Bludné kameny, političtí nosáli, čas od času vystoupí na veřejnost, domnívají se, že bez nich národ, lid prostý, nemůže dýchat; očekává jejich kvaky, jako by jich dost nepřinášeli slovutní kecalové i slovní mlátičky v hodinách pravdy o skvělé budoucnosti. Placené tlampače papouškují sousedská rozjímání nad stavem nebohého světa – a svět se točí, nezastaví pro jejich modré oči. V řece snů se povalují bludné kameny, čekají na živou vodu.

V naději, že opět budou pod hladinou politické říčky Kecalka, zapomínají na prohřešky a vyložená selhání. A že jich bylo, lide prostý. Jenže, paměť je krátká, život prchá, k čemu se čílit, nač hrotit staré propadáky.

Žurnalistické eskapády nám tedy nabízejí člověny, bludné kameny: filuta s hrudkou másla na hlavě svou neodborností pomohl začachrovat balík peněz; druhý zase dokola opakuje zásluhu, jak hnal vojska z vlasti pouze tvrdým slovem; vykuk knihomol, shakespearovic, fackovací mlátička, již dlouho neviděn, ale nebojme se, uvidíme ho. Bude připraven, vždy připraven! Pro tebe, pro mne, pro národ, pro budoucí růžové časy.

Řečeno s klasikem sociálního medometu: Vydržet a nezoufat.