Neumíme si vládnout

22. 10. 2018 / Jiří Pehe

 

 
Ze zpětného pohledu na 100 let, které uplynuly od obnovení české státnosti v roce 1918, se vynořuje i jeden velmi nelichotivý závěr, který je možné shrnout slovy „neumíme si vládnout.“ Platí to dokonce i o první republice, která byla zmítána po celou dobu své existence přebujelým partajnictvím, jež nakonec vyústilo do mimoparlamentního rozhodovacího mechanismu zvaného Velká pětka.

Jakkoliv byla první republika prodchnuta demokratickým republikánským étosem, vzývajícím údajné tradice českého humanismu, nedokázala nakonec „demokraticky“ a racionálně zpracovat největší výzvy, kterým čelila: smysluplnou integraci národnostních menšin, především sudetských Němců; skutečnou rovnoprávnost Slovenska s českým zeměmi; a fungující mezinárodně-bezpečnostní zakotvení Československa.

Sen o české výjimečnosti

Příběhem první republiky se vine jako červená nit přesvědčení o jakési národní výjimečnosti, které se vracelo v různých podobách i později a které možná nejprecizněji formuloval v roce 1968 Milan Kundera ve své polemice s Václavem Havlem. Kundera argumentoval, že socialismus s lidskou tváří je dějinotvorný experiment, který se mohl zrodit pouze zásluhou výjimečných humanistických tradic českého národa a jeho historického příběhu.

Kompletní článek ZDE
0
Vytisknout
3528

Diskuse

Obsah vydání | 24. 10. 2018