Vítejte v druhé republice

29. 1. 2018 / Karel Dolejší

Právní filozof Jiří Přibáň označil poslední prezidentské volby za konec "první české republiky jako ústavního státu s parlamentaristickým režimem", jinými slovy za změnu politického režimu. Podle Přibáně ale současně přinesly i konec mýtu o "demokratických Češích", který se táhne až k Palackému ZDE.
    

Jaké jsou možné linie odporu za těchto podmínek?


Představa, že se teď nějaké rozhodující bitvy odehrají v parlamentu během rozprav a hlasování, je zřejmě lichá. Rozhodující bitvou byla právě samotná volba prezidenta, která mohla rozhodnout o tom, že Babiš ve snaze získat mocenský monopol narazí na nespolupracujícího hradního nájemníka. Nyní však Zeman pomůže Babišovi se sestavením koalice či přinejmenším získáním tiché podpory pro menšinovou vládu. Nakonec se nepochybně promelčákujeme k anoistické hlasovací mašinérii, která promění opoziční poslance v bezmocné glosátory a pozorovatele historických změn prosazovaných přes jejich hlavy. Potenciálních Babišových partnerů je hned několik, může si vybírat.

Parlament a tradiční politické strany se tedy sotva stanou reálným centrem nějakého účinného odporu proti změně režimu směrem k "benevolentnímu autoritarismu", o němž hovoří Přibáň.

Pokud vznikne odpor stojící za zmínku, stane se tak ve sférách, které dotvoření autoritářského režimu nutně překážejí už pouhou relativní funkční autonomií, jíž se v dosavadním uspořádání těšily. A přitom budeme sklízet ovoce toho, jak vážně či nevážně jsme po roce 1989 přistoupili k "budování státu".

Řada lidí patrně považuje za potenciální centrum odporu nebo dokonce snad zvrácení patologických tendencí oblast školství. Přiznám se, že těmto nadějím nerozumím. Vezměme společenské postavení učitele v 1. čs. republice a jeho neuvěřitelný úpadek počínaje 50. lety. Prvorepublikový učitel býval v pozitivním slova smyslu oporou režimu, která ještě za okupace byla kvůli obsahu výuky ochotna loajálně riskovat. Systém pedagogických fakult budovaný komunisty však přistoupil k učiteli jako k druhořadému nádeníkovi, jehož úkolem je být převodovou pákou ideologicky podbudované "nalejvárny". Produkty tohoto školského systému rozhodly poslední prezidentské volby. A i když po listopadu 1989 proběhla ve školství řada změn, takovým symbolem a oporou režimu jako za 1. čs. republiky se už učitelský stav ani zdaleka nestal. Je dnes z velké části prekarizovaný, jen malá část dostatečně kvalifikovaná; je zvyklý na neustálé "reformování", které ho skvěle připravilo i na změny, jež budou na stůl položeny nyní.

Nemusíte být majitelem křišťálové koule, abyste zhruba odhadli, oč půjde: Vytlačování Evropskou unií sponzorované výchovy k demokracii, další marginalizace "Základů společenských věd". Nastoupí tlak na přizpůsobení středního i vysokého školství potřebám provozovatelů montoven, tzn. namísto plnohodnotného středního vzdělání budou podporovány učební obory a v univerzitním sektoru se zúročí dlouhodobé napadání "zbytečných" humanitních oborů ve jménu poptávky po technických kádrech.

Pokud mohu soudit, potenciál škol k opravdu účinnému a organizovanému odporu u nás není velký. Učitelé už byli na všech úrovních dávno "flexibilizováni" s prominutím do zblbnutí, nějaká další zásadní reforma pro ně nebude nijak zlomovou zkušeností, která by automaticky vyvolala odpor. Zkušenost s autoritářskými zásahy do řízení VŠ nevznikne s Babišovou vládou, mnohde si ji užili již v dobách "divokého kapitalismu" Václava Klause a jeho nástupců. Jsou také dobře známy nástroje, jak odpor rozložit: Rivalita, vystupňované individuální kariérní ambice, touha po vyšším příjmu, to vše skvěle rozkládá profesní solidaritu a také to již bylo v menším měřítku příležitostně vyzkoušeno.

Mediální sféra bude dalším prioritním cílem mocenského glajchšaltování. Především ve veřejnoprávních ČT a ČRo nacházíme vesměs kvalifikované sebevědomé žurnalisty, jejichž profesní identita je nedílně spojena s nezávislostí na moci. Tyto dvě instituce se tak stanou primárním terčem útoků mocenského tandemu Zeman - Babiš, který se zřejmě spolehne na to, že mnohem prekarizovanější a profesně často nepříliš zkušení nádeníci pera v soukromých médiích se pak už sami a rádi přizpůsobí novým poměrům. Nicméně potenciál k odporu v tomto sektoru považuji za výrazně vyšší než ve školství.

Justice je další oblastí, kde lze zřejmě čekat silnější odpor než ve školství. Jistěže například tradice brněnského právního pozitivismu prokazatelně spíše "flexibilizuje" než vybízí k odporu vůči uzurpacím, nicméně společenské postavení, jemuž se osoby pracující v justici dosud těšily, se dost lišilo od často nádenické role učitele. Státní zástupci a soudci se ani po letech politických tlaků nebudou ochotni své nezávislosti snadno vzdát.

V kterékoliv ze tří zmíněných sfér by organizátoři rezistence udělali velkou chybu, kdyby se spojili s tradičními stranami zůstávajícími nyní jaksi na ocet. Naději obhájit svou legitimitu mají výhradně profesně definované iniciativy, nikoliv podniky, jimž bude moci "zemišová" propaganda předhazovat vazby s Kalouskem.

Naopak by profesně definovaný odpor nemusel mít potíže s verbální podporou evropských institucí. Ti kdo si cení funkční autonomie školství, médií a justice v liberálním systému nebudou mít zásadní problém s "diktátem Bruselu", jímž se mnoho "vlastenců" zuřivě ohání.

***

Bude-li odpor vůči mocenskému glajchšaltování duem Zeman - Babiš smeten, případně (ve školství) dokonce vůbec nevznikne, zůstanou poslední platformou opozice aktivity soukromých osob na sociálních médiích.

Rozumí se pak samo sebou, že příští volby už za popsaných podmínek budou svobodné a férové asi stejně, jako v Maďarsku, ne-li jako v Rusku.

Zatímco v parlamentních volbách Babiš těžil z kontroly vlastního mediálního impéria a v prezidentských Zeman spoléhal na "nekampaň" za miliony částečně hrazenou z veřejných rozpočtů, tzn. šlo tu o svobodné volby s dalekosáhlým švindlováním hlavních kandidátů, příležitostné podvody by se glajchšaltováním veřejnoprávních médií v druhé republice mohly plně institucionalizovat.

Úvahy o tom, jak "příště" oslovit Zemanovy voliče, nehledě na svou principiální pomýlenost z jiných důvodů, ignorují i fakt, že v podmínkách neexistence férové politické soutěže zpravidla nelze reálně plánovat získání většinové voličské podpory.

Bez férového přístupu do zglajchšaltovaných médií a bez sofistikované podpory cizí mocnosti, které se těší držitelé moci, se tradiční stranická opozice brzy změní ve folklór, podobně jako ve všech autoritativních režimech putinovsko-orbánovského střihu.

Veřejná diskuse se za zmíněných podmínek ještě více vzálí jakkoliv široce chápanému ideálu věcnosti a řada otázek zůstane fatálně závislá na účelových propagandistických potřebách majitelů klíčů, jak už to od minulých parlamentních voleb ve velkém rozsahu sledujeme v rezortech vnitra a obrany teoreticky spravujících "imigrační a teroristickou hrozbu".

Zuřivé propagandistické útoky na "elitáře" brzy devalvují společenskou prestiž kvalifikované expertízy na podobnou úroveň, na jaké se nacházela v první polovině 50. let. Tím složitější pak bude najít někdy v budoucnu znova cestu k racionální politice a státní správě.

Období, do nějž jsme stvrzením mocenského paktu Zeman - Babiš vstoupili, nepotrvá v důsledku čtyři nebo pět let, ani kdyby prezidentovo zdraví selhalo před dokončením druhého mandátu. Zanedlouho už bude Babiš schopen prosadit vlastního kandidáta na Hrad a pokračovat dál.

Osm až deset let vidím jako pravděpodobnou minimální dobu na to, aby si většina občanů v plném rozsahu uvědomila, co se vlastně na zlomu let 2017 - 2018 doopravdy stalo. Dostali jsme právě osm až deset let "na tvrdo" - ne-li více.

Tím ovšem neříkám ani náhodou, že samotné vědomí důsledků postačí k účinné politické změně.

1
Vytisknout
12923

Diskuse

Obsah vydání | 1. 2. 2018