Chatham House: Jak ovlivní pařížské útoky evropskou politiku?

18. 12. 2015 / Karel Dolejší


Krize evropského integračního modelu se v České republice stala primárně odrazovým můstkem politického hochštaplerství. Lidé, kteří dnes nejhlasitěji tvrdí, že "analyzují" krizové momenty, tak začasté činí na způsob supů snášejících se nad kořistí. Jejich "analýzy" slouží primárně osobním politickým ambicím, nikoliv věcné orientaci v problémech - ať už je řeč o Konvičkovi, Hamplovi, Okamurovi, Zemanovi či Robejškovi. To co tito lidé říkají je vedeno primárně snahou dobýt a udržet politickou moc, podsunout české společnosti své vlastní představy o hodnotách a institucionálním uspořádání a sám šplhat na vrchol pyramidy. Jako "analytici" jsou tito lidé v tvrdém střetu zájmů, protože není možno oddělit jejich velmi zaujatou politiku od analýzy, která má být jako vždy co nejpřesnější a co nejméně předpojatá.


Debata, která proběhla 14. prosince v britském Chatham House ZDE, tímto nedostatkem netrpí. Veřejní intelektuálové, kteří v ní vystoupili, si nepřihřívají polívčičku soukromých politických projektíčků. Dosahují tak úplně jinou úroveň věcnosti debaty, než na české politické pavlači.

Profesor John Gaffney z Aston University v úvodu varuje před rozšířeným mýtem, podle nějž francouzská ultrapravicová Národní fronta odešla z letošních regionálních voleb poražena. Vcelku, upozorňuje Gaffney, dostala téměř sedm milionů hlasů, i v "neúspěšném" druhém kole ji volil téměř milion lidí, tj. zaznamenala extrémní úspěch. Navíc mainstreamové strany proti FN postupovaly způsobem, který mění pravidla hry v regionálním volebním systému, jenž byl zamýšlen jako poměrný, a potvrdili tak verzi Le Penové, která hovoří o "spiknutí".

Co teď ale Le Penová dělá není oplakávání výsledků regionálních voleb, naopak se naplno pustila do další volební kampaně. V ní jde o prezidentské volby v roce 2017, ovšem soustředí se současně také na parlament - což její otec, Jean-Marie, v době, kdy prošel do druhého kola prezidentského hlasování, nedělal. Strategie jeho dcery je lepší a může být úspěšnější, varuje Gaffney. Důvody vzestupu ultrapravice nezmizely a mainstreamové strany na ně nemají žádný recept. Nikdo neoslavuje.

Francouzská společnost je po útocích v Paříži ve stavu hlubokého pocitu nejistoty, upozorňuje Gaffney. Přitom se změnilo samotné pojetí toho, co "nejistota" znamená. Dříve se tento pojem vztahoval na nedostatky v oblasti vynucování zákona a pořádku. Současnost je mnohem komplikovanější, existuje tu "národní úzkost", "kulturní" a psychologická nejistota, kterou využívají krajní politické subjekty.

Sara Silvestri z City University v Londýně upozornila na nebezpečí vývoje, který byl v minulosti zaznamenán v muslimské komunitě v Británii. Ta se začala cítit izolovaná a zneužívaná ze všech stran: Teroristé zneužívají její náboženství, ultrapravice z ní dělá terč a bezpečnostní složky se snaží rekrutovat informátory. A ve Francii, která je založena na principu nenáboženského charakteru státu, je obzvlášť velký problém kvůli otázce, jak vůbec zacházet s náboženskou menšinou, aniž by byla stigmatizována.

Podle Silvestri je EU neúspěšná, když nedokáže mladým lidem z prostředí přistěhovalců přesvědčivě předložit představy o tom, jak by měla v budoucnu vypadat; tito lidé zůstávají vyděleni a nemají žádný životní program, nevidí důvod angažovat se v politice či v jakékoliv veřejné aktivitě vůbec. Silvestri hovoří o potřebě obnovit veřejnou participaci, nicméně nepředkládá sama žádný recept, jak toho dosáhnout.

Matthew Goodwin z Chatham House varuje, že pařížské útoky paradoxně posílily letitý narativ krajní pravice, podle nějž se právě jen ona snaží bránit evropské liberální hodnoty (které chce ve skutečnosti zlikvidovat). Přitom v zemích jako Rakousko, Nizozemí nebo Švýcarsko jsou již nyní protipřistěhovalecké strany vůbec nejsilnějšími subjekty na politické scéně.

Zajímavá otázka, upozorňuje Goodwin, spočívá v tom, proč některé země velmi vážně zasažené politikou škrtů - ve skutečnosti jistě mnohem hůře, než Švýcarsko nebo Rakousko - například Španělsko nebo Portugalsko, nemají takovéto silné ultrapravicové protipřistěhovalecké strany. Tuto otázku je třeba také v ČR opakovaně a důrazně pokládat všem ortodoxním "marxistům", kteří donekonečna tupě svádějí nástup krajní pravice na ekonomické faktory (na které ostatně systematicky redukují i všechny ostatní dimenze politiky).

Podle Goodwina se ve skutečnosti začínají měnit samotné základy evropské politiky. "Věčná" dualita mezi pravicí a levicí v oblasti ekonomické politiky je postupně vytlačována novou, kulturní dělící linií. Ta se týká otázek bezpečnosti, imigrace, národní identity, kulturní nejistoty. A již před patnácti lety politologové upozorňovali, že největší hrozba Evropě nepřichází ze strany islámského extrémismu, ani ultrapravicového extrémismu, ale z kumulativního působení obou, díky čemuž hrozí, že - řečeno s Yeatsem - "the centre cannot hold".

Gaffney uzavírá, že by bylo třeba propojit otázku sociální politiky s bezpečnostní politikou, aby se FN vzal vítr z plachet a zabránilo se dalšímu přírůstku hlasů. To však podle něj nikdo nedělá. Hlavní francouzské strany pouze uklidňují voliče, snaží se je přesvědčit, že jim naslouchají, ale zásadní změny ve své politice neprovádějí.

V českém prostředí obecně existuje jen velmi slabá tradice kritického přezkoumávání předpokladů vlastního uvažování, a to i když se svět nebývale rychle mění. Jedním z důvodů je "kmenový" a "smečkový" charakter této společnosti, kde "pravověrné" vyznávání "svatých" předpokladů funguje coby povinné přihlášení se pod společnou vlajku, kdežto opak v podobě reflexe je vždy nežádoucí a svatokrádežný. To je jedním z důvodů, proč na jedné straně máme tupé islamofoby, na druhé "marxisty" odvysvětlující probíhající změny prokazatelně neadekvátním ekonomickým a "třídním" jazykem, a na třetí povinné optimisty ignorující setrvalý přírůstek voličů u subjektů typu francouzské Národní fronty na základě slepé a povrchní víry, že se společnost přece pokaždé nakonec zmobilizuje, aby extrémisty zastavila.

Avšak stává se spíše jen výjimečně, aby někdo, kdo vidí věci pod silným ideologickým zkreslením, dokázal uchopit situaci tak, že také vymyslí proveditelnou a účinnou politiku, jež by stávající problémy vyřešila, nebo alespoň výrazně zmírnila.

0
Vytisknout
1417

Diskuse

Obsah vydání | 22. 12. 2015