Glosa:

O nesmírné blahodárnosti čínských peněz

22. 12. 2017 / Karel Dolejší

Počátkem prosince ztratila Srí Lanka strategický přístav Hambantota na jižním pobřeží. Nezničil ho tajfun ani zemětřesení - přišla o něj kvůli čínskému úvěru, který nedokázala splácet. Na rozdíl od půjček mezinárodních institucí často kritizovaných levicí kvůli programům strukturálního přizpůsobování a podobným opatřením, která je doprovází, se za čínské úvěry ručí fyzickými aktivy. Takže Hambantota bývala sice srílanská, ale dnes už patří Pekingu ZDE.

Protože celý postkomunistický region Evropy v posledních letech doslova šílí po čínských penězích a zejména Česká republika zachází v podlézání budoucímu světovému hegemonovi nesmírně daleko; protože, jak to popsal jistý insider vrcholné politiky, "jednoho dne se prostě všichni zbláznili do čínských peněz a nemůžou se dočkat, až přijdou", je nanejvýš namístě sledovat osudy čínských  půjček a investic po celém glóbu. 

V zemi ležící během globálních klimatických změn doprovázených úpornými suchy na evropském rozvodí, kde se nediskutovalo ani o prodeji strategického vodárenství koncernu Veolia a kde se dodnes podobné otázky - na rozdíl od mobilizace hasičů a myslivců proti imaginárním migrantům toužícím se zde usadit - nestaly klíčovým předmětem politické debaty, ovšem nemůžeme čekat, že činovníci natěšení na chechtáky budou sami odhalovat čertova kopýtka čínských úvěrů či kapitálu. 

Tzv. alternativní žurnalistika navzájem se obdařující Krameriovými cenami to také nedělá; vždyť ještě spíše přesvědčuje své čtenáře, že mohou být rádi, pokud si je jednoho dne Peking koupí i s jejich záclonami, povlečením a kuchyňským ubrusem. 

Takže nezbývá než sdělovat v prostorech, kde se to ještě nepovažuje za zakázané, že Čína si ve skutečnosti počíná mnohem nevybíravěji a arogantněji, než se kdy chovali západní investoři v České republice. V podnicích, které po světě skupuje, často zakazuje odbory, a pokud někomu poskytuje peníze, rozhodně to nedělá pro něčí krásné oči. Tvrdě se za to platí. 

Prosazování čínských zájmů u nás tedy nesleduje ani rozvojové, ani zaměstnanostní, ani snad nějaké strategické cíle.  A už vůbec přitom nejde o nějakou pokrokovou či levicovou politiku. 

Jde o tu nejčistší esenci neokolonialistického kompradorství, jaká dnes vůbec existuje. 

0
Vytisknout
6705

Diskuse

Obsah vydání | 22. 12. 2017