Hrách se stěny nechytá, čili Odkaz komunitního organizátora

23. 12. 2015 / Karel Dolejší


V roce 2010 Barack Obama v Praze hovořil o světě bez jaderných zbraní. Vůbec jej nezajímalo, že takový svět je to poslední, co si jeho klíčový partner, Putinovo Rusko, ve skutečnosti přeje, a že pokud Kreml vůbec bere podobné řeči vážně, tedy jen jako indikátor existence podlého plánu vrahů z volstrýtu na své úplné zničení. Měli jsme zpozornět už tenkrát. Mohli jsme si ušetřit spoustu nepříjemných překvapení s nejhorším americkým prezidentem po roce 1945.


Zatímco Rusko hrozbami silou přinutilo Američany zastavit pilotované lety nad Sýrií ZDE, Leon Aron v článku s výmluvným názvem "Why Obama Can't Catch Up with Putin's Increasingly Bold Moves" (Přibližně: Proč Obama pořád nezvládá tempo Putinových stále odvážnějších kroků) ZDE podrobně vysvětlil, v čem je podstata problému. Egocentrický a o své pravdě naprosto přesvědčený americký prezident se domnívá, že Putin v zásadě uvažuje úplně stejně, jako on sám; anebo pokud to zrovna teď nedělá, rozhodně by měl a už brzy s tím začne. Vůbec se tedy nestará o to, jak Putin myslí, jaká je jeho strategie, a že jediným "společným" počinem, který pro něj připadá v úvahu, je nové rozdělení světa na sféry vlivu - přičemž v té ruské budou platit jenom a jenom ruská pravidla, nic jiného. Místo toho se stále hledá jakýsi základ pro vzájemně výhodnou dohodu. A ten samozřejmě nemůže být nalezen, pokud se v Moskvě na žádné vzájemně výhodné dohody nevěří. V perspektivě čekisty je každá výhra jedné strany nutně a nevyhnutelně prohrou druhé. Západ je podlý a zákeřný a snaží se nás oblafnout, ale my se nedáme a Gorbačovovy chyby nezopakujeme. Už nikdy.

Se současným Ruskem nelze uzavírat dohody postavené na nějakých principech, vysvětluje otevřeně Viktor Orbán ZDE. Vše, co vůbec lze dosáhnout, je založeno jedině na vzájemném poměru sil. Když to říká Orbán, který jako jeden z mála politiků v současné Evropě s Putinem jedná bez problémů, ani pak to není slyšeno a analyzováno.

Obamův hluchý monolog ohledně Ruska, které si od A až do Z vytoužil a vymyslel, má totiž na Západě spoustu ozvěn. V českém prostoru jsou ozvěny hluchoty nejčastěji spojeny s nostalgií pamětníků vztahující se k období détente. Že je situace dnes zcela jiná, že současná Moskva není stárnoucím, saturovaným, konzervativním impériem za Brežněva, ale mimořádně agresívní revizionistickou mocností spoléhající v mezinárodních vztazích výhradně na armádu a tajné služby, je zuřivě odmítáno jako "rusofobie". Konstatování, že jediným základem vzájemných vztahů s Moskvou dnes může být vzájemný poměr sil, je parodováno moralinovými frázemi typu "Tvrdí, že na Rusko platí jen klacek". Jenže ani Orbán, který s Rusy výborně vychází, neříká nic jiného. Pokud jste slabší, vypucuje si s vámi Putin boty, nehledě na krasořečnění o morálce a "správné straně historie" a nehledě dokonce na skutečnost, že jste shodou okolností prezidentem Spojených států amerických. Lidé, jejichž obraz světa není tvořen rigidními floskulemi, ale zahrnuje nějakou míru zohledňování empirických dat, ovšem chápou, že slabý silnému proti jeho vůli nepodsune žádná pravidla. Jiní ale brání desítky let prošlé dogma a moralistní retroutopii zuby nehty, tím hůře pro fakta.

Pokud jde o stále napjatější krizi v Sýrii, Edward W. Walker konstatuje rostoucí riziko přímého vojenského střetu, mizivou pravděpodobnost vzniku skutečné mezinárodní koalice proti islamistům - a vidí v principu tři možné varianty americké reakce ZDE. První možnost, vojenská spolupráce s Ruskem, je nepravděpodobná kvůli naprosté nedohodě o velení, prostředcích, identifikaci "umírněné" opozice; dále Washington nedokáže přimět klíčové regionální spojence ke spolupráci s Moskvou, která vůči nim vystupuje hostilně a zastrašuje silou; neexistuje shoda na cílech a konečně vnější aktéři nedokážou nadiktovat místním funkční politické uspořádání.

Druhá možnost spočívá ve snaze udělat ze Sýrie druhý Afghánistán tím, že USA začnou masivně dodávat zbraně opozici (tím se myslí např. objemy zbraní srovnatelné alespoň přibližně s tisíci tun, které nepřetržitě přiváží ruské lodě a letadla). To, jak vidno, se rozhodně neděje, dokonce v posledních týdnech došlo k utlumení dodávek protitankových střel TOW. Je také extrémně nepravděpodobné, že by USA kvůli Sýrii změnily dlouholetou politiku ve vztahu k proliferaci přenosných protiletadlových systémů. Rusko sice dodává svým nestátním i státním klientům zcela nezodpovědně výkonné protivzdušné systémy středního i velkého dosahu, Američané to však v tomto rozsahu nedělali nikdy - a osudy afghánských přenosných střel Stinger vedly k zásadnímu odmítnutí dalších takových dodávek.

Konečně třetí možností je podle Walkera Rusy de facto ignorovat a pokračovat ve vlastním úsilí. To je ovšem, sluší se dodat nad rámec Walkerovy analýzy, zjevně nereálné, protože ignorovat Rusy, když hrozbami vytlačují Američany ze vzdušného prostoru nad Sýrií a bombardují jejich spojence, jednoduše nelze.

Není ovšem vyloučeno, že Bílý dům bude třetí variantu usilovně předstírat. Jinak řečeno, zvolí propagandistický ústupový boj.

***

V prostředí sovětské KGB začala nová imperiální ideologie čerpající z tradic ruského carismu vznikat ještě na konci brežněvovské éry stagnace. Partnery v dialogu o současném světě jsou tak dnes pro čekistu Putina ruští autoři 19. století a jejich dnešní pochybní pokračovatelé. Nikoliv americký černoch, jehož druhé jméno zní Hussein a ruská média ho s velikou oblibou karikují coby opici narozenou v Keni. Uznání reality by muselo začít připuštěním faktu, že Moskva Obamu vůbec nebere vážně, protože ho (s notnou příchutí rasismu) vnímá jako špatného herce deklamujícího "moudra" v mizerném televizním seriálu, nikoliv jako silného politika, který si dovede vynutit respekt a jehož slova mají váhu.

Aron v článku zmíněném v úvodu rýsuje scénář, v němž by se USA v Sýrii angažovaly výrazněji než dosud. Vstoupily by do procesu vynucování bezletové zóny nad severní Sýrií, ale požadovaly po Turecku, aby v ní nasadilo pozemní síly, po ropných monarchiích, aby platily obnovu syrské infrastruktury, a po Evropě, aby zapůjčila letadla. Takový plán mohl možná fungovat před ruskou intervencí. Dnes by fungoval jedině tehdy, kdyby byly neutralizovány ruské letecké a protivzdušné prostředky v syrském pobřežním pásu. To nikdo neudělá, s nejvyšší pravděpodobností ani Izrael, jeho počáteční vstřícnost vůči Moskvě se po nasazení ruského systému S-400 ukázala coby nefunkční a neperspektivní - a raději tedy zahájil normalizaci vztahů s Tureckem.

Pokud jde o Sýrii, pro Spojené státy je jednoduše pozdě. Klíčovým je zde teď soupeření Ruska spojeného s Íránem na jedné a integrujících se sunnitských regionálních aktérů na druhé straně - nikoliv to, co se povídá na mikrofony v Bílém domě, jenž je ze hry.

Na jiných místech glóbu ještě pozdě být nemusí, pokud by došlo ke změně nefungujících přístupů. Jenomže dosluhující americká administrativa je bohužel nepoučitelná, živoucí ilustrace nietzscheánské teze o věčném návratu téhož.

0
Vytisknout
1604

Diskuse

Obsah vydání | 23. 12. 2015