Ve faktickém exilu by nemělo být – především právně, a nejen pro „Moravu“ – zemské zřízení!

18. 4. 2017 / Miloš Dokulil

Britské listy mi 7. 4. zveřejnily příspěvek s poněkud vyzývavým nadpisem „Moravané, vy nejste Čechy?“

Byla tam také věta: „Jakmile legálně skončilo zemské zřízení, přestala existovat nejen Morava, ale i Čechy, že?“ V závěru bylo mj. mnou navíc konstatováno, že „výraz „Čechy“ se nikdy nevztahoval na teritorium celé ČR“. V tom zmíněném textu jsem zřejmě navíc ututlal na prvním ze zrovna teď citovaných míst do třetice ještě navíc Slezsko (a abych to citově bezděčně nevyhrocoval, nerozhlašoval jsem po světě, že sám jsem se narodil ještě jako „Moravan“ či „Moravák“ v tehdejší „zemi moravskoslezské“; jakž jsem byl navíc poučován později také ve škole ve vlastivědě či v zeměpisu).


Na tento mnou zrovna zmiňovaný text ke 12. 4. kriticky reagoval ve www.moravskynarod.cz J. Kolářský, a to pod nadpisem Salámová metoda. Pokud se tento zkušený autor cítil být mým příspěvkem – jak napsal – „docela zaskočen“, pak se sám obávám, že některá fakta či problémy bude zřejmě účelné prezentovat v BL v nové editaci znovu. (Možná též s ohledem na možná lichá místa v obou teď uvažovaných textech?)

Sám jsem – nemálo nepřesně – napsal v jedné z výchozích zmínek ve svém zmíněném textu o Moravanech, že se narodili „na východ od Českomoravské vysočiny“. Pochopitelně jsem měl na mysli ty rozhraničující její body (přímo vesměs zpravidla již majestátní svou výškou uprostřed tohoto horstva to území přirozeně dělící); nikoli hranice dnešního kraje Vysočina! (To asi bylo možné při jisté shovívavosti vyrozumět z kontextu, pokud tu nebyl doprovodný záměr hned to „kapitalizovat“. Určitě nemá smysl– ve zcela věcně odlišné tématice – teď meditovat nad tím, zda pro zrovna zmíněné horstvo spíše či adekvátněji užívat výrazu „vrchovina“.)

Jsem si totiž jistý, že meritum věci je jinde. Hned v některých výchozích termínech a jim přisouzených významech. A jakoby „příslušnost k národu“ byla čímsi jenom subjektivním, bez doprovodných objektivně vysledovatelných kritérií. A současně jako kdyby tu na vymezeném – a vzájemně navazujícím a propojeném – území mohl být „národ“ pojat odlišně od „vyjadřovacího jazyka“. (Raději hned také Kolářským vytčený odlišný příklad: že by byl Američan z USA „Angličanem“? Ale dávnější předkové těchto nyní „Američanů“, pokud zrovna emigrovali z Anglie ještě v době, než došlo k válce za nezávislost, byli stále vnímáni jako „Angličané“. Pak teprve vznikly další – územně, politicky a psychologicky motivované a specifické – podmínky k vzájemnému odlišení obou zmíněných populací!)

Pokud jde o češtinu jako spisovný jazyk, ten má rodilý Moravan společný s Čechem z Čech odjakživa a až dosud beze změny. Úsilí o národní obrození rovněž bylo vnímáno na obou historicky odlišených územích jako společný a sjednocující úkon. Když vznikla tzv. první republika, ČSR, bylo sice hned ustaveno „zemské zřízení“ (ještě s dalšími dvěma „zeměmi“ na východ od oddělujících Karpat ty tzv. „historické země“!), ale toto „politické“ dělítko automaticky nemělo žádné závažné a také psychologicky utvářející doprovodné znaky, jež by opravňovaly k představě, že se mezi Čechy z Čech vůči Čechům z Moravy již vytvořily nebo možná vytvoří předpoklady závažných rozdílů ve vzájemném „povahopisu“. (Tj. tak, aby sílily předpoklady ke globálně, kategoricky a zcela neproblematicky dvojímu vzájemně odlišujícímu a závažnými znaky odlišnému „národu“. Sice stále ještě existují různá česká a moravská nářečí, ale zůstal jejich všem mluvčím do dneška jeden společný jazyk spisovný; a to na stále ekonomicko-politicko-kulturně jednom společném území. Takže pokus o paralelu česko-moravských vzájemných jazykových vazeb jakoby s „analogickým“ jedním jazykem anglickým v několika vzájemně odlišně vytčených politických – a územně i „živobytím“ nespojených – národech adekvátním není! I když by bylo možné zde s jistými rozpaky jako potenciální desideratum vytknout, že mnozí Moravané verbálně ty hranice vytčené mají, i když reálně a právně takové územní přehrady v ČR v současnosti vůbec neexistují!)

Sice může vypadat jako pádný argument, že když krajské zřízení zavedli „soudruzi“ („komunisté“), a nadto údajně „v rozporu s právem“, že takto šlo a jde o „nelegitimní“ rozhodnutí (některé ty uvozovky chtějí zároveň teď citovat J. Kolářského). Ale takové tvrzení jen problematicky obstojí, protože v rámci nejen poválečně nově vzniklých pravidel ke správnímu – a tehdy zároveň i právně závaznému – rozčlenění území ve státě jiná konkurenční a zároveň relevantně platná a přitom respektovaná regule nebyla již k dispozici, nýbrž navíc i ta postkomunistická územní úprava na více krajů (již z roku 1993) rovněž neměla a nemá žádné právně existující, a takto potom doplňující či konkurující rozčlenění na země. Neexistuje-li právně v ČR její rozdělení zároveň nějak na země, jakékoliv odkazy na třeba i zrovna „českou zemi“ mohou mít své závažné konotace na historický stav před výchozí a dosud respektovanou zákonnou úpravu výlučně jen krajského zřízení, ale již nikoliv na situaci dnešní, které jakákoliv zemsky legálně rozčleňující prvky státního území chybí. Ty dva zrovna sledované přístupy (zemský a krajský) se nemusí vylučovat; ale musí být vzájemně územím vyladěny (aby kraje nenarušovaly územně zemský princip).

A navíc bychom neměli zapomínat na to, že ani vytyčování nějakých „hranic“ mezi dvěma územími (mezi Čechami a Moravou) ještě nutně nemusí vytvořit vzájemně dva vůči sobě vyčleněné „národy“! Pouhé zde teď citované rozhraničení automaticky nevytvoří (nebo nevzkřísí, pokud se v tom, řekněme, že období tří generací neotupil) psychicky odlišně sjednocující pocit vzájemné sounáležitosti, odlišně kulturně-politicky nastavené vůči občanům z té legálně definované druhé země. (Přičemž – kupodivu? – být „Slezanem“ v rámci ČSR po roce 1918 již mohlo znamenat za obdobných podmínek nesrovnatelně větší rozdíl, než by snad byl ten zatím vytčený pro Moravana vůči obyvateli z Čech; protože i územně, i případným historicky podloženým tíhnutím svého předchozího „živobytí“ spolu s dalšími Slezany na sever vůči stanoveným hranicím pro ČSR po roce 1918, byli tito „naši moravští Slezané“ již tou historicky zadanou a takto vytčenou charakteristikou své rodné země ještě před sto lety tříštivě zakotveni na sever od našeho státu a mimo něj; na nesrovnatelný rozdíl od česko-moravských vazeb!)

Protože při vymezování „národa“ mezi jeho rozlišovací znaky patří především jazyk, společně obývané území, a ovšem politickými, kulturními či náboženskými prioritami odlišně směrovaná psychika od dalších sousedů, není možné případným poukazem na vznik Bible kralické zrovna na Moravě odkazovat zároveň na to, jako kdyby takto byla dána jako „obcovací jazyk – moravština“ (J. Kolářský). Těch „obcovacích“ jazyků jsme měli nejen tehdy na Moravě víc; a ne že by šlo jenom o jakousi jednu jejich – specificky „moravskou“ – výslednici. Vždyť tu byly – a dodnes jsou – krajově odlišné hovorové („obcovací“) dialekty (obdobně jako tomu bylo a je v historických Čechách). A s dalšími Čechy tu moravskou a zčásti i slezskou pospolitost spojoval navíc privilegovaně společný český, specificky písemně (k unifikační konzervaci) uplatněný jazyk v rozmanitých podvědomě konvergujících variantách téhož navenek „spisovného“ jazyka.

Aby mohl regulérně existovat „moravský národ“, měl by především dosáhnout na právně regulérní (platné a respektované) vymezení svého území, na němž žije (což se zatím nestalo). (Přičemž by měl jeho osvícený mluvčí vyzvat Slezany i Čechy z historických Čech, aby pro své před časem ještě právně existující země usilovali obdobně o jejich právně znovu zavazující vymezení.) Zároveň by mělo být předem zcela jasné, že jen to (ač asi žádoucí návrat „k historickým kořenům“) nebude stačit k přijatelné projekci konstituující „národ“. Že by zde – na obou stranách té již lineárně výše zmíněné čáře dělící stávající „Českomoravskou vrchovinu/vysočinu“ na její východní a západní díl – navíc musel přirozeně a naléhavě vzniknout také racionálně vymezený a vytčením cílů přitažlivý program pro zatím spíše podprahově krystalizující příští (a teprve pak přiměřeně artikulovanou) „národnost“. Zatím – ať se na mě nejen pan Kolářský nehněvá – nedokážu přesvědčivě diferencovat „národní“ specifičnost Čecha z území historických Čech od jeho jazykově, politicky a málem skoro ve všem též kulturně shodně uvažujícího rodáka z bývalé historické Moravy, která před víc jak půl stoletím přestala právně a směrem vpřed v čase existovat. (Moravský Slezan by neměl zatím být příliš velkou zábranou či komplikací ve zrovna sledované stávající situaci, kdy pojmenováním tři potenciální subjekty jsou způsobem života a projekcí do současného popisu běžného dění vzájemně substituovatelní jako adresně zhruba a „statisticky“ z „národního zřetele“ v té naší Střední Evropě totéž.)

Vězme ovšem předem, že jenom případná právní změna či citlivý návrat k zemskému zřízení nezrodí automaticky „moravskou národnost“! Má-li či může-li k ní pospolitost žijící na Moravě vůbec nějak schůdně a přirozeně dospět; a nelze pak ani vyloučit, že by se tak mohlo dít teprve na pozadí rostoucích a vědomých diferencí nastolovaných naopak třeba také ze strany rodáků z Čech, a to jako výzva jinak pak zaměřeného a cíleného „moravanství“. To ale zatím – až na vytčený důraz na samo označení původu – není zároveň žádnou působivě omračující vizitkou ničeho dalšího, co by bylo hodno závisti či následování, a to všemi směry, když bychom vytýčili ty další potenciálně v ideových směrech snad vyzývavé směrovky zrovna na originalitou a činorodostí kéž by hýřící Moravě…

0
Vytisknout
2479

Diskuse

Obsah vydání | 20. 4. 2017