Opravdu je řecký problém vyvolán politikou škrtů?

10. 7. 2015 / Karel Dolejší

Spory o řeckou krizi mají v zásadě formu pokračování střetu dvou konkurenčních makroekonomických ideologií: "neoliberální" a neokeynesiánské. Ty prostě pokračují v letitém vzájemném sporu o vlastní teoretická východiska i univerzální doporučení.

Řecko k tomu převážně skýtá jen jednu další příležitost navíc, aniž by se ve sporu zohledňujícím hlavně obecně formulované měnové a fiskální otázky dostalo pozornosti samotné řecké ekonomice.

Opačně již na jaře postupoval bývalý venezuelský ministr plánování Ricardo Hausmann ZDE. A předložil opravdu velmi zajímavý pohled.

Podle něj sice je pravda, že politika škrtů řecký problém neřeší - jenže současně ho nedokáží vyřešit ani údajné alternativy, které by mohly vést dokonce k ještě horším výsledkům. Na okraj dodává, že teoretické koncepce Josepha Stiglitze byly ve Venezuele dlouho považovány za ekonomickou bibli, ale nyní je země stižena hyperinflací a ocitla se ekonomicky tam, kde byla před čtvrt stoletím. Proč to vše?

Když se oprostíme od tabulek a grafů, které nemusejí vždy odrážet dění v reálné ekonomice, zadlužené Řecko má za libovolných okolností jedinou možnost, jak se časem dostat z dluhové pasti a neupadnout do ní znova - zvyšovat export, který dnes téměř neexistuje, aby mělo čím platit. Jenže to nikdo neplánuje. Jde jen o to, jak to udělat, aby si řecký stát mohl zase v klidu a levně půjčovat v zahraničí na výdaje, jako to dělal před světovou finanční krizí. Jenže s takovou i kdyby mu bylo odpuštěno 100 % dluhů, v relativně krátké době by se ocitl v obdobné situaci jako dnes.

Ve Stiglitzových USA bylo velmi dobře možné zavést fiskální stimulus, když si vláda mohla levně půjčovat. Naproti tomu Řecko nashromáždilo enormní dluhy, vnitřní i vnější, v době bezprecedentní prosperity, a v roce 2009 už mu nikdo nehodlal půjčit ani euro. Od té doby dostávalo peníze od Trojky pod podmínkou, že omezí výdaje. Jenže to zkorumpovaná řecká politická třída, která stavěla na rozdělování prebend a cizích peněz v rámci klientelistického systému, prováděla jen s největším sebezapřením. A pak povstala Syriza a řekla, že ví jak na to, aby se mohlo zase utrácet stejně, jako před krizí.

Řecká recese podle Hausmanna prakticky vůbec nesouvisí s dluhy, protože až do roku 2014 země za dluhovou službu neplatila vlastně nic. Teprve vloni měla zavést rozpočtový přebytek ve výši zhruba 0,8 % HDP. A to byl obrovský problém, protože řečtí politici nedokážou dostat výdaje pod kontrolu. Nedostatečné výdaje nebyly nikdy problém. Problémem bylo, že se vždy utrácelo mnohem více, než si Řecko skutečnými ekonomickými aktivitami vydělá.

Není tedy pravda, že v Řecku selhala politika úspor, říká Hausmann. Mezi lety 1998 - 2007 vykazovala řecká ekonomika druhý největší růst HDP na hlavu v Evropě (po Irsku), 3,8 %. Ale přesto v roce 2007 Řecko utrácelo o 14 % více, než vydělalo, což je největší nepoměr v Evropě. A zatímco ve Španělsku nebo Irsku se vypůjčené peníze investovaly do hypoték a stimulovaly alespoň stavebnictví, v Řecku většina toho, co šlo nad rámec vlastních příjmů, reprezentuje státní výdaje využité k financování přímé spotřeby.

Když do země žijící na dluh přestanou proudit zahraniční peníze, musí se opět obejít s tím, co skutečně vydělá, upozorňuje venezuelský ekonom. Ale k tomu v Řecku během "příšerných" škrtů nedošlo, za období od roku 1998 stále vykazuje vyšší růst příjmů per capita než Kypr, Dánsko, Itálie a Portugalsko.

Udržet ekonomiku v chodu, když už dluhové financování ze zahraničí není možné, znamená exportovat část toho, co dosud spotřebovávali vlastní občané. Jenže v Řecku se téměř nic nevyrábí, kromě potravin, bavlny a tabáku.

Řecko nikdy nemělo produktivní strukturu, která by mu umožňovala vydělat si na své výdaje. Podle toho, co uvádí Hausmann, v roce 2008 bylo ve vzorku 128 zemí na posledním místě, pokud jde o propast mezi skutečnými příjmy a znalostním obsahem jeho exportu.

Politika úspor zajisté nepřinese rozvoj řeckého produktivního sektoru, nemá k němu nejmenší vztah. Bohužel, ani to co přinášejí řečtí politici jako alternativu problém neřeší, zaměřuje se opět jen na přerozdělování výdajů a prohlubování zadluženosti. Ale přesně tato politika přivedla Venezuelu do současné hyperinflační apokalypsy.

Spory ekonomů o Řecko jsou především spory jejich vlastních ideologií, nikoliv pokusy o skutečný expertní posudek pro konkrétní ekonomiku v potížích. A neokeynesiánské ekonomické sirény nevábí do záhuby o nic méně intenzívně, než proroci neoliberalismu. Ve světě teoretických abstrakcí není čas ani motivace propojit podomní prodej unifikované verze vlastní teorie s věcnou expertízou pro potřeby konkrétního zákazníka. Venezuelané to vědí, ale když skončil jejich sen o "socialismu 21. století" a přestal být projekčním plátnem ničím nepodložených levičáckých nadějí, o zkušenosti střízlivějících se náhle již nikdo nezajímá. Všichni naráz hledí k Řecku a Španělsku, kde získává rostoucí popularitu strana Podemos propojená s venezuelskými vládními kruhy...

0
Vytisknout
9620

Diskuse

Obsah vydání | 13. 7. 2015