Sýrie: Obrana ničeho

20. 12. 2017

Nic je stejné jako cokoliv jiného, napsali Jeremy Shapiro a Andrew Miller. Můžete je udělat dobře nebo špatně. Někteří lidé vynikají v ničem. Jiní s ním ale mají víc problémů. Stávají se netrpělivými, litují ztráty iniciativy - a ještě hlouběji chovají pocit, že "něco" je samo o sobě, dokonce morálně, nadřazeno ničemu.

Národněbezpečnostní aparát americké vlády ničím trpí. Tvrdí, že něco vždy poráží nic. Jakožto byrokratický fakt je to samozřejmě pravda. Ale nahlíženo z politické perspektivy, je nic opravdu vždy špatnou volbou?

Trumpova administrativa je zapojena do jakéhosi přirozeného experimentu ve východní Sýrii. Americké síly přišly do východní Sýrie v roce 2014 porazit IS. Nyní, když jsou islamisté poraženi, aparát reprízuje letitou tradici a ptá se, co by tyto síly měly dál dělat. Odpovědí nejspíš nebude nic.

Faysal Itani tvrdí, že americká přítomnost v Sýrii nedokáže efektivně čelit Íránu, a poukazuje na "nerovnováhu závazků a zájmů mezi Spojenými státy a Íránem" a ohromnou početní výhodu na straně proíránských sil. Poznamenává, že Spojené státy by v Sýrii potřebovaly síly v řádu "desítek tisíc příslušníků bojových jednotek", aby čelily Íránu nebo přispěly k rekonstrukci země.

V souladu s vládní praxí Itani ignoruje možnost neudělat nic. Má určitě pravdu ohledně omezení malých amerických sil v Sýrii. Ale i mnohem větší síly by měly mizernou šanci zatlačit - nebo i jen zadržet - íránský vliv ve válkou zničené zemi. Důvodem je přesně ta "nerovnováha", na které spočívá Itaniho argumentace. Sýrie prostě není pro americké zájmy centrální otázkou - a íránská tolerance vůči nákladům by zdaleka převýšila toleranci USA, téměř na každé úrovni.

Zdroj v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
2847

Diskuse

Obsah vydání | 22. 12. 2017