K výročí smrti Václava Havla:

Je opravdu nutné proměnit všechno v ČR v ideologický stereotyp a mediální kýč?

19. 12. 2015 / Jan Čulík



Facebook všechno zveličuje a přináší to v přehnaných černobílých konturách, ve výrocích často prozrazujících až patologickou frustraci. Přesto si myslím, že je alarmující přehnaná adorace někdejšího českého prezidenta Václava Havla, která se projevila v pátek 18. prosince, v den čtvrtého výročí jeho smrti, protože znovu dokazuje, stejně jako tolik skutečností v dnešní České republice, že lidi jaksi vůbec nejsou schopni vnímat realitu pragmaticky a kriticky a dělají jen emocionální, kmenová, ideologická gesta.

To, že se od své přímé volby před dvěma lety nynější prezident Miloš Zeman vyprofiloval v ultrapravicového populistu a že Havel byl zjevně lepším prezidentem než ješitný a omezený Klaus i stejně ješitný a neskrupulózně ve společnosti šířící prokazatelné nesmysly Zeman, není přece důvodem, aby lidé, jimž se dnešní prezident nelíbí, udělali z Václava Havla absurdně zveličený mýtus dobra a dokonalosti. Mytologické divadlo, které se kolem Václava Havla provozuje, myslím hrubě uráží jeho památku, protože ač byl Havel také manipulátor a inscenátor politických divadelních představení, takhle daleko by ve své sebeadoraci nezašel, považoval by to jistě za ponižující.

Nejsme opravdu schopni se na Václava Havla podívat střízlivýma očima? Bezpochyby je nutno ocenit jeho literární přínos od šedesátých let: Jeho absurdní hry, Zahradní slavností počínaje, jsou významným mezníkem v české a snad i světové literatuře dvacátého století, to mu nikdo nevezme. Důležité jsou i jeho politické eseje z doby normalizace, zejména Moc bezmocných, a pak jeho odvážný občanský postoj, který ho přivedl na rozhraní sedmdesátých a osmdesátých let na několik let do vězení, kde Havel málem umřel. Překvapivě dobrý byl Havlův film Odcházení, natočený nedlouho před jeho smrtí, který česká kritická obec vůbec nepochopila, odmítla ho a až po Havlově smrti ho přijala. 

Ze zahraničně-politického hlediska bylo jistě pro Československo začátkem devadesátých let významné, že se Havel stal na pár let důležitou, i když poněkud zjednodušenou, mezinárodní ikonou, symbolizující demokratizaci středovýchodní Evropy. Poněkud idealizovaná, pohádková představa, že na Pražském hradě po roce 1989 sedí "prezident filozof", a že tedy v Československu zavládl ideální stav, byla jistě na těch pár let pro Československo prospěšná, než se na něj zcela zapomnělo.

Havlovo prezidentování bylo ovšem do značné míry sporné - nezvládl svou adoraci obyvatelstvem z prvních postkomunistických let a problémem také bylo, že jeho mlhavé a nepříliš kompetentní moralizování působilo nepřesvědčivě - neefektivně kritizoval postkomunistický establishment, jehož součástí však sám byl a měl z něho prospěch, takže šlo o střet zájmů. Začátkem devadesátých let varoval Havla britský historik Timothy Garton Ash, aby nepřijímal roli českého prezidenta, že pokud zůstane nezávislým intelektuálem, bude jeho pověst neotřesena, kdežto jako prezident si ji zničí. Havel to vůbec nepochopil.

Havel se děsivě bál možného návratu komunistického režimu z doby před rokem 1989 a obnovení vlivu Ruska nad Československem a Českou republikou. Vzhledem k jeho životním zkušenostem to bylo jistě pochopitelné, i když to vedlo k jeho naprosto nekritickému spoléhání na podporu Spojených států. Neuvědomoval si, jako si v ČR dodnes neuvědomuje skoro nikdo, že žádná mocnost či supervelmoc není "dobrá" prostě jen sama od sebe, a že zejména v zahraničněpolitické sféře vždycky drsně prosazuje své sobecké zájmy. Falešná představa, že Spojené státy jsou "hodné", na rozdíl od Sovětského svazu či Ruska, vznikla z toho, že v době komunismu byly zájmy Československa a Spojených států společné, jenže to byla jen dočasná náhoda. Rozhodnutí Václava Havla poskytnout americkým rozhlasovým stanicím Rádio Svoboda a Svobodná Evropa za jednu korunu budovu bývalého Federálního shromáždění v Praze na Václavském náměstí u Muzea, protože si Havel myslel, že pokud bude Svobodná Evropa v Praze, Amerika Československo neopustí, bylo naprosto naivní. Na druhé straně Havlova hrůza z možného návratu mocenského vlivu Ruska nad Československem znamenala, že zahájil proces včleňování Československa/České republiky do západních struktur, které pak koncem devadesátých let a začátkem nultých let dokončila česká sociálnědemokratická vláda.

Havlova nekritická podpora americké zahraniční politiky znamenala i značné chyby, který vedly globálně k obrovskému utrpení milionů lidí. Podobně jako Tony Blair a George W. Bush, Havel nemyslivě podporoval princip "humanitárních" válek, tedy princip západních vojenských intervencí v diktaturách, které měly přivodit vznik demokracií. Politika to byla nesmírně naivní, neboť západní politikové předpokládali, že stačí rozbít státní struktury diktatury a po svržení diktatury "nějak", "spontánně", vznikne efektivní demokratický stát. Ve skutečnosti se ukázalo, že rozbití utlačitelských státních struktur vede k naprosté anarchii, v níž pak získají moc vražedné extremistické skupiny, jako je dnes Daeš. Nekritickou podporou této západní politiky nese Havel spoluvinu na úmrtí statisíců lidí po světě.

Samozřejmě, že oba další čeští prezidenti - Klaus i Zeman - byli už podstatně horší než Havel. Opravňuje však jeho stoupence tato skutečnost k trapné, až hysterické mýtizaci obrazu Václava Havla? Nemůžeme se na něho dívat rozumně, věcně a střízlivě?

Daleko důležitější než nekritická adorace Václava Havla mi přijde, že by se jeho nekritičtí obdivovatelé měli možná zamyslet nad tím, proč památku Václava Havla v české společnosti tolik lidí tak zuřivě nenávidí. Co je toho příčinou a neměl by o tom vzniknout společenský dialog.

Petr Uhl napsal ve svých vzpomínkách moudře, že Česká republika úřad prezidenta vůbec nepotřebuje a že by měl být zrušen. Historie prezidentství Havlova, Klausova a nyní zejména Zemanova pro tento argument přinášejí drtivě přesvědčivé důkazy. Instituce prezidenta České republiky je historickým přežitkem, je nesmyslným a zastaralým pokračování autoritářské, monarchistické tradice z Rakouska-Uherska. Zrušení prezidentského úřadu by Česká republika vstoupila do moderního světa. Skutečnost, že se na jeho provoz vydává ročně 351,6 milionů Kč, je výmluvným případem absurdity poměrů v dnešní České republice.

0
Vytisknout
4554

Diskuse

Obsah vydání | 22. 12. 2015