K pojmenování stavu dnešní české gultůry není třeba hlubokomyslných teorií

Malé nenávistné konvičky plné zbabělosti

11. 7. 2015 / Bohumil Kartous

Komentátoři veřejného dění, sociologové, politologové, filozofové i konspirátoři se předhánějí v tom, aby nasadili hrnec té správné velikosti na oslovskou hlavu protiuprchlického tažení. Každý do toho vloží svůj vlastní světonázor, lépe řečeno vzpomene těch autorů, od nichž se naučil jak hledět na svět vezdejší a jak mu brát míru. Pomyslná intelektuální příslušnost jim velí, aby našli pokud možno originální tezi podporující tu ideologii, kterou sami zastávají. Je-li někdo k smrti vyděšen tím, že konflikt na Ukrajině doprovází nacionalisticky aranžovaná propaganda, nalezne útěchu v defenzivním nacionalismu. Anarchista si mne ruce a pod tapetou společenského nevědomí vidí vzdouvat se bubliny alergické reakce na selhávající kapitalismus. Konspirátor, jenž - dekonstruován - není ničím než novodobým fatalistou, vidí spiknutí sil v pozadí a pojmenuje je podle toho, vůči které straně cítí svůj racionálně neuchopitelný odpor. Konsensualistického pitomce pochopitelně nenapadne nic jiného než obvinit multikulturalismus a evropský sociální stát ze selhání. Je snad málo intelektuální říct, že jde jen o vyvěrající pud animálního strachu a zbabělost?

Jediné rozumné pojmenování, které jsem zatím slyšel, je obecné. V případě českých "bojovníků" s islámem jde o občanské hnutí svého druhu. Skutečně, to je pravda. Zatímco jsme si zvykli vnímat pojem "občanské hnutí" pozitivně, na základě různých lidskoprávních, environmentálních či politických iniciativ a aktivit, jež by většinou nepřežily bez vnější podpory, vedle toho sem tam vyvře ta skutečná občanská iniciativa, jako se tomu stalo v případě spolku Islám v ČR nechceme. Toto, nikoliv zahraničními finančními fondy podepřené a dobře organizované hnutí, je autentickým projevem občanské společnosti současné ČR v jejích reálných obrysech. Zatímco řada lidskoprávních organizací působí v přímém rozporu s přesvědčením většiny, podpora otevřeně xenofobní skupinky ignorantů je zcela spontánní, chtěná a cílevědomá. Stačí si uvědomit pouhý fakt dominujícícho maloměšťáckého přesvědčení o tom, že selhalo cosi jako "multikulti", aniž by zastánci tohoto názoru dokázali "multikulti" nějak rozumně definovat. Právě tento názor se nejvíce odráží v odporu k tomu, co demagogové vykreslují jako hrozbu naší (v tomto izolovaném okamžiku "hrdě" západní) společnosti.

Na obecné úrovni jde skutečně o občanské hnutí. Komentátoři, z nichž řada (krom fatalistů a pitomců) si uvědomuje, že žijeme v postideologické době, kdy se jednotlivé světonázorové konstrukce, původně zakořeněné v politických nebo sociálních koncepcích, staly volně směnitelnými na otevřeném trhu instantních řešení pro jakýkoliv stav veřejného mínění, na to rádi zapomínají. Sami nejsou schopni odpoutat se od těch "svých" konceptů a rádi je znovu oživují. Past jakékoliv ideologie spočívá v tom, že je-li jednou nastolena, vyžaduje neustálé sebepotvrzování, konjunkci.

A tak protože ignoranti křičí cosi o obhajobách národních zájmů a chtějí demonstrativně věšet vlastizrádce, není těžké sklouznout k dojmu, že jde o nějaký novodobý projev nacionalismu. Ale tak to zcela evidentně není. Nacionalismus v podobě, v níž se zrodil na konci devatenáctého století, jako kulturní identita založená na spletité síti autentických, nezaměnitelných forem, je nenávratně přetaven do univerzálních forem s krátkými překlady do jednotlivých jazyků na zadních stranách globálních kulturních produktů. Alespoň v těch "gultůrách", které vůči globalizaci nevyvíjejí žádnou rezistenci, nelze více mluvit o nacionalismu v pravém slova smyslu. Ta česká, dnes už naprosto nesvéprávná, může sloužit jako vzor.

"Konvičkoví lidé" se v žádném případě nevymezují jako "Češi" pozitivně. Nevstávají a neusínají s hrdostí na příslušnost k českému národu, nemají doma obrazy Masaryka nebo Svojsíka, nevzhlížejí k odkazu velkých hrdinů národa, nevyvěšují vlajku na státní svátek. Cítí se být Čechy jen týden v roce, kdy pod tlakem okolí přijmou tyto mimikry, aby se připojili k všelidovému veselí okolo mistrovství světa v hokeji, jako když původně pohanské svátky slaví prostřednictvím křesťanské symboliky. Před tím ani potom si své češství neuvědomují, jelikož ho pozbyli. Právě tento fakt přece výtečně vystihuje, jak nacionalismus zdegeneroval. Jestliže se dnes někdo vymezuje proti uprchlíkům jako "Čech", činí tak jen proto, že se tato identita na trhu falešných ideologií nabízí jako nejsrozumitelnější.

Nikdo z nich by nešel bránit toto češství, kdyby na to skutečně přišlo. Jsou to zbabělci, kteří si vždy vyberou tu nejslabší a nejméně nebezpečnou minoritu, protože nechtějí bojovat za češství, chtějí pouze a jen ventilovat svou frustraci a svou neschopnost dělat cokoliv víc než pasivně nenávidět. Proto cikáni, proto muslimové. Copak jste za posledních 25 let zaznamenali nějaké masové demonstrace proti cizímu kapitálu, který zcela prokazatelně udělal z ČR naprosto nesvéprávný satelit řízený z ekonomických center silnějších kultur? Nikdo z té lůzy, která chodí s šibenicemi po Václavském náměstí, není natolik Čech, aby se servilně neohýbal před kýmkoliv kulturně silnějším.

Stejně tak nejde o reakci společnosti na hroutící se sen o kapitalismu, ačkoliv celková frustrace, kterou tito lidé prožívají, má nepochybně mnohem více ekonomické, nikoliv nacionální kořeny. Sen o kapitalismu s lidskou tváří, pokud se o nějaké takové ucelené představě dalo kdy mluvit, se rozplynul v druhé polovině 90. let, kdy se natvrdo projevily atributy nového systému, systému, v němž kapitalismus stavěli socialističtí inženýři dle plánů ekonomických poradců západních investorů, jeho predátorská, beskrupulózní a antisociální povaha, systém, v němž je člověk člověku vlkem a v němž pouze bezectní ubožáci srdce mohou uspět, v němž občanská společnost je jen politickým pozlátkem, nikoliv cílem nějakého společenského snažení. Ve druhé polovině 90. let tato společnost opět upadla do letargie způsobené frustrací z toho, že jim tu občanskou společnost, v níž lze stavět na hodnotách, nikdo nevybudoval. Čekali pochopitelně, že to někdo udělá bez jejich vlastního přičinění.

Pro levicové intelektuály se stal milníkem perpetuální krize rok 2008, tehdy se pro ně začal Titanic potápět. Pokolikáté už... Být to loď, už by se dávno rozpadala na dně, jenže tohle plavidlo se vždy podivně objeví na hladině, aby se mohlo znovu potopit. Vývoj jde po spirálovité sinusoidě, jejíž propady jsou mnohem více působivé než vzestupy. Nic z toho si ovšem malé české nenávistné konvičky plné strachu dostatečně neuvědomují. Málokterá z nich si snad dokonce povšimla nějaké změny, kterou by do jejího života přinesl onen kritický rok 2008 či léta následující.

Povšimněte si prosím, že tato lůza, lůza s šibenicemi, to nejsou skuteční páriové této společnosti, bezprizorní, kteří by jednali v zoufalství z vlastní bezútěšné budoucnosti a bojovali o život se sobě rovnými. Je to střední třída, která jistě není bohatá, ale která netrpí hladem a nouzí, nechodí spát s obavou, že zítra nenakrmí hladové krky. Je to anomická střední třída, mediálně negramotná střední třída, která pod vlivem vnější informační manipulace, jíž neumí čelit, pociťuje čím dál větší obavu, že by se snad musela dělit o ty "těžce vydřené" materiální výdobytky, které odlišují českou společnost roku 1990 od té z roku 2015. To není žádný sen, který by tato společnost ztrácela, to je prostá obava malého člověka z toho, že by něco mohlo ohrozit jeho oázu relativního klidu a blahobytu.

Skutečnost je pochopitelně vždy složitější a motivy, které vedou 80 % společnosti k odpírání pomoci, kterou by sami tito lidé mohli hypoteticky potřebovat, jsou různé. Jejich pudový, animální strach o vlastní blaho je nicméně u většiny z nich generátorem jakékoliv nástavby, kterou pak komentátoři s takovým gustem analyzují. Analyzovat je ale nutné příčinu, nikoliv ideologickou nástavbu, která více klame než vysvětluje.

0
Vytisknout
10550

Diskuse

Obsah vydání | 16. 7. 2015