O lidskoprávním „nihilismu“

23. 12. 2015 / Daniel Veselý

Jak se dalo očekávat, obdržel jsem několik negativních reakcí na článek s názvem "Co by na to asi řekl Václav Havel…", v němž se zabývám očividnými rozpory v Havlově pojetí lidských práv. Záměrně se vyhýbám zjednodušující polarizaci – Havel rovná se neposkvrněné dobro versus Havel rovná se definitivní zlo - neboť tato cesta vždy vede do pekel. Je mi přesto vyčítáno, že havlovskou památku není radno nikterak poplivávat; hovoříme přece o nejlepším státníkovi, který se v polistopadové době objevil, ačkoliv měl své chyby jako ostatně každý – a já k němu přistupuji se zploštělým hledím a ideologickými brýlemi, v zajetí ruské propagandy atd. Rád bych mimo jiné čtenářům připomněl jeden Havlův počin, který považuji za statečný a který přesně spadá do univerzálního pojetí lidských práv.

Domnívám se, že někteří čtenáři příliš nepochopili to, co jsem se snažil celkem srozumitelně vysvětlit. Tedy ve zkratce: Lidská práva a humanismus obecně nemohou být diferencována podle geopolitického klíče či jakési stavovské příslušnosti. V tomto duchu ale Václav Havel v prezidentské funkci i poté jednal; příkladů je požehnaně.

Jeden z čtenářů napsal, že exprezident Havel měl pochopení pro Palestince a zároveň přitom podporoval izraelskou vládu. Soudím však, že je to naprostý omyl, mimochodem vyplývající z obecného nepochopení palestinské otázky v českém prostředí. Nemohu přece jedním dechem bezvýhradně podporovat izraelský establishment, který již dlouhá desetiletí potírá právo Palestinců na sebeurčení, a stavět se za jejich práva. To se navzájem jednoznačně vylučuje.

Disident Václav Havel ovšem v roce 1985 názorně ukázal, že je možné odsoudit zvůli moci, přestože to pro něj mohlo mít nepříjemné následky, nicméně nemám na mysli přímo ohrožení jeho existence či snad života. Havel v tomto roce odsoudil Reaganův nálet na Libyi, který usmrtil asi stovku civilistů, přestože Reaganova administrativa tehdy československý disent podporovala ZDE. Šlo o učebnicový příklad státního terorismu a zesnulý exprezident se zachoval přesně tak, jak měl při hodnocení zločinů mocných postupovat vždy.

Nicméně poté, co se Havel sám moci ujal a byl přijat do exkluzivního klubu vítěze studené války, podlehl šálivému volání sirén a stal se naprosto konformním vykladačem lidských práv; přesně tak, jak je pojímal vítěz studené války. To jest: Spojené státy s jejich spojenci lidská práva po celém světě dodržují a prosazují a jejich nepřátelé činí přesný opak. Pokud se dopouštějí bezpráví, tak jen z čiré nezbytnosti při prosazování vyšších spravedlivých cílů.

Tato šablona je prostě do očí bijící a já nedokáži pochopit, že ji řada jinak přemýšlivých lidí, kteří si Václava Havla jednoznačně váží, vůbec nevnímá. Příklad: Saddám Husajn vlastní zbraně hromadného ničení (ač se nikdy nenašly) a je nutné jej svrhnout a zavést v Iráku demokracii. Nic na tom, že šlo o nelegální invazi a o zavádění demokracie nemůže být v případě velmocenské politiky ani řeč, avšak vítěz studené války stál nad mezinárodním právem a sám určoval, co je dobré a co je špatné. Jak už jsem dříve napsal, pro českou společnost by bylo myslím lepší, kdyby Havel zůstal ve funkci československého prezidenta půl roku, poté by odstoupil, zachoval si jakousi neutralitu a mohl s kritickým nadhledem reflektovat dění v české společnosti a v zahraničí, věnovat se psaní knih apod. Tento lidskoprávní „nihilismus“ bohužel zapustil v české kotlině hluboké kořeny a podle mého soudu se projevuje v jednom neblahém vedlejším účinku: Řada lidí nyní vnímá Spojené státy jako semeniště všeho zla a jejich odpůrce, především Rusko a jejich klienty, jako oázy dobra. To vnímám jako havlovské pojetí lidských práv naruby: obojí je špatné, neboť obětem bezpráví je jedno, zda na ně dopadají bomby americké nebo ruské.
0
Vytisknout
2086

Diskuse

Obsah vydání | 23. 12. 2015