Co by na to asi řekl Václav Havel…

21. 12. 2015 / Daniel Veselý

Souhlasím s Janem Čulíkem ZDE nejen v tom, že nynější kult Václava Havla v České republice nám znemožňuje střízlivý pohled na osobu prvního polistopadového prezidenta a smysluplnou debatu o něm. Jestliže nyní na Hradě sedí politik, který má na spoustu společenských jevů otřesný, ba až nelidský pohled, a který „nás nereprezentuje náležitě ve světě a dělá naopak jen ostudu“, ještě to neznamená, že bychom do mravní opozice měli stavět někoho, jehož morální profil obsahuje nejeden protimluv, či rovnou deficit.

Potřeba mýtů v české společnosti je dle mého mínění nevyvratitelně zakořeněná; snad je to tím, že jsme de facto jen relativně malý národ, který potřebuje alespoň snít o blanických rytířích či jiných bájných postavách, které nás jednoho dne spasí a zaženou temná oblaka nad našimi hlavami. I mnozí inteligentní Češi prostě potřebují k někomu vzhlížet, hledat tváří v tvář stávajícímu marasmu ve společnosti, majícímu navíc záštitu na Hradě, pevný bod v někom, kdo by mohl neblahý trend postupné fašizace tuzemského politického a mediálního diskurzu ne-li zvrátit, tak alespoň neutralizovat.

Problém je v tom, že tito lidé ve svých cizelovaných ikonách nechtějí, nebo, co je snad ještě horší, nevidí očividné rozpory v jejich názorech a skutcích, z nichž některé mohou být opravdu ohavné. Václav Havel je přímo ilustrativní příklad člověka, který sice hovořil o humanitě a nutnosti dodržování lidských práv a vystupoval proti autoritářským a diktátorským praktikám a režimům, avšak počínal si při tom naprosto selektivně.

Zatímco se zesnulému exprezidentovi příčilo pronásledování obyčejných Rusů, Bělorusů, Kubánců, Číňanů, Tibeťanů a dalších národů a etnik, tutéž účast postrádal u Iráčanů, Palestinců, Srbů, Latinoameričanů, Východotimořanů, tureckých Kurdů a jiných utlačovaných národů, jimž právo na důstojnou existenci upíraly Spojené státy, Izrael a jejich spojenci. Havlova selektivní lidskoprávní optika byla do očí bijící a ve svém důsledku působila naprosto cynicky a pokrytecky. Skutečně mě zaráží, že tyto skutečnosti nechtějí dnes Havlovi stoupenci vnímat jako úzkoprsou morální dichotomii, jež vrhá neblahý stín kupříkladu na jeho pozitivní činnost v disentu. Nelze přece diferencovat starost o utlačované podle geopolitického klíče a podle toho, kdo onen útlak provádí, nebo je snad právo na důstojný život bez oprese určeno jen vyvoleným?

Je téměř stoprocentně jisté, že kdyby Václav Havel žil, jistě by vystupoval na obranu uprchlíků proudících ze zemí globálního Jihu do Evropy a apeloval by na hnědnoucí politickou věrchušku i obyčejnou populaci, aby tyto nešťastné lidské bytosti nedémonizovala a chovala se k nim jako k někomu, kdo potřebuje naši pomocnou ruku. Solidarizoval se snad Havel s milióny palestinských uprchlíků, když podporoval izraelskou vládu při brutální okupaci a krádeži palestinské půdy, zatímco měl vřelé slovo pro desítky politických vězňů na Kubě a v Bělorusku? Odsoudil snad vehementně anglo-americké sankce, které odpíraly obyčejným Iráčanům životně důležité potraviny a léky a v jejichž důsledku zemřely statisíce lidí, především malých dětí? Mám za to, že podobné otázky by si měl klást každý kriticky uvažující člověk, jenž vyzvedává Havlovy kladné stránky, které samozřejmě nelze jednostranně opomíjet.

Často se připomíná Havlovo „humanitární bombardování“, přesněji jeho výrok o tom, že bomby padající na Srbsko jsou povahy čistě humanitární. Nicméně asi nejzávažnější skutek, jehož se Václav Havel ve funkci prezidenta České republiky dopustil, je podpis takzvaného Dopisu osmi ZDE adresovaného Radě bezpečnosti OSN, v němž jeho autoři vyjadřují podporu pro angloamerickou intervenci do Iráku. Víme dobře, že tato nelegální invaze, již mezinárodní právo klasifikuje jako „největší mezinárodní zločin“ ZDE, způsobila smrt statisíců až jednoho miliónu lidí, vedla k sektářským bojům, jež „inspirovaly“ i syrský konflikt ZDE, a nadto vytvořila dva miliony vnitřních a dva miliony vnějších uprchlíků. Vyjádřil se snad bývalý prezident k jejich tragickým osudům s upřímnou účastí; se stejně upřímnou účastí jako k osudům Tibeťanů nebo čínských disidentů? Nevzpomínám si…

Havel nikdy nebyl schopen nahlas připustit, že jeho láskyplné objetí s Bushovými neokonzervativci jde ostře proti všemu, co kdy o humanismu hlásal a napsal. Nikdy neodvolal svůj podpis Dopisu osmi, aby se alespoň částečně očistil od pohromy, která Irák zachvátila; nikdy veřejně nepřipustil, že i on sám má na jejím rozpoutání svůj podíl, byť zdaleka ne takový jako její přímí architekti ve Washingtonu a Londýně.

Ba co více, v době, kdy spolu s dalšími evropskými státníky Havel obhajoval Bushovy kriminální choutky napadnout sankcemi otřesenou iráckou společnost, byly k dispozici analýzy, jejichž dobře informovaní autoři varovali, že vpád do Iráku přinese zkázu ZDE. Případná neznalost neomlouvá.

Občan Václav Havel, nepoučen iráckým infernem, v březnu 2011, tedy v roce své smrti, veřejně prohlásil, že je nutné vojensky zasáhnout v Libyi ZDE, přestože existovaly alternativní možnosti, jak tehdejší krizi vyřešit ZDE. Libye se v důsledku intervence NATO v těsné vojenské spolupráci s protivládními rebely stala učebnicovou zhroucenou zemí, v níž kvete eldorádo pro překupníky s uprchlíky, kteří na migrační krizi zločinným způsobem participují.

Lidé, kteří nyní s nostalgickou úporností vzývají Havlovu lidskost a porozumění kladouce si otázku „Co by na to asi řekl Václav Havel?“, by si především měli uvědomit, že zesnulý exprezident nebyl žádným morálním titánem a zázračným garantem smíru ve společnosti, ale někým, kdo má rovněž skutečně temné stránky.

0
Vytisknout
3141

Diskuse

Obsah vydání | 23. 12. 2015