Největší sponzor džihádismu v jihovýchodní Evropě

26. 12. 2015 / Karel Dolejší


Írán v prosinci přestal vyplácet mzdy příslušníkům ozbrojených sil, poté co již předtím zastavil platby učitelům ZDE. Ačkoliv je íránská ekonomika v tak alarmujícím stavu, režim plánuje většinu prostředků, které by měl v příštích měsících získat zrušením mezinárodních sankcí (v odhadovaném objemu 100 - 150 miliard dolarů), věnovat do výstavby jaderných reaktorů, jež začne ještě příští týden ZDE, a do nákupu zbraní z Ruska ZDE ZDE.


Jak doložil John Schindler v knize "Unholy Terror" ZDE, lidé tvořící al-Kájdu - organizaci, která podle některých přeceňovaných západních autorů "neexistuje" ZDE, se po období podpory ze strany USA v 80. letech dostali v sérii rychlých zvratů na výplatní pásku íránského Ministerstva pro zpravodajství a bezpečnost (VEVAK) a také paramilitárních Pasdaránů. Během 90. let se tyto struktury díky alianci s bosenskou vládnoucí Stranou demokratické akce (SDA) uchytily na Balkáně a od té doby zde trvale udržují jak svou přítomnost, tak intenzívní vazby s Íránem.

Když USA a NATO v roce 1995 intervenovaly do bosenského konfliktu, přítomnost stovek íránských špionů v zemi vyvolávala veliké obavy, nicméně tlak z Washingtonu vedl pouze k tomu, že spojení bosenských špiček s Teheránem se stalo skrytějším. VEVAK i Pasdaráni zde působí dodnes a podněcují extrémistické aktivity mezi muslimskou populací. Několik íránských ""diplomatů" bylo před dvěma lety diskrétně požádáno, aby zemi opustili pod hrozbou procedury zkracované jako "PNG" (prohlášení personou non grata), aktivity rezidentů tedy byly dočasně utlumeny, nicméně íránské zpravodajské služby zde přesto v účelové alianci s džihádisty působí nadále.

Írán využívá Bosnu dodnes jako špionážní základnu proti celé Evropě. Největší obavy ovšem vyvolávají vazby mezi íránskými zpravodajci a bosenskými salafisty, z nichž někteří působí víceméně bez jakéhokoliv utajení. Vazby džihádistů odsud sahají až do Vídně, která se postupně stává dalším takovýmto zpravodajským a džihádistickým centrem napojeným na Írán (nepochybně zcela nezávisle na tom, kolik zde je či není přítomno uprchlíků ze Sýrie).

Od jara 2013 se počínání íránských agentů v Bosně stalo tak agresívním, že Sarajevo bylo nuceno v zájmu vlastní bezpečnosti zahájit akce proti někdejším "spojencům". Kromě finančních toků se objevily pravidelné osobní návštěvy íránských operativců ve výcvikových táborech džihádistů či přímé dodávky zbraní. Hlavním centrem Íránem podporovaných džihádistických aktivit v Bosně je vesnice Gornja Maoča v Tuzelském kantonu na severovýchodě země. Jeden z hlavních zdejších extrémistů, Nusret Imamović, se později připojil k organizaci Džabhat an-Nusra v Sýrii. Skutečnost, že Írán v Evropě podporuje i sunniské extrémisty, ukazuje, jaké cíle zde preferuje: Jde mu mnohem více o destabilizaci, nežli o prosazení vlastních ideologických představ na kontinentě.

K dočasnému utlumení íránských aktivit v Bosně došlo v polovině roku 2013, ale od podzimu 2014 jsou již opět na původní úrovni ZDE, čas od času následované ozbrojenými zásahy bosenských bezpečnostních složek proti těm nejagresívnějším džihádistům. Tábor Gornja Maoča navštěvují osoby prokazující se doklady blízkovýchodních zemí, jež získávají prostřednictvím palestinského Hamasu. Jsou mezi nimi i vysocí íránští zpravodajští důstojníci. Bosenský tábor je zpravidla první zastávkou těchto osob na cestě do Vídně.

Pro Pasdarány jsou nejdůležitějšími krycími organizacemi v Bosně Výzkumný institut "Ibn Sína" ZDE a vedle něj také Persian-Bosnian College v Lješevu ZDE. Z Bosny jsou zřejmě organizovány takové akce, jako např. bombový útok na izraelské turisty v Burgasu ZDE.

Podle odhadů z různých zdrojů je v Bosně v současnosti přítomno 650 - 1 000 íránských agentů a místní kontrarozvědka jejich činnost nedokáže ani v dostatečné míře monitorovat. Írán považuje Bosnu za zcela bezpečnou základnu pro zpravodajské operace proti Evropě již po dvacet let a nezdá se, že by se na tom mělo něco měnit.

V evropském prostředí se na zlomu tisíciletí hojně diskutovalo o údajném nebezpečí útoku íránských raket středního doletu, v souvislosti s politicky forsírovaným, technicky nefunkčním projektem Bushovy protiraketové obrany. Ovšem Írán zatím není v žádném smyslu silný v klasických vojenských kapacitách, jeho vojenská doktrína je dodnes postavena na fanatických útocích pěchoty, jak ukazuje i angažmá v Sýrii, včetně mimořádně vysokých ztrát. Jeho nepřátelské akce vůči zemím v blízkovýchodním regionu jsou v naprosté většině prováděny prostřednictvím nestátních aktérů na cizím území, které podporuje, politicky mobilizuje, cvičí, poskytuje jim zbraně a vojenskou expertízu. To se týká již dlouho libanonského Hizballáhu, palestinského Hamasu, jemenských Húsiů, menších teroristických skupin na území Saúdské Arábie nebo Kuvajtu či nověji fanatických šíitských milic v Iráku a Sýrii, které se vůči civilistům nechovají o nic lépe, než tzv. "islámský stát". Pro účely dosažení válečných cílů jsou ale mobilizováni třeba i afghánští uprchlíci na íránském území.

Realistický pohled na možná bezpečnostní rizika v Evropě by se měl mnohem méně soustředit na démonizaci válečných uprchlíků, ale současně také zvážit existující doklady podpory islámského extrémismu vnějšími aktéry. Často je reprodukována mantra ruské propagandy, podle níž je hlavním sponzorem extrémistů mimo islámský svět Saúdská Arábie.

Skutečnost však vypadá poněkud jinak. Saúdové podporují finančně po Evropě radikální kazatele hlásající salafistickou verzi islámu, to je nesporné. Ale ani v nejmenším se nepodílejí na výcviku ozbrojených radikálních skupin kdekoliv na evropském území.

Toto je doménou jiného, neprávem přehlíženého a omlouvaného vnějšího aktéra, který se vůči Evropě dál chová přinejmenším nevlídně, přinejhorším otevřeně nepřátelsky.

0
Vytisknout
5066

Diskuse

Obsah vydání | 29. 12. 2015