Stigmatizace Srbů přetrvává 20 let od masakru ve Srebrenici

12. 7. 2015 / Daniel Veselý

Letos v červenci si připomínáme 20. výročí masakru „8000 bosenskomuslimských mužů a chlapců“, tedy alespoň podle oficiálního narativu. Bezesporu hovoříme o jednom z nejhorších zločinů, který se odehrál v Evropě po skončení 2. světové války během bosenské války, nicméně dodnes tuto tragickou událost obklopuje řada kontroverzí.

Dodnes to vypadá, jako by Srbové byli ti, kteří nesou největší díl viny, ba téměř celou vinu, za zvěrstva, jež se odehrála v průběhu bosenské války v letech 1992 až 1995. Geneze konfliktu v bývalé Jugoslávii je nicméně velice složitá, má vedle interních faktorů i externí faktory (německé, posléze americké vměšování se do vnitřních záležitostí bývalé Jugoslávie) – a pokud se podíváme na některé z oficiálních údajů týkající se počtů obětí této války, zjistíme, že celá věc se má trochu jinak.

Podle studie vypracované norskou vládou zemřelo během konfliktu v Bosně zhruba 97 200 osob, z čehož bylo 65 procent bosenských muslimů, 25 procent Srbů a 8 procent Chorvatů (kancelář prokurátora OSN při tribunálu v Haagu odhaduje, že bosenský konflikt vzal život 110 000 lidí, což je dvakrát nižší počet než se původně uvádělo v západním politickém a mediálním mainstreamu) ZDE.

Je tedy jasné, že Srbové nejsou jedinými agresory ve válce, která rozbila jugoslávskou federaci; jinými slovy všechny válčící strany páchaly zvěrstva, ačkoliv se negativní pozornost západních médií a soudů obracela a stále obrací především proti Srbům.

Aktuální incident, který se odehrál během uctění památky zabitých bosenských muslimů ve východní Bosně a Hercegovině, napovídá, že Srbové jsou stále stigmatizováni. Piety se chtěl zúčastnit i stávající srbský ministerský předseda Alexander Vučić, jenž masakr označil za ohavný čin, po kterém však rozhořčení účastníci obřadu začali házet kameny, lahve a další předměty; a premiér byl donucen doslova uprchnout ZDE. Podle svědectví jeho spolupracovnice Suzany Vasiljevićové byl premiér zasažen kamenem do tváře. Vučić, který byl dříve ultranacionalistou, se v zastoupení své země chtěl zúčastnit vzpomínkové akce se zjevným gestem usmíření, což skončilo fiaskem.

Je snad možné pochopit rozhořčení pozůstalých, jimž srbská armáda vzala životy nejbližších, ale takto se vzájemná nevraživost a nesnášenlivost rozhodně nezmírní, spíše naopak.

Samotný masakr v Srebrenici, jehož 20. výročí si právě připomínáme, je nutné vnímat v kontextu událostí, jež mu předcházely a jež následovaly – stejně tak jako celý bosenský konflikt. S tím, co nám tehdy a nyní nabízela velká média a většina politiků, si totiž rozhodně nevystačíme.

Poněkud se zapomíná na to, že srebrenické tragédii v létě roku 1995 předcházely vojenské výpady bosenských muslimů do srbských vesnic v okolí tohoto města, kdy bylo mnohdy brutálními způsoby usmrceno podle různých odhadů 1000 až 3000 Srbů včetně mnoha žen a malých dětí, o čemž, mimo jiné, píše mediální analytik Edward S. Herman v rozsáhlé publikaci The Srebrenica Massacre, Evidence, Context, Politics ZDE. (Děti a ženy byly v případě srebrenického krveprolití ušetřeny smrti a odvezeny do bezpečí).

Podle neoficiálních výkladů představoval srbský útok na Srebrenici odvetu, či důsledek válečných událostí, za tato v západních kruzích nepříliš známá zvěrstva. Spousta bosenských mužů a chlapců byla v Srebrenici a jejím okolí zabita Srby v boji a další byli nemilosrdně popraveni. Zpochybňován je i počet usmrcených, který se má pohybovat mezi jedním tisícem až několika tisíci; cifra 8000 má být podle Hermana, Davida Petersona, Johna Pilgera a dalších značně nadsazená.

Bohužel ti, kdo zpochybňují oficiální verzi o masakru v Srebrenici, bývají zhusta nazývání popírači genocidy, což má v západním civilizačním okruhu velmi negativní konotace, především v souvislosti s popíráním holocaustu. Tito lidé ale nezpochybňují srbská zvěrstva spáchaná na bosenských muslimech v Srebrenici - a v průběhu konfliktu v Bosně obecně. Opatrně však nakládají s termínem „genocida“, neboť ta může ospravedlnit další, mnohdy i otřesnější zločiny.

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v roce 2003 označil srebrenické události za genocidu. Srbové dodnes odmítají připustit, že by ve Srebrenici spáchali genocidu a jsou za to vesměs odsuzováni. Toto rozhodnutí však bylo zpochybněno i řadou odborníků na toto téma ZDE.

„Precedent Srebrenica“, jak píše profesor historie z univerzity v Arizoně David N. Gibbs, posloužil západním zemím k ospravedlnění budoucích „humanitárních intervencí“ po celém světě ZDE. Gibbs tvrdí, že obhájci západních vojenských intervencí v Iráku, Libyi či Sýrii, se srebrenickou tragédií na rtech trvají na ignorování diplomacie a prosazují politiku tvrdé ruky při řešení různých humanitárních krizí. Termín „genocida“ má v tomto ohledu vábivý zvuk; není možné se zdržovat diplomatickými obezličkami, ale je nutno jednat. Profesor dále uvádí, že rozpoutání bosenského konfliktu se dalo v počátcích zabránit právě diplomatickými kroky, a tím pádem i srebrenickému krveprolití, avšak tomu bylo zabráněno proválečnými kruhy ve Spojených státech.

Dokonce i v článku otištěném v roce 1993 v listu New York Times s názvem US Policymakers on Bosnia Admit Errors in Opposing Partition in 1992 se můžeme dočíst, že v první polovině roku 1992 USA odmítly přijmout plán na rozdělení Bosny a Hercegoviny mezi Srby, bosenské muslimy a Chorvaty, který s velkou pravděpodobností mohl předejít válce ZDE. Tehdejší americký velvyslanec v Jugoslávii Warren Zimmerman povzbuzoval prezidenta Bosny a Hercegoviny Izetbegoviče, aby tento mírový plán odmítl. Nakonec se k němu připojila i chorvatská strana a tragické válce nic nestálo v cestě. „Nyní, o několik desítek tisíc mrtvých později, Spojené státy apelují na všechny strany konfliktu, aby přijaly dohodu, jejíž obdobnou verzi Bílý dům v roce 1992 odmítl,“ píše autor textu David Bindner. Přestože architekti americké politiky na Balkáně své akce hájili tím, že by implementace výše uvedeného plánu představovala špatný příklad pro bývalé republiky SSSR, kde už probíhaly násilné rozbroje, přiznali, že se dopustili chyb.

Washington na sklonku roku 1995 za hlasitého povzbuzování západních sdělovacích prostředků prosadil Daytonskou dohodu, která válku v Bosně ukončila. Ironií osudu je, že tato smlouva se zásadně nelišila od té, kterou přijali tři interní účastníci konfliktu již v roce 1992, kterou však USA sabotovaly. Mezitím přišlo o život zhruba 100 000 lidí.

Vinu na zažehnutí války ale samozřejmě nemůžeme odpárat interním aktérům, tedy Srbům, bosenským muslimům a Chorvatům, přestože před jejím zahájením téměř dokázali nalézt společnou řeč.

0
Vytisknout
3358

Diskuse

Obsah vydání | 14. 7. 2015