11364

Krize kolem severokorejského jaderného programu mohla být vyřešena už v minulosti

10. 8. 2017 / Daniel Veselý

Smršť siláckých prohlášení a gest, jež v těchto dnech zuří mezi Washingtonem a Pchjongjangem, názorně demonstruje, jak snadno se svět může ocitnout na pokraji fatálního, pravděpodobně jaderného konfliktu. Pokud lajeme severokorejské věrchušce kvůli testům balistických raket, nemůžeme si dovolit luxus zůstat laxní vůči nesoudným výhrůžkám amerického prezidenta, které odsunují možnost racionálního řešení krize kolem severokorejského jaderného programu do nedohledna.  

 

Celá situace by byla naprosto groteskní, kdyby nešlo o závažnou politickou krizi, která dělá vrásky celému světu: šéf americké diplomacie Rex Tillerson přispěchal s prohlášením, že Američané mohou mít klidný spánek, neboť žádné bezprostřední nebezpečí ze strany Severní Koreje prý nehrozí. Podle Tillersona šéf Bílého domu zvolil na adresu Pchjongjangu silná slova proto, že Kim Čong-un jednoduše nerozumí diplomatickému jazyku. Pchjongjang jen několik hodin poté, co Donald Trump jeho představitelům bez obalu pohrozil jadernou válkou, reagoval, že zaútočí na americký ostrov Guam, kde se nacházejí americké vojenské základny.    

Přestože je Trumpův silně nediplomatický jazyk na poli mezinárodní politiky již opředen legendami, není radno podceňovat o poznání střízlivější prohlášení dalších amerických představitelů, jež v podstatě přinášejí totéž poselství. Poradce pro národní bezpečnost H. R. McMaster před několika dny uvedl, že Spojené státy tváří v tvář rostoucí hrozbě ze strany Pchjongjangu, který v červenci provedl dva testy mezikontinentálních balistických raket, zvažují zahájení preventivní války proti KLDR.  McMaster moc dobře ví, jak by taková válka vypadala (podle odhadů by jen během prvních 24 hodin konfliktu zahynuly statisíce Korejců), nicméně si není jistý, zda by mezikontinentální balistická raketa odpálená ze severokorejského území mohla zasáhnout Spojené státy.             

Neokonzervativec John Bolton, který v administrativě George W. Bushe působil na postu ambasadora při OSN a který patřil k nehlasitějším zastáncům iráckého tažení, před několika dny pro Wall Street Journal napsal článek, v němž navrhl, aby Spojené státy zvážily pozemní invazi do Severní Koreje. Republikánský senátor Lindsey Graham, jenž také prosazuje válečnou konfrontaci s Pchjongjagem, nedávno tlumočil Trumpova slova, podle nichž se případná válka odehraje na Korejském poloostrově, a pokud mají zemřít tisíce lidí, Spojených států se to nikterak nedotkne.

Prohlášení amerických politických činitelů týkající se severokorejské krize potvrzují starou pravdu: hybatelé moci manifestují naprostý cynismus a pohrdání lidskými životy a prosazují válečnou konfrontaci navzdory skutečnosti, že diplomacie je účinným a nakonec vždy jediným nástrojem, který při řešení geopolitických krizí funguje.                

Severokorejský vůdce Kim Čong-un není navzdory všem komickým výstřelkům, jimiž nás mediální mainstream nějaký čas bavil, sebevražedný šílenec. Jako všichni totalitní politikové touží po jediném - zachovat si absolutní moc za každou cenu. Jeho směšné výhrůžky na adresu nesrovnatelně silnějšího nepřítele jsou pouze nezbytnou součástí totalitářského koloritu; vůdce přece nemůže ukázat před svými poddanými slabost. Navíc vládce Pchjongjangu patrně není hloupý. Stejně jako jeho otec Kim Čong-il sledoval, jak Spojené státy se svými spojenci odstranily Saddáma Husajna a Muammara Kaddáfího, tedy diktátory, kteří se vzdali jaderného programu, a stali se tak bezbrannými vůči zahraniční intervenci, což je nakonec stálo život. Vybudování a postupné zdokonalení odstrašujícího jaderného potenciálu se tedy v očích obou Kimů stalo jedinou možnou pojistkou, jak si zachovat neprůstřelnou pozici doma a na světové scéně - a koneckonců, jak si zachovat i vlastní život.

Ačkoli Trumpova jestřábí rétorika vůči Pchjongjangu představuje určitý posun ve vztazích obou zemí, ani předchozí americké vlády si nevedly o moc lépe, neboť trestuhodně opomíjely diplomatickou kartu. V roce 2005 se rýsovala dohoda, podle níž měla KLDR zrušit svůj jaderný program. Pchjongjang na oplátku po Spojených státech požadoval ratifikaci paktu o neútočení (USA a Severní Korea dosud neuzavřely mírovou smlouvu, přestože korejská válka skončila před více než 60 lety) a poskytnutí reaktorů, které by využívaly palivo s nízko obohaceným uranem. Spojené státy však tyto požadavky zamítly. V loňském roce prezident Obama odmítl nabídku Pchjongjangu, že zastaví jaderné testy, pokud USA ukončí pravidelné vojenské cvičení s jihokorejskou armádou, jednoduše proto, že nevěřil v upřímnost Severokorejců. Letos v březnu Trumpova administrativa odmítla iniciativu Pekingu, podle níž by KLDR mohla zastavit jadernou proliferaci, jestliže Spojené státy a Jižní Korea suspendují své vojenské aktivity v regionu. 

Krize kolem severokorejského jaderného programu názorně ukazuje, že demonstrace vojenské síly nefunguje - ať již hovoříme o pravidelných manévrech americké a jihokorejské armády, nebo o přeletech amerických bombardérů nad Korejským poloostrovem. Neúčinným řešením se zdá být jak instalace amerického protiraketového štítu THAAD v Jižní Koreji, proti němuž se zvedla vlna protestů v Soulu a jehož přítomnost na Korejském poloostrově s nelibostí nese i Čína, tak sankční režim. Pakliže se ke slovu nedostane diplomacie, může být na tyto úvahy pozdě.             

                       

 

0
Vytisknout
2846

Diskuse

Obsah vydání | 15. 8. 2017