Bodláky Václava Duška

Vini viníci

11. 2. 2016 / Václav Dušek

Máme málo dětí. Pravda. Ve světových statistikách dokonce více, jak málo. Přesto nám dítka kradou. Odebírání mláďátek, specialita norských spravedlivých, do společenství podivného, kde šílenec sepíše manifest a povraždí dle jeho odporné úvahy nehodné spoluobčany. Demokracie. Zrůdu zavřou a ona prská, stěžuje si, co měla dostat a co dostala. Chce se povědět - ano, dostala si málo, ale což, budeš roky uhnívat za peníze z daní; oběti obětovány v zájmu lidskosti a právního mokvajícího vředu.

Nechte maličkých přijíti ke mně, slova k zamyšlení. Nazaretský tušil, jak lidská čeládka bude oněch maličkých využívat i k nepravostem. Dítě rovná se dar. Kdo ohrožuje děti, musí být po zásluze potrestán. Slyšíte, vy osli v Oslo? Komu sloužíte? Kde jste schrastili právo odlučovat děti od rodiny? Pěstouny si strčte za klobouk! Prosím, ať se starají o vaše dětičky, aby z nich vyrostly vaši svobodní občané, ve vaši čarokrásné zemi – ano, v zemi, kterou hyzdí, račte odpustit, homo sapiens.

Otázka: Kdyby norští lupiči odebrali děti izraelské, americké, francouzské, anglické, co by následovalo? Možná tam za humny nemají v úřadě vypaseného kapitána, který služně ohne hřbet a za naše daně si vyvaluje hroší tělo v naději, že bude žrát do smrti z vládního žlabu laskominy. Předvedl nám, jak se říká, kecy v kleci. Kdo neuznává dětská práva, právo matek, kdo usiluje o beztrestnost zrůd, tomu stálá hanba! Nežijeme v hanbě?! Hladomory kosí děti, umírají u mámina prsu, v očích výčitka nám přežraným, nenasytným, hamižným – nu co, my jim děti nenadělali, že, paní Vajštingrová? Nenadělali. My děti už neděláme. My děláme politiku a peníze. Málo dětí, blízká smrt národa. My už nemáme ani děti čím dělat. Vyhyneme. Muzeální exponáty. Paráda.

Připomínka doby dávné. Sociální pracovníci loupili, loupí a loupit neměli a nemají! Mají dostat jednou provždy za uši - pracky pryč od maličkých, slizké tlamy. Děti jsou křehké nádoby - čisté duše. Ne, my raději zničíme přístavy pro opuštěné a potřebné za asistence ministerské víly. Možná zažila ústavy, kde rodina není rodinou a ani být nemůže. Ústavy vládní přístaviště. Zákony stvořeny k dodržování práva. Mají děti dostatečně zajištěné bezpečí? Nevím. Doma týrány – bity, mučeny a tresty ničemníkům směšné. Vídáme odporné tvory v televizi. Na druhu stranu stačí málo, vymyslet si, a rodičové se nestačí divit.

Děti musíme chránit!

K historii. V padesátých letech ukradli přímo z bytu mého kamaráda i jeho mladšího bratra. Matka ve fabrice neměla tušení, že synkové jsou vedeni pavlačí ke schodišti, na dvůr, šoupnutý do auta a odvezení do bohulibého zařízení, do hnízda společného, radostného. Prsty v krádeži za bílého dne měla domovnice, bachratá hudrmanice Mařena. Za dveřma žadonila, aby jí Zdeněk otevřel - a on otevřel. Zapomenul slova - nikomu neotvírat. Matka bojovala měsíce, aby syny dostala zpět - a domovnice se nosila ulicemi, odporná hyena v lidské podobě. Další kamarád skoro odebrán - sociální pracovník přemlouval matku, aby syna nechala odvést do ústavu. Vykřičen, vyhozen - v průjezdu domu zfackován sousedem.

Kdysi dávno před lety mnohočetné rodiny nebyly výjimkou. Rekordmani proletářské čtvrti - počet čtrnáct hladových krků. Matka v domácnosti. Neuvěřitelné. V současné době se rodiny scvrkly k minimu. Ke všemu si necháme krást děti. Královská veličenstva trůní a trůní - výtky se jich netknou. Pár dítek sem, pár dítek tam, co jednou vezmu, nevydám. Že mají z ostudy kabát - nevadí. Nerespektují práva matek – odporné, nerespektují vládu suverénní země - výsměch.

Jak dlouho se budeme ještě dívat a mlčet k páchaným odpornostem?! Viní viníci, banda nepotrestaných vysmátých larev štěnic.

Norsko, přijde den a bude ti ouzko.

God dag.

0
Vytisknout
1650

Diskuse

Obsah vydání | 12. 2. 2016