Případová studie k inkompetenci politiků

Výkonná traktoristka zorá sama až deset škol...

11. 2. 2016 / Bohumil Kartous



Zatímco ve Velké Británii se vrcholní politici rekrutují zejména z kruhů elitářských absolventů Oxbridge, v ČR máme problém spíše opačný: z lidí, kterým kromě nezdravých ambic schází všechno ostatní, vytváříme pseudoelity. Inkompetence politiků, jako je paní Černochová, ve věcech, v nichž rozhodují, je ukázkou politického „dumbing down“ a v konečném důsledku způsobuje destrukci veřejného zájmu.

Mezi lidmi, kteří se zabývají řízením vzdělávacího systému, se často poněkud cynicky vtipkuje na téma situací běžných pro český venkov. Český vzdělávací systém má - ve srovnání s jinými - řadu základních škol v relativně malých obcích. Zřizovatelem je obec. V malých obcích často starostují lidé různého vzdělání, často organizačně výborní a ochotní dělat práci neuvolněných starostů, za což jim patří obdiv, často je to ale pouze z nouze ctnost. Velmi často se tak stává, že přímým nadřízeným vysokoškolsky vzdělané ředitelky nebo ředitele školy je „traktorista“ s učilištěm či bez něj. Tento člověk s nevelkou nadsázkou rozhoduje o bytí a nebytí školy v jeho obci s rozhledem, který mu jeho vzdělání umožňuje. Jistě, i mezi traktoristy se najdou dostatečně vzdělaní lidé na to, aby dokázali uvažovat o rozvoji vzdělávání, a nemusejí na to mít zrovna diplom. Statisticky jich ale bude relativně málo.

Stav, kdy traktorista „drží v hrsti“ ředitele školy, mnoho lidí zabývajících se vzdělávací politikou trochu děsí. Míra neporozumění problémům, které má takový starosta v oblasti vzdělávání řešit a tedy i pravděpodobnost chyb, které z toho plynou, je pochopitelně vysoká. Se zrušením tzv. školských úřadů, které riziko inkompetence snižovaly, zmizel ze systému potřebný korektiv. 

Jak bylo řečeno, problém vzniká zejména v malých obcích, kde je logicky omezen lidský i vzdělanostní potenciál. Když jsem ale slyšel mluvit na téma vzdělávání starostku Prahy 2 a poslankyni Janu Černochovou, uvědomil jsem si, že „traktoristku“ v roli správce vzdělávání najdete i v hlavním městě. Paní starostka okázale předvedla během necelé půl hodiny trvající rozhlasové diskuse, jak tristní stav v některých obcích s výhledem na možnou podporu vzdělávání ze strany zřizovatelů vládne.

„My na Praze 2 si nehrajeme na to, že by škola měla vychovávat, vychovávat má rodina,“ říká paní starostka v obci s deseti základními školami způsobem, který vylučuje, že by měla nějaké pochybnosti. Nu, ano, rodina jistě má vychovávat, jenže od Komenského, přes Deweye až po Robinsona, Mooney či Sokola nikdo z předních pedagogů nepochyboval a nepochybuje o výchovné roli školy. Ale chápu, že paní starostce toto tajemství nikdo neprozradil. Paní starostka se sama se svým vzděláním, soudě podle životopisu, příliš neobtěžovala. V pořádku, systém to umožňuje, proč se ale vyjadřuje k tématu, v němž naprosto tápe, a ještě ke všemu svá zcela nepochopitelná tvrzení předkládá jako axiomy? Skutečně, paní poslankyně, fakt, že si něco myslíte, ještě nezakládá jeho platnost. Choroboplodný návyk poslanců a dalších politiků, že je nutno je poslouchat, i když žvaní nesmysly, má zhoubné účinky na jejich sebereflexi.

„Naprosto souhlasím s paní ministryní školství, děti bychom neměli zatahovat do celospolečenských diskusí,“ myslí si poslankyně a starostka Černochová, žena, která formálně nabyla vysokoškolského vzdělání a zároveň má reprezentovat demokracii v politice. Nedocházejí jí ani elementární souvislosti. Nechápe, že demokracii je možné reprodukovat pouze tím, že nastupující generace se naučí demokraticky uvažovat a škola je to nejlepší místo, kde se tak může dít, protože škola reprezentuje polis, škola vytváří přirozenou agoru, na které lze pěstovat demokracii in natura. Možná jednodušeji: všechny demokracie, včetně ČR, kladou na své vzdělávací systémy tento požadavek jako jednu z priorit. Dělají to zcela jednoznačně proto, že lepší aparát k reprodukci demokracie nemají. Pokud má paní starostka školství v Praze 2 ve své moci, jak to že to neví? 

Pravděpodobně nezná rámcové vzdělávací programy, podle nichž musejí i školy v její gesci dle zákona vyučovat? Výchova je v jich skloňována na mnoho způsobů. Jak je možné, že někdo bez jakýchkoliv znalostí problematiky má tu drzost se k tématu vyjadřovat a dokonce v těchto otázkách rozhodovat? 

Je znepokojující, že existují vysoce postavení politici, kteří jsou - vzhledem k otevřeně deklarovaným postojům - naprosto nezpůsobilí chápat základní podmínky, za nichž je demokracie vůbec možná. Copak lze demokracii reprodukovat tím, že budeme děti izolovat od problémů okolního světa a necháme je napospas dezorientaci digitálního světa plného konspirace, manipulace a patologické nenávisti? Možná, že kdyby paní Černochová děti měla, lépe by chápala to, co alespoň ministryně školství skrze tento osobní vztah chápe. Mimochodem, o vztahu mezi vzděláváním a demokracií je dokonce samostatný vědecký časopis, ale to už je pro paní magistru Černochovou zřejmě poněkud vzdálená galaxie….

„Nesmíme do škol pouštět multikulturalismus, musíme v dětech budovat národní hrdost.“ Paní Černochová je ve svých výrocích, krom jiného, také nekonzistentní. Na jedné straně s horlivostí Naštvaných matek bojuje proti tomu, aby byly děti vůbec ve školách vychovávány (a tuto tezi se jmenovaným „think-tankem“ také sdílí), na straně druhé ale požaduje, aby byly děti vychovávány k hrdosti na svou zem. Diplomovaná odbornice na mezinárodní vztahy se domnívá, že se v západní Evropě ukázalo, že ony údajně miliardami eur dotované programy na rozvoj mezikulturních vztahů dětí ve školách se míjejí účinkem. Prý je tento koncept nefunkční. 

Ano, právě proto jsou asi země jako Německo a Švédsko ochotny přijímat uprchlíky před válkou, zatímco ČR nikoliv. Paní Černochová si plete kauzální vztahy, když vyvozuje, že demonstrace v Drážďanech jsou důsledkem selhání výchovy k multikulturalismu. Jednak pomíjí fakt, že východní část Německa trpí stejným posttotalitním traumatem jako země Střední Evropy, jednak pomíjí fakt, že většina německé veřejnosti v podstatě zastává multikulturní postoje, a to i přes palčivé problémy, které jí imigrační vlna působí a které výrazně zasahují do nálad německé společnosti.

„Kdybychom raději místo na různé multikulturní programy dali peníze těm učitelům a oni by už to vzdělání obstarali,“ zní také jedna z tezí paní starostky a poslankyně. Svou povahou přesně odpovídá těm předchozím. Kdyby měla paní starostka o současném vzdělávání ve školách ponětí, tušila by asi, v jakém stavu se nachází dovednost učitelů vzdělávat zejména v oblasti soudobých společenských problémů a jak nepřipraveni na to jsou. A jak rádi a ochotně přenechají tuto část vzdělávání lidem, kteří se v dané oblasti orientují. A jak je vedle toho potřebné, aby do škol přicházeli lidé ze světa „za zdí“, protože škola nemá být izolovaný ústav, ale otevřená instituce umožňující poznání v pravém slova smyslu. Tomu se říká win - win, paní starostko.

Jde o nahodilý příklad nahodilé političky, podobně by jistě bylo možné rozebrat veřejná vystoupení a jednání řady jiných politiků v ČR. Zatímco ve Velké Británii existuje problém v tom, že se politici rekrutují zejména z kruhů elitářských absolventů Oxbridge, v ČR máme problém spíše opačný: z lidí, kterým kromě nezdravých ambic schází všechno ostatní, vytváříme pseudoelity. Inkompetence politiků, jako je paní Černochová, ve věcech, v nichž rozhodují, je ukázkou dlouhodobého politického „dumbing down“ a v konečném důsledku způsobuje destrukci veřejného zájmu. Ministerstvo vnitra by měla volební lístky opatřit nějakým podobným varováním, protože volby mohou být škodlivé stejně jako cigarety...

0
Vytisknout
8205

Diskuse

Obsah vydání | 15. 2. 2016