Moskva chce diplomaticky izolovat Turecko a vtáhnout je do konfliktu

12. 2. 2016 / Karel Dolejší


Ti, kdo spekulují o lhůtě v ruském návrhu na příměří v Sýrii (k 1. březnu), operují tezí, že Moskva chce získat čas na dobytí Aleppa. Za tři týdny ovšem tak veliké město proti odhodlanému odporu nikdo normální cestou obsadit nedokáže. Maximálně by je byl schopen ještě více rozmlátit bombardováním a dělostřelbou. A to by ještě musel použít ruské strategické letectvo a těžké raketomety. Uzavřít definitivně obklíčení, to by ovšem dokázat mohl.


Nikoliv, tady nejde primárně o to, co se stane s Aleppem a jeho stále přibližně 300 000 obyvateli, jimž v mezinárodní situaci, jaká právě nyní je, nejspíše bohužel už nikdo nepomůže. Tito lidé jsou odsouzeni k obležení a pomalému zničení, nebo k potupné kapitulaci, po níž je v Asadových kriminálech stejně nic dobrého nečeká.

Aleppo je nicméně v tuto chvíli také návnada, na niž se má chytit turecký prezident Erdogan.

Pokud bude přihlížet tragédii Aleppa nečinně, jeho politické postavení se výrazně zhorší - a situace jeho země obklíčené ze dvou stran na zemi a ze tří moří ruskými zbraněmi se stane neúnosnou. Pokud se ale rozhodne do syrského konfliktu intervenovat, velmi pravděpodobně prohraje.

Ve hře je ještě jedna možnost, kterou by chladné hlavy zvolily v okamžiku, jako je tento. V Ankaře v úterý proběhla schůzka kompletní "neexistující" syrské opozice s Turky, Saúdy a Bahrajnci. Sponzoři žádají, aby se opozice organizačně sjednotila, překonala vzájemné spory a nežádoucí vazby. V tom případě jsou ochotni dodávat jí zbraně v podstatně větším množství, než dosud. Pokud k tomu nedojde, nedají už nic. - Zatímco Rusku dojdou peníze v horizontu 12 - 18 měsíců a proto teď hraje vabank, finanční situace Saúdské Arábie a tím spíše Bahrajnu je mnohem lepší. Tyto státy tedy mohou v podpoře syrského povstání pokračovat klidně ještě další čtyři roky nebo pět let.

Pokud se opozice tváří v tvář hrozbě úplné porážky sjednotí, mohla by z tureckého území působit nadále, jako z bezpečného útočiště - na způsob afghánských mudžáhidů operujících z Pákistánu. Jejím terčem by se ovšem samozřejmě staly především příhraniční oblasti v Sýrii. Většinu z nich ovládají Kurdové, kteří v posledních týdnech obdrželi velké zásilky zbraní od Rusů a podnikli několik útoků na protiasadovskou opozici podporovaných ruskými letadly. Syrský konflikt by zchroničtěl a změnil se ve válku by proxy mezi šíitskou a sunnitskou koalicí. V ní si kurdské milice už zvolily stranu, což se ostatně brzy promítne také do dění v Turecku samotném, kde se vláda vynasnaží předejít útoku ruské páté kolony. Nic pěkného nečekejte.

To je ovšem stále nejlepší možnost momentálně na stole, po pěti letech války a statisících mrtvých. Horší variantou je, že Turecko v Sýrii skutečně vojensky zasáhne, ať už samo, nebo s nějakou podporou Saúdů (ti avizují, že by mohli intervenovat nejdříve v dubnu). Pro případ této eventuality Rusko stahuje vojáky na Kavkaz a evidentně se připravuje k útoku na Turecko ZDE. A jeho strašení 3. světovou válkou, stejně jako řeči o tom, že "neexistuje vzdušný prostor NATO", jsou určeny do amerických uší. Mají odradit od plnění spojeneckých závazků.

Jestliže Turecko zkusí prolomit blokádu Aleppa, Rusko na ně zaútočí a bude pokračovat v zastrašování západních zemí, aby je odradilo od aktivace čl. 5 Severoatlantické smlouvy. Protože Turecko má v tuto chvíli větší pozemní armádu, než USA, jeho izolace a porážka by ovšem znamenaly faktický konec aliance, jež by nadobro ztratila veškerou vojenskou i politickou věrohodnost.

To je druhá nejlepší varianta. Třetí a nejhorší variantou je, že se americký prezident Barack Obama patnáct minut po dvanácté, poté co v Sýrii všechno zanedbal a prohrál, poté co takřka nic neudělal, aby zabránil umírání statisíců, probudí z narcistického spánku a bude chtít dokázat, že si s ním Putin nemůže leštit polobotky. V tom případě by ale opravdu mohlo dojít k nejhoršímu. Nepůjde jen o to, že Američané prohrají válku v Sýrii, kde nechali dílem zničit, dílem si přeplatit Moskvou všechny spojence. Konflikt by se rychle rozrostl a mohl by přesáhnout hranice regionu.

Vtip je ovšem v tom, že USA po osmi letech obamování nedokážou vyvíjet žádný podstatný vliv ani na Turecko, ani na Saúdskou Arábii, ani na Bahrajn. V regionu Blízkého východu se nehraje na působivě sestavené projevy a na golfové partie. Kdo se projeví jako nespolehlivý spojenec a slabý a nerozhodný charakter, není brán vážně.

Proto se o budoucnosti světa rozhoduje v Ankaře, Rijádu, Moskvě a Teheránu, zatímco na Johna Kerryho zbyla jednoslovná role, v níž odhodlaně opakuje: "Příměří! Příměří!"

0
Vytisknout
3077

Diskuse

Obsah vydání | 12. 2. 2016