pouze z dostupných didaktických materiálů, které podle mého soudu trestuhodně deformují historické povědomí českých studentů, třebaže na výuku moderních dějin mnohdy nezbývá čas. Vytváří se tak masa kriticky pasivních jedinců, kteří bez většího reptání přistupují na manichejský výklad dějin, jež charakterizuje střet mezi chybujícím Dobrem s čitelným Zlem.

Západní státy v čele USA jsou líčeny jako tradiční zastánci demokracie, již čas od času chybují, leč jejich úmysly jsou čisté, zatímco Sovětský svaz je vykreslen jako otevřeně imperiální velmoc s inherentně nekalými úmysly. A ačkoli jsem se hodně snažil, nenarazil jsem na jedinou stopu „prosovětské interpretace dějin“ nebo „sovětské propagandy“. Problém, který BIS tak bizarně konstruuje, skutečně existuje, jenže s obráceným ideologickým znaménkem. Takže náprava, jak tajní doporučují ministerstvu školství, je dozajista na místě. Ale změny ve školních osnovách by se měly ubírat naprosto opačným směrem. 

Mohu na řadě příkladů ilustrovat, do jak značné míry jsou studijní texty poznamenány standardní západní propagandou tak, jak ji v souvislosti s americkou mediální scénou popisuje Noam Chomsky a Edward Herman v klasické publikaci Manufacturing Consent: The Political Economy of the Mass Media. Kupříkladu mytologizace západních politických osobností v učebnici dějepisu pro gymnázia a střední školy vypracované podle metodické koncepce Petra Čorneje (Dějepis 4 pro gymnázia a střední školy – Nejnovější dějiny) je prakticky konzistentní s komickým velebením zesnulých politiků dnešní a nedávné doby.

Tato učebnice, která se na dnešních gymnáziích a středních školách běžně používá, pojednává o údajných a skutečných úspěších západních politiků, zatímco lídry z ideologicky nepřátelského tábora často líčí v negativních barvách. Podle tohoto výukového materiálu příkladně americký prezident Woodrow Wilson „hájil svobodné demokratické ideály amerického typu“ a „vyhlašoval respekt k právu národů na sebeurčení“. Wilson však své přísné morální hledisko neaplikoval na Haiti, kam provedl mariňáckou invazi, již doprovázela demontáž parlamentního systému, usmrcení až 20 tisíců lidí a de facto zničení země. Nositel Nobelovy ceny za mír Wilson poslal mariňáky také do Dominikánské republiky, aby tento karibský stát okupovali osm let, a americké expediční jednotky do Ruska zmítaného civilním konfliktem.

Winston Churchill, který jako Josif Stalin patří k vítězům druhé světové války, byl jedním z prvních západních politiků, který varoval před hydrou komunismu. Jak stojí psáno v učebnici: „S prozíravým varováním západního demokratického světa vystoupil také Winston Churchill v projevu“ z roku 1946, v němž hovořil o spuštění železné opony a válečných úmyslech Ruska (tedy Sovětského svazu). Učebnice neříká nic o jeho temných stránkách; o tom, že tento vysoce kontroverzní politik ve dvacátých letech intervenoval v Mezopotámii, kde britská armáda usmrtila tisíce Arabů a Kurdů, o tom, jak Churchill během 2. světové války prosazoval teroristické bombardování německých měst, přičemž v roce 1944 vojenskou silou zmařil demokratické naděje Řecka, kde prostřednictvím kolaborantů s nacisty nechal mučit a vraždit příslušníky protihitlerovského odboje. Bývalý britský premiér se také v 50. letech podílel na budování koncentračních táborů pro statisíce Keňanů, kde byly tisíce dalších zavražděny. Někteří historikové dokonce nevidí zásadní rozdíl mezi Hitlerem a Churchillem, protože Churchill za rasistických poznámek odklonil potravinovou pomoc hladovějícím Bengálcům během hladomoru způsobeného britskou koloniální správou, jemuž podlehly až čtyři miliony lidí.

Oproti tomu historické hodnocení kupříkladu kubánského lídra Fidela Castra se nese výlučně v kritickém tónu, neboť, jak se v knize dočteme, jeho režim „po neúspěšných reformách postupně upadl do závislosti na Sovětském svazu“ a znárodněním majetku amerických korporací „vyvolal podrážděnou reakci USA“ (eufemismus pro masivní teroristickou kampaň Bílého domu, jejímž cílem bylo svržení Castrova režimu; kampaň, jež byla jednou z hlavních příčin karibské krize, kdy se svět ocitl na pokraji jaderného inferna). Bílým domem iniciovaná invaze proti Kubě v roce 1961 je pak lakonicky popsána jako „střet“ mezi kubánskými imigranty podporovanými USA a Castrovou armádou.

Za vlasy přitažené tvrzení BIS vyvrací taktéž skutečnost, že autoři publikace zmiňují řadu sovětských intervencí a zločinů a samotnému SSSR přisuzují agresivní a válkychtivé ambice. Zato patrně nejhorší zločin 2. poloviny 20. století - druhá válka v Indočíně, kde Spojené státy usmrtily miliony lidí a prakticky zničily tři země, popisuje učebnice tak, jako kdyby se USA bránily proti partyzánským útokům a jako kdyby zločiny obou stran konfliktu byly stejně závažné: „Válku vedly obě strany neúprosně a brutálně. Partyzáni používali pro svůj zákeřný způsob boje kryt džungle, americká strana odpovídala „kobercovým“ bombardováním a používala taktiku spálené země.“

Vycházíme-li z odtajněných dokumentů americké vlády, zjistíme, že samotný koncept studené války tak, jak jej prezentuje tato učebnice a obecně západní historiografie, je ideologický konstrukt, hagiografie - jakož i nezbytná záminka pro zvyšování vojenského rozpočtu USA a rozšiřování a udržování americké dominance ve světě. Ilustrativní je v tomto ohledu třeba klíčová vojenská a diplomatická podpora USA a dalších západních států pro indonéského generála Suharta při ničivé invazi a okupaci Východního Timoru, kde byla prakticky vyhlazena třetina až čtvrtina populace, ačkoli široko daleko nebyl ani jeden Rus. Dokonce i vznik a následný rozmach indonéské komunistické strany PKI je spíše logickou odpovědí na ekonomickou exploataci způsobenou „polofeudalismem a kolonialismem“ než přímým produktem Moskvy nebo Pekingu. To však Suhartovi nebránilo v tom, aby s pomocí CIA na přelomu let 1965 a 1966 zlikvidoval statisíce až milion jejích členů a přívrženců. Nejde přitom o historický precedens, jelikož Spojené státy se o patnáct let dříve na úsvitu korejské války podílely na masakrech 100 tisíc až 300 tisíc nevinných osob a lidí podezřelých ze sympatií s komunismem v Jižní Koreji.

Nabízí se otázka: Jak se tato otřesná zvěrstva srovnatelná s nejhoršími excesy Stalinovy a Maovy éry slučují s prosazováním demokratických principů a respektem k jiným národům při „zadržování komunismu“? Tyto barbarské zločiny však skončily v orwellovské jámě zapomnění, jelikož v českých učebnicích na ně i přes údajné sovětské pojetí moderních dějin a propagandu nemáte šanci narazit. Je proto komické, když se BIS zaštiťuje samotným Orwellem a nechtíc přitom potvrzuje západní monopol na intepretaci nedávné historie klasikovým výrokem: „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá současnost, ovládá minulost“.

O něco vyváženější a podrobnější interpretaci moderních dějin lze vystopovat v učebnici Moderní dějiny pro střední školy vydané v nakladatelství Didaktis, kde nalezneme více detailních a kritických pohledů na hospodářský a politický vývoj západních demokracií po 2. světové válce. Jenže i tato didaktická příručka obsahuje kontroverzní, ba přímo lživé informace: „Poválečný svět byl konfrontován s šířením vlivu Spojených států a Sovětského svazu. Zatímco Sověti využívali zejména silová řešení (přítomnost armád aj.), Američané místo nátlaku či síly využívali často pozici hlavního světového věřitele a sílu amerického dolaru.“

Není to tak docela pravda, protože Spojené státy po 2. světové válce systematicky sázely na nasazení masivní vojenské síly (Korea, Indočína, Kuba, Dominikánská republika, Grenada, Panama, Irák apod.), dále pak na podporu těch nejhorších tyranů po celém světě (Čankajšek v Číně, Syngman Rhee v Jižní Koreji, Duvalierové na Haiti, Somozové v Nikaragui, Stroessner v Paraguayi, Mobutu v Zaire, Suharto v Indonésii, Husajn v Iráku a plejáda dalších), a realizaci státních převratů v Sýrii, Guatemale, Íránu, Laosu, Iráku, Brazílii, Bolívii, Chile atd. USA prostřednictvím otevřeného teroru mařily snahy o nezávislost kupříkladu v Nikaragui, Salvadoru či Guatemale. Mezitím Sovětský svaz intervenoval výlučně ve východním bloku a později v Afghánistánu, přičemž si vydržoval vlastní despoty, jako byl Kim Ir-sen v Severní Koreji, Háfiz al-Asad v Sýrii, Mengistu v Etiopii apod. Navíc tradiční černobílé pojetí studené války poněkud nabourává také skutečnost, že někteří diktátoři, třeba somálský warlord Siad Barré, aktivně spolupracovali zprvu s Kremlem a později s Washingtonem - anebo naopak.

Publikace seznamuje studenty s oficiální verzí kubánské krize, přestože dostupné důkazy tuto verzi přesvědčivě vyvracejí. Avšak k mému překvapení nacházím v učebnici i toto tvrzení: „V roce 1961 rozmístili Američané v Turecku a Itálii rakety středního doletu a Sověti se rozhodli k riskantní akci: Instalovat stejný typ raket na Kubě“ (Tato věta potvrzuje tezi, že ke kubánské krizi vedlo vícero faktorů, příkladně existence amerických jaderných zbraní nedaleko hranic SSSR v Turecku, jež přiměla sovětské vedení podniknout takto vysoce riskantní krok). Jenže tvrzení, podle nějž se „na zažehnání kubánské krize velkou měrou podílel prezident Kennedy,“ je velice diskutabilní a sporné. Vycházíme-li z relevantních zdrojů, zjistíme, že JKF v jednom z nejnebezpečnějších momentů lidských dějin trestuhodně s osudem věta hazardoval, když Kubě v horkém říjnu 1962 hrozil invazí a zprvu odmítal přistoupit na Chruščovovy návrhy na ukončení krize. Chruščov si byl patrně vědom zhruba devítinásobné převahy atomového arzenálu USA oproti Sovětskému svazu, a proto se snažil krizi řešit poměrně střízlivě. 

Ale ani v této učebnici jsem nenarazil na jakýkoliv náznak „sovětské interpretace“ dějin. Čekal bych třeba prezentaci ideologické doktríny „tábora míru čelícího imperialistickému Západu“ jako vážně míněnou formulaci, jež by jistě pobouřila studenty a učitele, leč nic takového v textu samozřejmě není. Naopak se dočteme o groteskním Stalinově kultu, stalinských represích s miliony mrtvol, o krvavých sovětských intervencích ve východním bloku, Maově kulturní revoluci v Číně s miliony mrtvých apod. To vše by bylo v naprostém pořádku – neboť je nutné znát surovou historii našich ideologických nepřátel, kdyby byla tato verze dějin doplněna i o některé výše zmíněné dějinné událostí, jinak rezignujeme na kultivaci pluralitní diskuse a stimulaci nepředpojatého kritického myšlení.

Přestože nemám k dispozici další didaktické materiály, silně pochybuji o tom, že by obsahovaly sovětskou interpretaci moderní historie. Tajná služba by tedy měla uvést konkrétní příklady pro svá tvrzení, vždyť ve stanovách BIS je i skrytý apel na transparentnost: „Služba se ale neuzavírá ani před veřejností a snaží se nalézat cesty, které jí umožňují s občany komunikovat.“ Chce-li si BIS zachovat svou tvář, měla by veřejnosti předložit věrohodné důkazy pro své prozatím konspirační teorie; její dozajista skvělý analytický tým již určitě vypracoval důsledně zdrojovaný raport.

A položme si také otázku: Chceme skutečně utvářet historické povědomí na základě účelové mytologie a falešných ideologických konstrukcí, a takto bojovat s ruskou hybridní kampaní využívající podobných, byť ne tak sofistikovaných metod, anebo se poučíme z předchozích omylů a chyb, jakých nám dějiny nabízejí dostatek, a nalezneme - byť trnitou - cestu k nepříteli prostřednictvím pragmatické diplomacie? Nemusíme být přáteli, stačí být partnery, neboť v sázce není nic menšího než prevence (na níž bychom měli spolupracovat) náhodného či – nedej bože - cíleného jaderného útoku, jemuž jsme v nepříliš vzdálené minulosti unikli jen zázrakem a před nímž ani omylem nejsme v bezpečí ani dnes. Nebo je snad moudřejší volat po uzbrojení a izolaci Ruska jako země, která z podstaty nepřistoupí na žádný kompromis, a to za plného vědomí, že nad námi stále visí jaderný Damoklův meč?

A nakonec: Jestliže má být sovětská interpretace moderní historie a sovětská propaganda jedním z pilířů ruské hybridní války, tak v Kremlu sedí neschopní diletanti, neboť české učebnice zcela otevřeně informují o kriminální povaze sovětského systému v jasném kontrastu s benigní podstatou západních demokracií v čele se Spojenými státy. Takže v čem má vlastně spočívat ono totalitní pojetí nedávných dějin, snad ne v komickém panslavismu či jiráskovské mytologii? Pakliže nejde o nějakou zvlášť rafinovanou propagandu, soudím, že v BIS existují intenzivní snahy o získání veřejnosti na svou stranu, aby souhlasila s jejím pojetím ruské hybridní války, potažmo adekvátní reakcí v době, kdy podle liberálních kritiků dochází k zásadní proměně ve vztazích Západu a Ruska. A proto máme případnou mocenskou symbiózu mezi silovým aparátem státu a ministerstvem školství ignorovat – a navíc proto, že – svatá prostoto! – se v tomto případě shodujeme s prezidentem Zemanem nebo Doryanem Grayem české politiky Václavem Klausem jr., čímž je vlastně legitimizujeme, případně posilujeme. Vždyť stav ohrožení vyžaduje i nějaké ty ústupky.

Avšak chceme doopravdy žít ve společnosti, v níž plíživé posilování tajných služeb na úkor občanské společnosti představuje bezprostřední ohrožení základních demokratických principů? Nebo snad jen došlo k politováníhodné chybě, která se už určitě nebude opakovat? Laskavý čtenář nechť si udělá úsudek sám.

0
Vytisknout
12081

Diskuse

Obsah vydání | 24. 1. 2019