Anexe Krymu je hotová věc? Země V4 v tom nejsou zajedno

30. 1. 2018 / Jaroslav Bílek, Iva Sojková

Výrok prezidenta Miloše Zemana o tom, že anexe Krymu Ruskem je hotová věc, vzbudil v první polovině října loňského roku nebývalý ohlas na domácí i zahraniční politické scéně. Zemanovo prohlášení totiž bylo silné i na jeho poměry a vzhledem k povaze tématu, ke kterému se vyjadřoval, pak šlo o výrok naprosto bezprecedentní. Prezident v něm totiž přímo zaútočil na zahraničně politickou linii České republiky a jejich spojenců.

Pečlivý pozorovatel politického dění v České republice by mohl namítat, že šlo jen o něco mezi rétorickým zaškobrtnutím a úderným bonmotem, tedy prostředek, kterým se současný český prezident vyjadřuje ke svému publiku po celou dobu své politické kariéry. S touto interpretací nelze tak docela souhlasit, protože je vzhledem k politickému kontextu evidentní, že šlo především o pomrknutí směrem ke Kremlu a snahu alespoň jemně kopnout do vratké stoličky, která podpírá současnou solidaritu evropských zemí s těžce zkoušenou Ukrajinou.

Podle řady novinářů, komentátorů a expertů na politický vývoj v postkomunistické Evropě pak tento výrok skvěle zapadá do snah Ruska o narušení legitimity EU a více či méně demokratických režimů v těchto zemích. Do portfolia ruských nástrojů na šíření nedemokratického vlivu vedle subvence dezinformačních webů a vlastní propagandy patří především podpora různých krajně pravicových a populistických politiků a stranických formací, se kterými by se o dvě dekády dříve zdráhal navazovat kontakty i nestor novodobé ruské nacionalistické politiky Vladimir Žirinovský.

Protože se v souvislosti s rozšiřováním ruského vlivu často mluví o zemích V4 jako o pomyslném Trojském koni či páté koloně v EU, podíváme se v dnešním článku na postoj politiků těchto zemí k Ukrajině a Rusku. Téma je to aktuální nejen s ohledem na zmíněný výrok Miloše Zemana, ale i jednání ohledně asociační dohody s Ukrajinou a možného dalšího geopolitického směřování této země. Hned na úvod je možné říci, že závěry jsou poměrně překvapivé. Ačkoliv je možné vysledovat jistou úroveň proruských sympatií v každé ze čtyř sledovaných zemí, nikde nedošlo k tak silnému zpochybnění postoje EU, jakého se dopustil Miloš Zeman v loňském projevu na schůzi Parlamentního shromáždění Rady Evropy.

Paradoxní je celá situace především v souvislosti s postojem Maďarska. Viktor Orbán je totiž jinak věrným spojencem Moskvy a téměř nikdo zasvěcený již dnes nepochybuje o tom, že demokracii v této zemi dávno odzvonilo podobně jako loučím po nástupu elektrické energie. I tak se však tamní vláda chová nezvykle „proevropsky“. Na půdě EP se tak maďarští poslanci vyjadřují jednotně pro hlubší spolupráci. Vedle apelu na stabilní a demokratický vývoj Ukrajiny pak nepouští ze zřetele svou starost o osud 150-200 000 Maďarů, kteří žijí na Zakarpatské Ukrajině.

Právě pro vysoký počet Maďarů žijících na území Ukrajiny se maďarským politikům vůbec nelíbí jazykové restrikce, které Ukrajina po úprku Janukoviče zavedla. Nejeden maďarský politik se v této souvislosti vyjádřil dokonce o tom, že jim Ukrajina vrazila dýku do zad. I přes tato expresivní vyjádření však jedinou politickou silou v Maďarsku, která alespoň rétoricky nehájí celistvost a nezávislost Ukrajiny je strana Jobbik. Ta patří do rodiny krajně pravicových stran. Jobbik je v souvislosti s Ruskem skloňován i pro podezření z přijímání finančních darů z Ruska přes falešné bankovní účty. Tolerantní vyjádření představitelů této strany vůči ruské zahraniční politice tak jsou jistě čistě náhodná.

Polsko, druhá země V4, kde v současnosti probíhá tuhý souboj o budoucí povahu politického režimu, je taktéž silně na straně Ukrajiny a její vláda se nebojí nahlas upozorňovat na neoimperiální politiku Ruska posledních let. Polská pozice je přitom komplikovaná jak z historického, tak praktického hlediska. V čistě praktické rovině jsou to totiž právě Polska a Maďarsko, které přijaly zdaleka nejvíc ukrajinských imigrantů. Ti jsou sice převážně ekonomičtí, ale i tak jde o nezanedbatelné počty. Podle kvalifikovaných odhadů totiž na polské území přišlo jen v první polovině roku 2017 na dva miliony Ukrajinců. Svou otevřeností těmto lidem se zároveň polská vláda snaží vyvrátit kritiku EU o tom, že se nechce podílet na realokaci uprchlíků.

V historické rovině poté vztahy Ukrajiny a Polska komplikuje masakr polského obyvatelstva na Východní Ukrajině v roce 1943 a násilné přesídlení ukrajinské minority v Polsku v roce 1947 (operace Vistula). Polská strana považuje první zmíněnou událost za genocidu, což ztvrdila rezoluce parlamentu přijatá v červenci loňského roku. Přední současní historici pak v souvislosti s oběma událostmi používají spíše termín etnické čistky. V případě první zahynulo podle odhadů 40-60 000 Poláků. Přesný počet obětí operace Vistula je neznámý, avšak odhady se pohybují okolo jednoho tisíce Ukrajinců. Nesmíme však zapomínat, že historie komplikuj i vztahy Polska s Ruskem. Současná vláda se totiž stále domnívá, že prezident Putin měl prsty ve Smolenské katastrově, kdy havarovalo letadlo, na jehož palubě zahynula řada prominentních politických osobností včetně bratra Jarosława Kaczyńského.

Slovensko se na stranu Ukrajiny postavilo výrazně hned po ruské anexi v roce 2014. Od té doby se zde však částečně proměnila politická garnitura, což celou situaci poněkud zamotalo. Minulý a současný premiér Robert Fico svůj postoj nijak nezměnil. Mluvčí parlamentu a předseda vládní strany SNS Andrej Danko však na podzim 2017 pronesl projev v ruském parlamentu, kde dosavadní politickou orientaci přinejmenším výrazně zpochybnil. Záměrně se držíme smířlivější interpretace, protože tento politik vedle toho, že si během svého vládního angažmá bezdůvodně udělil vysokou vojenskou hodnost proslul především jako generátor výroků, kterým nerozumí ani Matice Slovenská. Jeho postoj však více než vyvažuje prezident Andrej Kiska, který se Ukrajiny výrazně zastal na půdě Evropského parlamentu.

Závěrem je tak na předestřené situaci možné spatřovat jak jedno velké pozitivum, tak negativum. Dobré je, že země V4 jako celek vystupují v celé Ukrajinské krizi daleko více proevropsky, než je tomu v jiných otázkách, které hýbou současnou politikou Evropy. Přinejmenším pro Českou republiku je však škoda, že si vytáhla pomyslného černého Petra. Odpovědnost za toto selhání však nese především minulá vláda, která zapomněla, že jsme podle ústavy stále parlamentním režimem, kde o zahraniční politice rozhoduje jen a pouze vláda a prezident tu není od toho, aby zkrze aureolu své funkce sděloval zahraničnímu publiku své názory na velmi třaskavá témata.

 

Autor a autorka pracují v organizaci KohoVolit.eu. Text je výstupem projektu, který podpořil International Visegrad Fund

 

0
Vytisknout
3777

Diskuse

Obsah vydání | 1. 2. 2018