Umět zemřít: Japonští kamikaze

15. 2. 2016 / Antonín Líman

Několik českých recenzentů napsalo, že pohlížím sympaticky na japonské piloty kamikaze, ale musíme se vážně zamyslet nad tím, že v minulých týdnech navrhli Japonci Unescu zařazení odkazů těchto sebevrahů mezi památné poklady lidstva. Mají na to Japonci nárok? Je to z jejich strany fašistická provokace? Navštívil jsem během jednoho sabbaticalu museum Japonského císařského námořnictva na ostrově Etadžima, kde jsou vystaveny různé zbraně a uniformy, malá ponorka pro jednoho člověka, která byla použita při útoku na Pearl Harbour a kaligrafické odkazy pilotů kamikaze. Jsou tu též památky na admirála Tógo Heihačiróa, vítěze nad Rusy ve velké námořní bitvě u Cušimy, Horatio Nelsona a Jamamoto Isórokua (autor a velitel útoku na Pearl Harbour) a deset tisíc dalších jmen námořních důstojníků, různé památné předměty z bitevní lodi Jamato a podobně. Pečlivě jsem si odkazy prohlédl a bylo mi na první pohled jasné, že je rozhodně nepsala těžká ruka vesnických buranů. Byly vzletné a poetické, psala je většinou vypsaná ruka a vyjadřovaly absolutní oddanost rodné zemi.

O těchto nesmírně složitých věcech se často mluví příliš povrchně a většina lidí si neuvědomuje zásadní odlišnost japonských duchovních tradic, na které mají plné právo. V japonské tradiční mentalitě neexistuje evropský souboj mezi dobrem a zlem, Satanem a Bohem, všechno je relativní a závislé na konkrétní situaci. Ať už kamikaze bojovali za dobrou či špatnou věc, dali do toho všechno co měli. Z jejich hlediska nasadili životy za svou vlast, která byla ohrožena. Představte si to takhle: co kdyby v těch našich strašných osmičkových letech bylo vic důstojníků a mladých lidí s rozhodnou a neúchylnou, chcete–li “fanatickou” mentalitou kamikaze (jako například podplukovník Josef Mašín), nebyli bychom dopadli trochu čestněji a důstojněji? Mašín říkal: “Dal jsem se na smrt,” přesně jakoby to řekl japonský pilot. Japonský premiér vzdal několikrát poctu duším zemřelých ve svatyni Jasukuni, ačkoliv tam uctívají i duše usvědčených válečných zločinců jako Tódžó Hidekiho a jiných. Tuto svatyni založil v roce 1869 císař Meidži a je zasvěcena duším vojáků a civilistů, kteří padli za císaře. Duše, které zde sídlí jsou zbožštěny, říká se jim tedy kami.

Jak a kdy vůbec vzniklo slovo kamikaze?Znamená bohy a vítr, či božský vítr a vzniklo někdy ve 13. stol., kdy v letech 1274 a 1281 mohutné flotily mongolského vojska chtěla dvakrát obsadit Japonsko. Byla jich velká přesila a Japonci byli v zoufalé situaci, když zčista jasna přišel velký tajfún a mongolskou flotilu na padrť rozmetal. Od té doby Japonci věří, že jim v kritické chvíli přišli na pomoc bohové. Podruhé je na útěk zahnala zběsilá obrana japonských samurajů.

Američané jako vítězové pacifické války úspěšně vnutili světu představu, že Japonsko začalo agresivní, fašistickou válku, ale málokdo ví o jednostranných smlouvách, drastických omezeních výroby, specielně válečné výzbroje a vybavení, obchodních styků a investic v jihovýchodní Asii, které byly Japonsku oktrojovány před začátkem války. Japonsko vedlo sice válku bezohledným a nemoudrým způsobem, bez porozumění “druhým”, ale vedlo ji za své dlouhodobé přežití, důstojně odpovídající jeho významu a velikosti v postkoloniálmím světě, nikoliv aby pro nic za nic napadali své sousedy. Bojovali vlastně za to, čeho bylo v době japonského hospodářského zázraku dosaženo mírovými prostředky. Mnozí velcí autoři se k fenoménu pilotů kamikaze vyjádřili velice kladně, například Išihara Šintaró napsal scénář They Go To Die For You (Jdou za tebe umřít), v němž glorifikuje památku a statečnost pilotů kamikaze.

Především je třeba si ujasnit japonský postoj k sebevraždě jako takové. V naší tradici máme jen jednoho uctívaného sebevraha a to je Jan Palach, v japonské jich je celá řada: Minamoto no Jošicune, Kusunoki Masašige, Sen no Rikjú, Saigó Takamori, Mišima Jukio a jiní. Japonci se citově ztotožňují s hrdiny, kteří prohrávají a jejichž kauza je od začátku ztracená. Spáchat obřadnou sebevraždu seppuku není hanba ani hřích, je to velká čest a sláva. V evropské civilizaci je mytizován hrdina vítězný, muž ke kterému má obyčejný člověk hodně daleko, v japonské je to vlastně hrdina, který byl sražen z výšin hrdinství do role obyčejného a slabého člověka.

Minamoto no Jošicune byl nejslavnější středověký válečník, který se vyznamenal hlavně v občanské válce rodu Heike (Taira) proti rodu Minamoto (Gendži). Vybojoval za svého staršího bratra Joritoma řadu vítězných bitev až jej nakonec žárlivý a mocichtivý šógun Joritomo uštval k smrti. Když Bašó po letech navštívil pevnost Takadači, kde byl Jošicune obklíčen a spáchal své seppuku, napsal jedno ze svých nejslavnějších haiku:

“Letní trávy - zašlých bojovníků sen."

Saigó Takamori, kterému se skutečně říkalo “poslední pravý samuraj”, se stal modelem filmu The Last Samurai s Tomem Cruisem a Kenem Watanabe v hlavních rolích. Stejně jako ve filmu, Saigó se zúčastnil nepodařeného povstání jižní provincie Sacuma proti obnovené císařské vládě Meidži a po prohrané bitvě, kde samurajové většinou bojovali meči proti moderním kanonům, musel spáchat sebevraždu. Byl to vlastně boj za přežití samurajské třídy, kterou proevropská vláda Meidži zrušila.

Kusunoki Masašige byl slavný vojevůdce, který podpořil vzpouru císaře Godaiga a byl uctíván piloty kamikaze. Byl to vynikající stratég, ale v poslední rozhodné bitvě poslechl nemoudré rozkazy císaře a prohrál.

Sen no Rikjú založil čajový obřad. Oblíbil si ho šógun Hidejoši, který ho jednou požádal, aby mu ukázal své krásné svlačce. Rikjú ho pozval na druhý den a nechal všechny svlačce v zahradě posekat, až na jediný, ten nejkrásnější. Ten pak naaranžoval do vázy v alkovně čajového altánu, kde ho mohl šógun obdivovat jako esenci všech svlačců. Hidejoši pojal plán výbojného vpádu do Koreje, ale Rikjú mu to rozmouval. Šógun se urazil a nařídil, že čajový mistr buď musí spáchat rituální sepppuku, anebo mu napsat pokorný omluvný dopis. Rikjú se vrátí domů a vypráví vše manželce, a ta – jako každá praktická žena – říká: “Co ti to udělá, napiš mu omluvný dopis a je to.” “Jenže člověk, který by napsal ten dopis, to už bych nebyl já…”

Rituální sebevraždou hyne i čtyřicet sedm milovaných róninů, kteří pomstili svého pána a propadli za to hrdlem.

25. listopadu 1970 spáchal spisovatel Mišima Jukio rituální seppuku v budově sebeobranných jednotek džieitai. To ráno poslal nakladateli poslední díl své rozsáhlé tetralogie Moře plodnosti. O Mišimovi jsem řekl dost v Kouzlu šerosvitu a mých pamětech, tady jen tolik, že to rozhodně nebyl šílenec – jak se vyjádřil tehdejší premiér – ale člověk, který bystře předvídal pohyb dějin. Jeho ideologie japonského meče a věrnosti císaři získává denně větší váhu s tím, jak roste a sílí Čína a jak běsní zločinný režim v severní Koreji.

Ať se nám to líbí či nelíbí, piloti kamikaze navazují na tuto čestnou, bezmála posvátnou tradici a vstupují tak do japonského pantheonu jako kami, bohové. Proto také japonská vláda necítí žádný rozpor v tom, aby jejich odkazy byly zařazeny mezi významné památné poklady lidstva.

Konečně když si trochu exotický fenomén kamikaze přeložíme do našeho kulturního jazyka, vyjde nám prostě tradiční oběť jednostlivce pro dobro společenství.

“Neptej se, co tvá země může udělat pro tebe, ptej se co můžeš ty udělat pro ni.”

Nemají památná slova presidenta Kennedyho skoro stejný význam?

0
Vytisknout
2446

Diskuse

Obsah vydání | 16. 2. 2016