O zaříkávání Vladimira Putina

6. 10. 2015 / Karel Dolejší

Putina v jeho revizionistickém tažení za anexemi bylo třeba zastavit již na Ukrajině. Bylo třeba tuto zemi podržet, vyzbrojit, ponechat za hranicí NATO, ale nedopustit její podrobení bývalou imperiální metropolí. Místo toho se vystrašení západní politikové podíleli na potupných Minských dohodách a nestabilním "kompromisu", který zaručuje trvající politickou nestabilitu v zemi. Když Američané vnutili Kyjevu pochybný projekt "autonomie" Donbasu, průběžného cíle v plánu destabilizace Ukrajiny bylo dosaženo a dál lze pokračovat zpravodajskými prostředky. Přišla vojenská pauza nejméně do ledna, než se vycvičí 150 000 právě povolaných čerstvých záložníků, a s ní vyvolání krize v jiném regionu.

Tím se navzdory očekáváním (zatím?) nestalo Pobaltí, ale Sýrie.

V Sýrii se ukrajinský scénář zopakoval, pouze v modifikované podobě. Rychlá vojenská akce vytvořila situaci, která Rusko opět postavila do role hlavního hráče v celé krizi, hráče diktujícího pravidla všem ostatním. Politicky roztříštěný Západ reaguje pomalu - a když by se k něčemu snad konečně odhodlal, situace je už v takovém stádiu, že by si změna vyžádala výrazně rizikový silový zásah. Aby Putin ohledně Sýrie vůbec někoho poslouchal, musely by nejprve systém Patriot umístěný v Turecku nebo americké letouny F-22 zle pocuchat pýchu jeho letectva, kterou vyslal intervenovat. A něco takového Barack Obama nejspíše nikdy neschválí. A prezidenti Trump či Sanders by to také neudělali.

Pokud si západní země nezjednají respekt přesně v té gangsterské logice, podle níž opakovaně prohrávají, budou prohrávat podle stejného modelu stále dokola. Kdekoliv bude mít Rusko jinak definované zájmy než západní státy, provede si po libosti ozbrojený zásah a postaví oponenta před hotovou věc. Výzvy se budou množit, bude se to v nich hemžit znepokojením, rozhořčením, šokováním, a bude to k ničemu. Rusko je téměř ve všech oblastech potenciálních střetů vojensky silnější - a tam kde není, jako právě v Sýrii, absence politické vůle západních lídrů navozuje takový poměr přinejmenším ve svém důsledku. Žabími skoky a salámovou metodou ZDE budou hranice "ruského světa" posouvány na západ, na sever i na jih. K Podněstří, Abcházii, Jižní Osetii, Krymu a "Ruské arabské republice" přibudou další a další enklávy bleskově obsazené a samy o sobě vždy příliš málo významné na to, aby jejich zabrání vyvolalo opravdu ráznou a vytrvalou mezinárodní odezvu.

V kterémkoliv okamžiku se může najít politik, který se rozhodne tento proces po(s)tupné porážky zastavit. Jenže čím později se tak stane, tím budou rizika spojená s otevřenou konfrontací mnohem a mnohem větší.