Na návštěvě v katolické komunitě v Teheránu

30. 1. 2018 / Kateřina Duchoňová


Ne každý ví, že islám není jediným povoleným náboženstvím v Íránu. Najdeme v něm i zoroastriánské chrámy, synagogy a křesťanské kostely. Jeden z nich jsem nedávno navštívila.

Procházíme teheránskou rušnou ulicí plnou čajoven, bister a podomních obchůdků se vším myslitelným zbožím. Naším hlavním cílem v metropoli Íránu je sice setkání s kolegy lékaři, ale teď máme volnou chvíli a tu využíváme k poznávání města a jeho kultury.

Nejsem v Íránu poprvé, znovu mě ale fascinuje jeho duchovní bohatství. V minulosti jsem navštívila mešity i zoroastriánské chrámy. Zoroastriánství je původním náboženstvím Peršanů, které učí o věčném zápasu dobra se zlem, které však nemohou existovat odděleně podobně jako den a noc.V zoroastrismu se zdůrazňuje morální zodpovědnost člověka za jeho činy a možnost svobodné volby, díky rozšíření islámu ve středověku jsou nyní vyznavači zoroastrismu nejvíce koncentrovaní v Indii, ale jejich komunita působí i nadále v Íránu a prvky jejich tradic jsou dodnes v íránské kultuře zastoupeny.


Ráda bych jednou spatřila i místní synagogy, málo se ví, že judaismus patří v Íránu mezi další z oficiálně povolených náboženství.V Íránu i přes velký exodus po islámské revoluci žije dodnes druhá nejpočetnější židovská komunita na Blízkém Východě. Za vlády Hassana Rouháního se odchod íránských židů ze země téměř zastavil.V současné době je více respektováno praktikování judaismu včetně hlavních židovských svátků.


Tentokrát ale naše kroky míří k římskokatolickému kostelu s přilehlým klášterem. Ve městě i v celé zemi jsou ovšem zastoupeny mnohé křesťanské denominace. Známá je díky poměrně velké arménské menšině Arménská katolická církev, která se nadále také zmenšuje, ale její vyznavači mohou vyučovat své děti v arménském jazyce, mohou pít doma alkohol a mají vyhrazena dvě místa v parlamentu, i když se stále diskutuje o tom nakolik jsou jejich práva skutečně repektována.

My momentálně přicházíme k nenápadné šedivé zdi, nad kterou se vypínají ostnaté dráty. Jen působivé graffiti Madonny s dítětem a holubiček se svatozáří napovídají, že jsme u cíle naší dnešní cesty - u kostela svatého Abraháma, jednoho z hlavních římskokatolických chrámů v íránském hlavním městě Teheránu.


Přišli jsme mimo dobu bohoslužeb, ale i přesto jsme se po několika minutách dozvonili na usměvavého irského kněze, který zde již působí více než deset let. Ukazuje nám kostel i rajský dvůr kláštera: „Jsem tady momentálně v klášteře sám, ale v celém Teheránu působí desítky křesťanských duchovních různých denominací, jsem tu celkem spokojený, křesťané tu nečelí vyloženě pronásledování, i když ne vše je jednoduché, život komunity se rozvíjí, máme tu pravidelná setkání pro děti, mládež, ale i starší lidi.“


Ještě se zmiňuje o českém studentu perštiny, který na mše dochází a zve nás na páteční mši. „V pátek je pro muslimy sváteční den, je volno, proto je i hlavní mše v kostele místo neděle v pátek, schází se tu kolem padesáti lidí.“

V pátek přicházíme na mši, kostelík je už slavnostně vyzdobený, do dáli se šíří vůně čerstvých květin a záře zapálených svíček. Většina lavic v kostele je obsazených, je tu na první pohled pestrá směs lidí různých národností, zaznívají písně v angličtině, perštině, arménštině, ale i filipínštině. Kněz káže anglicky o nebezpečí netolerance a nenávisti v současném světě, odkazuje se přitom na Matoušovo evangelium, čte: „Neboť jsem hladověl a vy jste mi dali najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít, byl jsem cizincem a přijali jste mě.“


V tuto chvíli to platí i právě pro nás jako pro kohokoliv jiného, kdo by na svých cestách zavítal do tohoto kostelíku, po mši jsme pozváni na posezení na faře, v menší místnosti to žije, lidé se baví, gestikulují a nabízejí si vzájemně čaj a sladkosti. Seznamujeme se tady i se sympatickým českým studentem perštiny Honzou, který nám vypráví o svém studiu a zkušenostech z Teheránu. Mezitím nám jedna usměvavá filipínská žena nabízí zákusky a zdraví nás, většina Filipínek přišla do Íránu za prací nebo se zde provdala.


Ke stolu nás pobízí paní se zelenýma očima a blond pramínky vlasů, které jí vykukují pod pestrobarevným šátkem, umí velice dobře anglicky, tvrdí, že žila určitou dobu v zahraničí, zajímá se o naši profesi a důvody cesty. „Já jsem Rita a považuji se za Asyřanku, rodina pocházela z území Mezopotámie, momentálně žiji sama, tak jsem ráda, že se můžu přijít pobavit mezi lidi z farnosti, v Íránu žije hodně kultur, ale cizince zvenčí vídáme jen málo, i když rádi.“ Dále se živě zajímá o možnosti medicíny a také psychoterapie v České republice, chtěla by povídat dál, ale my už jsme na tento večer pozváni k jednomu z teheránských přátel domů.Paní nás chce v duchu tradiční pohostinnosti také pozvat domů, z časových důvodů bychom to už však nestihli.


Někteří mladí lidé naznačují, že praktikování křestˇanství problém není, ale konverze z islámu problémem být může, avšak poměry se v posledních letech čím dál více uvolňují i v tomto směru.


Za soumraku se v taxíku proplétáme hustým teheránským provozem, stojíme dlouho v koloně, všude kolem zní klaksony a až k obzoru se rozsvěcí tisíce světel, k nebi ční zeleně nasvícená věž Milad. Hlavou nám víří zážitky posledních dnů. Návštěva v kostele byla jistě jedním z těch silných. Cítili jsme vřelé přijetí i pospolitost lidí odlišných kultur žijících v jednom městě, které většinově vyznává jinou víru než je ta jejich. I když si uvědomujeme, že ne vše je idylické a řada lidskoprávních organizací nadále bije na poplach.


I přes určitou toleranci mezi jednotlivými věroukami není díky totalitnímu režimu návštěva křesťanských kostelů pro muslimy žádoucí a mohou čelit perzekuci, přesto někteří z našich muslimských přátel by se rádi někdy zastavili na mši, snad i pro ně pozvolna svítá na lepší časy, alespoň v jejich zemi.Dění v blízké budoucnosti nejspíš naznačí další směřování teokratického režimu.Snad další změny vzejdou od samotných obyvatel a obejdou se bez vnějších intervencí, které by mohly skončit katastrofálně.



0
Vytisknout
2872

Diskuse

Obsah vydání | 1. 2. 2018