Když iracionalita vítězí

29. 1. 2018 / Daniel Veselý

Prezidentské volby v České republice proběhly v duchu iracionální mobilizace zemanovského elektorátu tváří v tvář imaginárnímu nebezpečí. Tato hysterie nabyla vskutku groteskních kontur, neboť se oba uchazeči o Hrad prsili svými antiimgračními postoji. Právě v době, kdy v českých luzích a hájích vrcholil boj o prezidentský stolec, došlo v afghánské metropoli Kábulu k teroristickému útoku, při němž přišlo o život více než sto osob. Ačkoli je Miloš Zeman v ČR mnohými vyzvedáván jako chrabrý bojovník proti islamistickému moru, jeho recept na potírání terorismu  ve skutečnosti tuto zhoubu spíše generuje. A tragický incident v Afghánistánu tuto tezi dle mého soudu potvrzuje.

Jak už někteří komentátoři správně podotkli, Zemanův elektorát volil proti svým zájmům. Staronový prezident, jeho spolupracovníci a s nimi spřízněná mediální klaka dokázali spoustu Čechů opít rohlíkem, že jedině Miloš Zeman dokáže zastavit „ilegální migranty“ a nikdo jiný. Je to samozřejmě nesmysl, protože nic takového v kompetenci nejvyššího ústavního činitele není. Ba co více, takzvaná uprchlická krize je na ústupu a žádné hordy krvežíznivých islámských mordýřů se do České republiky navzdory hysterické agendě manipulativních webů nehrnou. Avšak žijeme v postfaktické éře a něco jako racionální a věcná fakta jsou pro řadu mých spoluobčanů přebytečnou zátěží.       

Takzvaná migrační krize jako mobilizační potenciál Zemanových voličů je proto jen dovedně cizelovanou demagogií. I když při teroristických útocích v evropských zemích zahynuly řádově stovky lidí, většina z atentátníků byla občany evropských států. Nešlo tedy primárně o uprchlíky a migranty, kteří do Evropy přišli v předchozích třech letech a kteří mnohdy čelili nenávistným verbálním i fyzickým útokům ze strany starousedlíků. Pokud v průběhu krizových let 2015 a 2016 na starý kontinent dorazilo zhruba 2,6 milionu osob z Blízkého východu a Afriky, bylo naivní se domnívat, že více než půlmiliardová Evropská unie zkolabuje. Navíc pod náporem uprchlíků se nehroutí ani daleko chudší Libanon a Uganda, jak jsem se mohl přesvědčit na vlastní oči. Sám Miloš Zeman patrně ví, že většina obětí islamistického terorismu je muslimského vyznání, takže jeho řeči o islámské anticivilizaci jsou pouhými rasistickými bludy, jimiž účelově ohlupuje podstatnou část české společnosti.

Český prezident Miloš Zeman je také zastáncem „pacifikačních“ západních misí na Blízkém východě, protože má za to, že tímto způsobem lze zahubit teroristickou zhoubu v zárodku a zároveň tak zabránit nechtěné migrační vlně. V současnosti v Afghánistánu slouží zhruba 250 českých vojáků, přičemž tento počet se v blízké budoucnosti patrně navýší o několik desítek. Trumpova administrativa během uplynulého roku zintenzivnila bombardování této dekádami válek zmítané země s desítkami civilních obětí a navýšila počet amerických vojáků o několik tisíc. Zdá se, jako by NATO/USA nechtěly ukončit nejdelší válečný konflikt v amerických dějinách navzdory neblahým zkušenostem Britů a Sovětů v Afghánistánu.  

Teroristický útok v Kábulu, k němuž se přihlásil Tálibán, podle mého mínění poměrně přesně ilustruje reaktivaci a vzestup tohoto militantního hnutí, které dnes kontroluje zhruba 40 procent afghánského území. Údajně sečtělý prezident Zeman s největší pravděpodobností neslyšel o knize novináře Ananda Gopala No Good Men Among the Living: America, the Taliban and the War Through Afghan Eyes, za kterou autor získal Pulitzerovu cenu. Autor v knize popisuje, kterak lídři tálibů během prvních měsíců americké invaze skládali zbraně, nicméně pokračující vojenské aktivity americké armády v rámci doktríny boje proti terorismu doslova vdechly Tálibánu život. Gopal loni v listopadu konstatoval, že eskalace vojenských operací NATO/USA v uplynulých 16 letech vedly pouze k vyšším ztrátám na životech a větší devastaci země, zatímco Tálibán posiloval své pozice ve venkovských oblastech země. K podobným závěrům v roce 2006 dospěl think-tank Senlis Council, který ostře kritizoval neefektivní vojenské aktivity Bílého domu a neschopnost okupačních sil konsolidovat zbídačenou zemi, z čehož Tálibán celkem logicky dokázal vytěžit maximum.   

Člověk ale nemusí být příliš zběhlý ve složitých geopolitických otázkách, aby pochopil, že 16 let trvající okupace Afghánistánu, jíž se účastní i český vojenský kontingent, nevede k uklidnění situace, nýbrž je naprostým fiaskem. 

I když český prezident metaforicky řečeno bojuje proti islamistickému teroru na dvou frontách, tedy příslibem hermetického uzavření české kotliny před islámskými imigranty a podporou „pacifikačních“ misí na Blízkém východě, ani jedna z těchto strategií efektivní zbraň při potírání této zhouby nepředstavuje. Spíše naopak.         

 

0
Vytisknout
5433

Diskuse

Obsah vydání | 1. 2. 2018