Víme dobře, jak mluvit do médií?

17. 4. 2017 / Miloš Dokulil

Ne že bych si zrovna osoboval tohle zcela nesporně (a po všech stránkách) nejen vědět, ale také i hlásat. A zároveň tak, aby s tím naprosto nutně každý z nás musel nezbytně souhlasit. (A ne že by tu měl být na ty odpovídající poznatky „patent“! I když jsem o tom docela nedávno, jen zhruba před dvěma lety zrovna v Britských listech psal:

Hlasová kultura v médiích27. 5. 2015 / Miloš Dokulil

Jenže vizme například mnohé naše (a někdy hodně „přední“) politiky, jakým způsobem se prezentují před svými případnými voliči. (Necháme teď ten možný letmý – a jistě nemálo náhodný, i když se zřejmě strefující – výčet anonymní. Snad je důležitější, aby se mnozí teď neuvedení veřejně vystupující mluvčí nad možnými zde zmíněnými podněty zamysleli; než aby stáli hned přímo „na hanbě“. Že by se na sebe taky jednou podívali? Zainteresovanýma očima i ušima? A též jako případný jenom „volič“ či „volička“? Či pouze „občan(ka)“ bez preferencí?)


První problém tu vznikne ještě dřív, než člověk, který bude v záběru kamer, otevře svá ústa. Dokonce o jistý interval času dřív, než se ocitne na místě svého mediálního poselství. Již když „napochodovává“ k místu svého vlastního přenosu či vysílání, mohly totiž být problémy třeba zrovna ve zmíněnou chvíli s některými vlasy, aktovkou či jiným zrovna doprovodným zavazadlem, anebo dokonce kupodivu rovněž s tím, jak „vlastně“ kráčet vpřed. Sebevědomě? Uvolněně? Nějak „vstřícně“? Možná že navíc ani neví nebo si neuvědomil ten za moment již interviewovaný či sebe prezentující, co činit s rukama při té možná jaksi plánovaně bezděčné (ne-li zdánlivě „non-šalantní“) chůzi. A kráčí-li žena (na nemálo vysokých podpadcích těch lodiček), neměla by kráčet jako v teniskách; mnohé dodnes jako by ani netušily, jak se má na těch vysokých „šteklákách“ už lýtka v té náročné a přitažlivé chůzi vlnit…

Ne že by mělo být teď hned nemálo horkou otázkou, co a jak (s jakým zaujetím) říct. Mnozí před kamerou rozmanitě, byť do ztracena rozkládají rukama, pokud nemohou své ruce opřít o žádný řečnický pult; či rozpačitě gestikulují svými prsty rukou, anebo dokonce – málem s každým vysloveným slovem – doprovodně a jakoby k podtržení významu těch slov pokyvují hlavami, jako když táhne kůň těžký náklad; takhle to činili v dávných časech uhlířští koně, když ještě nebyl rozvoz auty. Mnozí navíc – ke zvýšení efektu – ještě klátí významně svým trupem. A není takových jen pořídku.

Slovní projev přitom kromě artikulovaných slov obsahuje u mnohých řečníků či reportérů nejednou také takové zvláštní pazvuky (signalizující jakoby možné nějaké další slovo; přičemž jde o jakési protáhlé a opakující se „hmmm“, bez jakékoliv sémantiky), jako kdyby odpovídali na otázky ještě ve škole a u tabule, s doprovodnou taktikou počítající jakoby podvědomě s nápovědou z pléna, i když to zrovna v tom konkrétním TV či i rozhlasovém záznamu ovšemže v úvahu nepřichází. Takže jenom jde o již z dřívějška osvojené „hmm“ či „öhmmm“ (s variantami, třeba typu „éééééé“ či přitlumené „ööööö“); než je navázána další řeč.

Respekt k žádoucí výslovnosti souhlásek tu také nutně nemusí být. Jen pro příklad: mějme třeba zkratku „KDU-ČSL“. Nejeden expert v televizi či rozhlase prezentuje výslovnost „ká-dé-ú- čé-eZ-el“, že? (O některých dalších zlozvycích jsem se adresně zmiňoval též ve shora citovaném vlastním příspěvku.)

Zvlášť ovšem by mělo zarážet v těch řečově slovních projevech jejich málo kultivované frázování a nefunkční opakování vždy několika nakonec již pronesených slov někdy dvakrát či dokonce trhaně i třikrát, než mozek referujícího dohodí možné pokračování takto načaté či rozběhnuté a v rozpacích zaražené věty. A to se jedná o profesionály!

Proč nemůže být mluvní projev ve veřejných médiích kultivovanější? (Copak za to není nikdo zodpovědný?)

0
Vytisknout
2228

Diskuse

Obsah vydání | 20. 4. 2017