Smrt Jana Masaryka v zorném úhlu Václavy Jandečkové

23. 12. 2015 / Miroslav Vejlupek

Tím, do čeho je vtěsnáno odosobněné sousloví Jan Masaryk, je elasticita času. Patrně se s trpělivým čtenářem shodneme na tom, že čas je vždycky svrchovaný: jedny fenomény na svět přivádí, aby jim dal opět zaniknout, jiné fenomény přechovává donekonečna. Vůkol nás dosud není takového tlaku, pod kterým by se rozdrolila historicky osudová skutečnost, že sousloví Jan Masaryk jest na předlouhá desetiletí povýšeno na sémantický znak pro záhadné inepovědomí.

Od poloviny prosince přibývá do knihkupeckých oáz (ještě)čtenářů výpravná kniha s neméně výpravným názvem Kauza Jan Masaryk (nový pohled) (Domažlice: Nakladatelství Českého lesa, 2015). Autorkou knihy je Václava Jandečková, historiografka, která když do literatury faktu promluví, vždycky je to nevšední událost. Dokázala to v roce 2013 (Kámen: Svědectví hlavního aktéra akce „Falešné hranice“ u Všerub na Domažlicku) i v roce následujícím (Tři muži proti totalitě: Odbojář Ota Tulačka, pilot RAF Josef Hýbler a americký diplomat Walter Birge v boji s StB).

Záhadné zlákalo aktuálně zřejmě nejmladší prominentku literatury faktu českého Jihozápadu (*1974) do tématu desáté březnové noci roku osmačtyřicátého a myslíme si, že to od Václavy Jandečkové byla v jistém slova smyslu až smělost. Jenom si vzpomeňme, že s přelomem století přibyla do národní bibliografie ne neseriózní práce Jana Havla Smrt Jana Masaryka očima kriminalisty: Ve stínu úvah a ve světle dokumentů (Vizovice: Lípa – Ludmila Velcerová, 1998) a vedle té naopak polemický historizující slovesný polyptych Jindřicha Grulicha Smrt Jana Masaryka – nebyla to sebevražda (Karviná: vl. n., 1998), Smrt Jana Masaryka – nebyla to nešťastná náhoda (tamtéž, 2001) a Smrt Jana Masaryka – byla to vražda (opět Karviná: vl. n., 2001).

A což nebudí snad až úžas nazření Jiřího Řezníka? Ten v knize Kdy opravdu zemřel Jan Masaryk (Praha: Bondy, 2014) zvažuje, neleželo-li pod okny Černínského paláce tělo ministrova dvojníka a nedožil-li skutečný Jan Masaryk pod falešnou identitou v některém z izraelských kibuců.

Zkrátka, zmiňujeme jiné knihy a jiné autory, abychom tím podotkli, že psát v polovině našeho desetiletí o smrti Jana Masaryka je nejen faktograficky (pře)náročné, ale svým způsobem i nebezpečné – nebezpečné rizikem znemožnění se. (A to už vůbec nemluvíme o laborování ve významu sémantických znaků záhadné a nepovědomí. Národní identita příznačně odstrojena z mantelety iluzí! (Mimochodem, Václava Jandečková ve svém výčtu pramenů a literatury Řezníkovu knihu neuvádí.)

Antonín Sum, dle našeho názoru umně využívající fakt, že býval ministrovým osobním tajemníkem, nepochybuje o Masarykově demonstrativní sebevraždě. Už jmenovaný vyšetřovatel Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Jan Havel se kloní k hypotéze nešťastné náhody, za niž vina spadá na prominenty Komunistické strany Československa, načež historik Lubomír Boháč kontruje knihou Jak to nebylo: Rozpaky nad knížkou Jana Havla Smrt Jana Masaryka očima kriminalisty a nejen nad ní(Praha: Academia, 2006). Václava Jandečková zase odmítá zjednodušující bagatelizaci kauzy Jana Bydžovského historikem Jiřím Kocianem.

Tradiční (nejméně) třípólné vhledy do buď jak buď tragédie z nočních hodin 10. března 1948 jsou někdy až kontraproduktivní, někdy na hranici konfliktů oscilující. Nikoli politická, nýbrž prostá psychologická poptávka toho kterého společenského údobí, jakož i tendenčnosti neprosta odborná a čistě lidská profilace autorských veličin vězí za nadprodukcí literatury místy už laděné dokonce do efektní jímavosti, jindy zase do neurotických klišé …

Spisovatelka Jandečková, mající nezpochybnitelné vlohy, byť ne profesionální teoretickou kvalifikaci, pro práci historičky a politoložky, informovaně vyčíslila dosavadní pokusy o rozpletení kauzy Masarykovy smrti letopočty 1948, 1968-1969, 1993-1996, 2001-2003. Knihou Kauza Jan Masaryk (nový pohled) zkouší podnítit k vyšetřování novému.

(2)

„Jsem ráda, že vznik této knihy podpořila i rodina Jana Bydžovského. Je totiž nejvyšší čas rozhodit jednu z posledních sítí. Bude-li se o tématu opět mluvit, mohou se objevit další fakta, která snad jednou zapadnou jako dílky do mozaiky, která odpovídá skutečnosti – ať už jde o několik verzí násilného činu, sebevraždu z nejrůznějších důvodů, či snad i nešťastnou náhodu. Čekat a spoléhat se na otevření archivů Ruské federace je oproti tomu sice cesta s největší pravděpodobností přímá, ale až příliš pohodlná, alibistická a na dlouhá léta jistě slepá. Odkrýt pravdu o konci Jana Masaryka se musíme pokoušet sami.“ Václava Jandečková: Kauza Jan Masaryk (nový pohled),Pár slov na vysvětlenou a poděkování.

Už vypovídací hodnota pouhých úryvků z Jandečkové předmluvy dává na srozuměnou, že literární objev Podčeskolesí a Pošumaví druhého desetiletí je z těch seriózních a laciným senzacím se vyhýbajících, nicméně a samozřejmě ne prost jistých ambic.

Václava Jandečková konkretizovala specifické téma své knihy jako Doznání k vraždě a tajný přešetřovací proces StB z let 1950-1951(což je i podtitul knihy). V nejmladší české literatuře faktu se tak opět objevuje dosud málo známé jméno Jana Bydžovského. Sama Jandečková se podivuje tomu, že po listopadovém převratu pouze její půlgenerační předchůdce Jan Němeček (*1963), historik, měl vůbec zájem prostudovat archiv rodiny Bydžovských.

Kauza bývalého blízkého spolupracovníka ministra Masaryka zaujala historiografku bádající v pražském Archivu bezpečnostních složek už v roce 2012. Byl Jan Bydžovský spoluodpovědný za smrt ministra zahraničních věcí? Či dokonce vraždil?

K těmto úvahám přivedl Václavu Jandečkovou archivní svazek z počátku padesátých let svědčící o přešetřování smrti ne nesložité lidské osobnosti, v účetní knize života mající zapsánu řadu netuctových informací o sobě. (Do politiky Masaryk vstoupil 1. března 1919, třiatřicetiletý, a téměř okamžitě začal působit jako chargé d´affaires ve Washingtonu. Oblast zahraniční politiky si ho získala na celý život: osobní tajemník ministra zahraničí Edvarda Beneše, ministr zahraničí exilové londýnské vlády, v letech 1944 – 1945 dokonce i ministr financí a ministr národní obrany. V červnu 1945 podepsal za Československou republiku Chartu Spojených národů a už v srpnu se stal vůbec prvním předsedou Světové federace sdružení pro Spojené národy. Atd.) Právě záhada tragického konce syna prvního prezidenta samostatné republiky je tím, co Jandečková zkouší rozplést a činí tak neepigonsky, s využitím informacízcela nových.

Ty informace obrážejí mezní příběh středoškolského profesora Jana Bydžovského (*1906), majícího za sebou kariéru absolventa Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy se státními zkouškami z matematiky a fyziky, poručíka dělostřelectva v záloze, později v Ženevě působícího v Mezinárodním úřadu práce a v Úřadu stálého delegáta Československa při Společnosti národů JUDr. Jaromíra Kopeckého, dále vykonávajícího funkce přednosty šifrového oddělení III. (zpravodajské) sekce exilového ministerstva zahraničí v Londýně, odborového rady poválečného ministerstva zahraničních věcí hovořícího plynně anglicky, francouzsky, německy, a schopného komunikovat také italsky, španělsky a rusky, prokazatelně agenta předávajícího hospodářské informace britské zpravodajské službě…

Podrobné výpovědi Státní bezpečností zadrženého Jana Bydžovského o zavraždění Jana Masaryka za spoluúčasti agenta západní zpravodajské služby vedly k přešetřování ministrovy smrti. To proběhlo v letech 1950-1951. (Spisovatelka ponechává na čtenářově uvážení, zda v pozadí kauzy Bydžovského „přiznání“ k vraždě nebyla snaha o účelové zkompromitování některých představitelů exilu a britské tajné služby.)

Zadržený se rozhovořil o hrůzné události z noci 10. března 1948 zcela nečekaně, od věci důvodu svého zatčení odtržitě, a uvedl mimo mnohého jiného, že likvidace jeho nadřízeného měla být provedena za spánku (Jan Masaryk užíval tlumícího antidepresiva) tak, aby nebylo možné zjistit, zda došlo k vraždě nebo sebevraždě. Zmást nás může (a také i mate) skutečnost, že Jan Bydžovský své výpovědi měnil, často až do chaotičnosti. Právě tato okolnost je v Jandečkové knize co možná nejvíce analyzována a spisovatelka ji nepovažuje za nic, co by ji mělo od historiografického pátrání odradit.

Ostatně vyslýchaný byl v tak špatném psychickém stavu, že byl rozhodnut k sebevraždě a dokonce vyšetřovatele prosil o zapůjčení pistole k jejímu provedení. O nesnesitelnosti vězeňského prostředí a vyšetřovacích metod nemožno pochybovat (Jandečková). „Bydžovského situace po zatčení, ke kterému došlo dne 8. listopadu 1949,“ rozepisuje autorka, „nebyla ani trochu snadná. Jeho přítel a bývalý kolega z ministerstva zahraničních věcí Jaromír Kopecký (*1899) se totiž záhy po uvěznění velmi ochotně rozpovídal, a to nejen o něm!“ (Pozn.: Jaromíra Kopeckého zatkla StB tři měsíce před Bydžovským.)

Z Kopeckého výpovědí jednu pasáž vybíráme dle předlohy spisovatelky, a to proto, aby si čtenář učinil představy o konkrétní práci Jana Bydžovského pro britskou stranu.

„Počátkem r. 1949 mě volal Bydžovský telefonem a žádal o schůzku. […]…sešli jsme se opětovně u Prašného mostu. Po vzájemném pozdravu řekl, že má pro mě nějaké zprávy. Nato mi sdělil podrobnosti: a./ O připravované obchodní smlouvě ČSR s Anglií, zejména o stanovisku čs. vlády. […] Zde se jednalo o informace taktického rázu, které jinak byly přísně důvěrné. b./ Další zajímavé hospodářské informace, které jinak nebyly na veřejnosti známy. Všechny tyto zprávy jsem použil pro informace jak naší zahraniční emigrace, tak anglo-americké zprav. služby přes Bern. […] Od této schůzky jsme se pak na osobní přání a z iniciativy Bydžovského viděli v jarních měsících asi třikrát do té doby, než odejel na konferenci do Annecy. Asi dvakrát jsme se setkali u Prašného mostu a jednou na některém jiném místě v ulicích Prahy. […] Na otázku, zda skutečně Bydžovský věděl o tom, že uvedené zprávy použiji pro svoji zprav. činnost proti ČSR, odpovídám, že ano. Musím ale pravdivě poznamenati, že jinak se jmenovaný nikdy blíže nedotazoval, jakou mám organisaci a jakým způsobem do ciziny zprávy dodávám.“ Kopecký příslušníkům StB rovněž popsal, „že ho Bydžovský informoval o „svém“ úředním styku s americkým, ale především prý s britským velvyslanectvím v Praze. Vzápětí se totiž poopravil a upřesnil, že jeho bývalý kolega z Černínského paláce snad jmenoval pouze britské velvyslanectví a že možná jen on později nabyl dojmu, že se jednalo také o Američany.“

Na tomto místě (jakož i na jiných místech knihy) se můžeme přesvědčit, že objektivita je z badatelčiných pracovních postupů. „Po důkladném prostudování kauzy Jana Bydžovského, všech dostupných materiálů vztahujících se k přešetřování jeho výpovědí a dlouhé řady dalších archiválií a souvislostí lze připustit, že interní přešetřovací proces StB i za tehdejší politické situace v zemi, to jest v rámci daných možností i mantinelů, byl autentický, rozuměj nevykonstruovaný a vedený – alespoň ze strany přešetřujícího znalce – s překvapivou snahou o objektivitu.“

(3)

„Václava Jandečková ve svých třech knihách dokázala, že zná dostupné archivní zdroje tak dobře jako nikdo jiný. Zároveň dokáže trpělivě a nápaditě hledat nové svědky a nenechá se odradit povrchní kritikou. Jak si předsevzala v létě 2014, čtenáři teď předkládá zcela nový pohled na záhadnou smrt Jana Masaryka. Nevyloučil bych, že na jejích tezích může být mnoho pravdy, a i kdyby nebylo, pak její přístup může ukázat, kterým směrem se v budoucnu vydat.“ Prof. PhDr. Igor Lukeš, Ph.D., odborný recenzent knihy.

Soudíme, že k Lukešově prologu třetí části naší stati není vůbec nepříhodné ocitovat ještě adekvátní vyznání autorky.

„Na tomto kontroverzním tématu jsem od počátku pracovala s vědomím, že můj úhel pohledu je tak provokativní, až se může zdát naivní a zároveň téměř neobhajitelný. Jenže právě ono nenápadné slovíčko téměř v sobě ukrývá řadu odůvodněných skutečností, které tento pohled na kauzu Jana Masaryka posouvají z oblasti čiré spekulace do roviny alternativní hypotézy, která se, jak věřím, může stát předmětem seriózní odborné diskuse.“

A tak je jen a jen na čtenáři, jaké vývody po přečtení Jandečkové knihy sám učiní.

Nám zbývá vrátit se v našem textu tam, kde už jsme jednou byli. Tím, do čeho je vtěsnáno odosobněné sousloví Jan Masaryk, je elasticita času. Opravdu si myslíme, že čas je vždycky svrchovaný, když jedny fenomény na svět přivádí, aby jim dal opět zmizet, zatímco fenomény jiné vytrvale zachovává. Také nám připadá, že nebude vkrátku, kdy se rozdrolí historicky osudová skutečnost, že sousloví Jan Masaryk je povýšeno na sémantický znak pro záhadné a sémantický znak pro nepovědomí. Historiografka a spisovatelka Václava Jandečková nás nutí o tom všem hloubat.