Stadion (2018)

10. 5. 2018 / Sam Graeme Beaton

čas čtení 8 minut
Od té doby, co jsem se v roce 2014 přestěhoval do Brna, podporuju, ať už je tomu jakkoliv, fotbalový klub Zbrojovka Brno. Dnes je ten klub úplně jiný, než jaký byl ještě v minulé generaci - když jedinkrát pořádně vyhrál, v sezóně 1977-1978, byly svědky jeho vítězství tisíce fanoušků na Stadionu Za Lužánkami, což kdysi býval největší stadion v Československu. Ten stadion byl tak velký, že tam bylo zaznamenáno všech deset nejnavštěvovanějších českých fotbalových zápasů, nejvíce lidí přišlo v roce 1996, celkem více než 44 000 lidí, sledovat, jak hraje Zbrojovka Brno proti týmu Slavia Praha.

 

Zbrojovka bývala v lepší formě. V současnosti bojuje o život na spodních příčkách první ligy, návštěvnost málokdy přesáhne 5000 lidí a na Lužánkách se už žádné fotbalové zápasy nehrají. Poté, co se Zbrojovka Brno z tohoto stadionu v roce 2001 odstěhovala, tento duchovní domov tohoto fotbalového klubu se naprosto rozložil, terasy se rozpadávají a hřiště pomalu přebírá příroda. Jako novější fanoušek nemám osobně k tomuto starému místu žádnou skutečnou emocionální vazbu, avšak je jasné, že pro mnoho jiných lidí Lužánky znamenají mnoho: bývalou slávu tohoto klubu, prestiž druhého největšího města v České republice, fotbalovou identitu, která riskuje, že bude dál odsunuta stranou a marginalizována. Nedávné úspěchy Komety v ledním hokeji vyvolaly po celém Brně všeobecné oslavy. Bohužel začíná být velmi těžké přimět lidi, aby byli nadšení ohledně Zbrojovky.

A pak, najednou, zasvitla Za Lužánkami naděje. Petr Švancara, člověk, který má snad nejblíže ke kultovnímu fotbalistovi, jakého Zbrojovka kdy měla za posledních deset let, projevil zájem o to zahrát svědecký zápas, v oblasti, která stále více připomíná Zónu z Tarkovského filmu Stalker. Během pěti měsíců se úkol, který se zprvu zdál nemožný, stal realitou. Díky skupině nadšených dobrovolníků, vstřícným článkům v tisku a podpoře místních podniků (bylo by hodně těžké vyvracet ty stromy rukama), byl projekt dokončen během určené doby: tak se stalo, že se vyprodalo pětatřicet tisíc vstupenek.

Budoucnost stadionu je stále nejistá. V současnosti si hřiště mohou pronajímat různé amatérské fotbalové kluby a další společenské organizace. Existují další velké plány, že by se tu realizovala další práce a že by se Lužánky proměnily v moderní stadion, čistě s místy k sezení. Je obtížné říci, co budoucnost přinese, avšak z této konkrétní kapitoly vznikl hodně jedinečný časosběrný dokumentární film.

Film Stadion režiséra Tomáše Hlaváčka je produktem různých narativních vlivů. Prvním je výše zmíněné svědectví bývalého hráče a následný úspěch svědeckého zápasu. Druhým je vztah mezi tímto stadionem a samotným městem. Avšak nejvýznamnější vztah vznikl mezi režisérem - většinou jen tichým pozorovatelem - a fanouškem Markem Fišerem, nezdolným brněnským tvrdohlavcem a hlavní organizační silou, která vyvolala proběhlé radikální změny.  Časosběrná charakteristika tohoto projektu (kterou prozrazují občasné mezititulky, které zaznamenávají pokrok filmu měsíc od měsíce) a dynamika mezi režisérem a jeho subjektem (jak ve smyslu dotazování mimo obraz anebo pasivnějšího pozorování) činí tento film důležitou intimní historií jednoho člověka a jeho vášně. Jeden muž a jeho fotbalový klub. Možná je to pro lidi, kteří nejsou fotbalovými fanoušky, podivný pojem, avšak je to záležitost, která podtrhuje sociální a emocionální vazbu, kterou mají fanoušci na své kluby, jejichž osudy sledují systematicky každý týden. Je zajímavé zaznamenat, jak v Hlaváčkových výrocích před promítáním jeho filmu, tak ve stylu, jímž je Stadion natočen, vliv Heleny Třeštíkové a tendenci investovat do osobních myšlenek jednoho fotbalového fanouška, jemuž je dána přednost před slavnějšími narativy fotbalového financování či urbanistického plánování. Bylo to dobré rozhodnutí, protože film tak získal úhel pohledu, z něhož sleduje dění v komunitě, než aby čistě zaznamenával sport.

Nicméně hlavní otázkou, která dominuje filmu Stadion, je, komu má ten film sloužit. Vítané přidání anglických titulků dává najevo, že autoři filmu chtějí vyvolat určitý mezinárodní zájem a chtějí film poslat na festivaly. Tomu však do určité míry brání nedostatek informací, které má náhodný divák, který nebude toho moc vědět o Zbrojovce, o městě Brno a o symbolismu, které mají Lužánky. I když ten člověk není v hlavním ohnisku zájmu tohoto filmu, diváci asi nebudou vědět, kdo je Petr Švancara a nebudou ani seznámeni s nedávnými osudy jeho fotbalového klubu. Pokud je však cílem filmu Stadion oslovit jen dnešní fanoušky Zbrojovky Brno, v tom případě se mu jistě daří oslovit tuto skupinu diváků. Vzhledem k tomu, že je pravděpodobné, že se tento dokumentární film objeví na nějakých festivalech, bylo by užitečné, kdyby se do finální verze dostaly nějaké další podrobnosti. Použití archivních záběru z doby, kdy Zbrojovka vyhrála titul, které jsou na začátku filmu, se může stát užitečným nástrojem pro sdělení dalších informací.

Navzdory této kritice je Stadion velmi zajímavý a poctivý dokumentární film. Autoři se nasnaží zakrýt méně přijatelné aspekty Zbrojovky Brno - například skutečnost, že mezi jejími fanoušky jsou i ultrapravicoví chuligáni - ani vrtkavou podstatu sportovních fanoušků města. Nikoho se tento film nesnaží vykreslovat jako nějakého hrdinu, i když je zjevné, že Marek a jeho dobrovolníci se podílejí na vytváření komunitního projektu, který má přinést prospěch širšímu obyvatelstvu - a že podobné aktivity obyčejných lidí by se měly podporovat. Film se samozřejmě nedá srovnávat s dokumentárními filmy Heleny Třeštíkové, které se natáčejí během několika let, což je formát, v němž je, jak je naprosto zjevné, obtížné udržet určitou ideologii, avšak cílem filmu Stadion nikdy nebylo prezentovat obecnější politický závěr založený na současných problémech Zbrojovky Brno. Namísto toho film prioritizuje pozorování a výroky samotných protagonistů, což slouží k zaznamenání poněkud historické činnosti v době, kdy nemají fanoušci Zbrojovky Brno zrovna mnoho důvodů k radosti. Film je také profesionálně natočen a obsahuje celou řadu vysoce stylizovaných sekvencí, z nichž se divák mezi segmenty interviewů může těšit.

Určitě to není dokonalý dokumentární film (a stále ještě je v předpremiérové verzi). Nicméně se filmu Stadion podařilo stát se přesvědčivým chronologickým záznamem nepravděpodobné historie tohoto stadionu. Stačí film trochu dostříhat a dodat pár drobností, zejména pokud jde o to, jakému publiku má být určen, a pak má potenciál, aby tento film i příklad, který vytvořili dobrovolníci, rezonoval v širší sportovní a fanouškovské komunitě, nejen u divácké obce zajímající se o dokumentární filmy, která oceňuje časosběrné pozorování a osobní příběhy, které s tím jdou ruku v ruce. Možná, že jestliže budou vybudovány nové Lužánky, tento film by se mohl stát součástí delší historie tohoto stadionu a nabídnout jedinečný vhled do událostí mimo fotbalové hřiště - které jsou, projednou, pozitivnější, než to, co se děje na vlastním hřišti.

Lidé, kteří to, co tu píšu, zaujalo, mohou zjistit o tomto dokumentárním filmu víc a mohou přispět na jeho výrobní náklady na stránce www.thestadiummovie.com. Článek Davida Szmidta o Lužánkách, který nabízí podrobnější rozbor možnosti převýstavby, je v angličtině ZDE  
 

0
Vytisknout
14893

Diskuse

Obsah vydání | 15. 5. 2018